Jak jsem se učila zpívat

Proto byla rodina překvapená, když se objevil hudební talent u mé osoby. 

Neobjevil se z čistajasna. V první třídě vyučování přerušil příchod paní profesorky z Lidové školy umění. Přišla si prvňáčky přezkoušet, zdali v některém z nás nedříme netušený talent.

Ano, tím talentem jsem byla já. Dokázala jsem totiž bezchybně zazpívat asi čtyři tóny, které paní profesorka zadala.

Doma byli všichni nadšeni, zvláště maminka už viděla v duchu moji hvězdnou kariéru. Stojím na jevišti Národního divadla v kostýmu Libuše a pěji... Okamžitě mě do Lidušky (tak jsme škole říkali) přihlásila. Což o to, i mně by se líbilo být zpěvačkou, v krásných šatech bych poskakovala v televizi jako Helenka Vondráčková nebo Hanička Zagorová.

Ale hned při první hodině v Lidušce mi sklaplo. Budu se učit operní zpěv. Dvakrát týdně sem budu docházet, z toho jedna hodina bude teorie a druhá dechová cvičení, základy a průprava operního zpěvu. 

Hodiny teorie mi působily muka, nechápala jsem, proč mám tleskat nějaký rytmus, cizí názvy jako pianissimo, fortissimo, crescendo, k tomu historie, hudební díla, bylo toho na mě moc.

Hodiny zpěvu byly zábavnější, i když ...ve skupince čtyř dívek mého věku jsme celou hodinu stály u piana, zíraly na sebe do velkého zrcadla, přiblble otvíraly pusy a dělaly mama, mumu, mimi, momo, meme. Před koncem hodiny jsme se naučily kus nějaké písně a šly jsme domů. 

Doma jsem naznačovala, že bych chodila raději na kreslení, když už teda koneckonců musím mít nějaký ten kroužek. Maminka se vydala do Lidušky na průzkum možností. Moje paní profesorka ji odchytla a pěla na mě samou chválu. Prý jsem mimořádný talent, zatímco ostatní dívenky ve skupince mají běžné soprány, já mám vzácnější alt. No prima, holky teda budou zpívat Rusalku, já budu Ježibaba. To mě už nemohli víc potěšit. Maminka ale usoudila, že je třeba na kariéře pěvkyně ještě pracovat, a tak jsem studovala dál.

Jednoho dne navštívila naši výuku na hodině zpěvu paní inspektorka. Byla to nějaká bývalá operní pěvkyně, která ze zdravotních důvodů musela opustit uměleckou dráhu. Přetrpěla naše mamama a mimimi, a pak nás vyzvala, aby každá z nás zazpívala nějakou píseň, výběr nechá na nás. Kamarádky zpívaly vesměs písničky ze školních zpěvníků a paní inspektorka se shovívavě usmívala. Pak přišla řada na mě. Připadalo mi trochu fádní zpívat dětskou písničku, pořád jsem slyšela, jaký jsem talent, tak co. A tak jsem spustila Princi můj maličký spi, ukolébavku W. A. Mozarta.

Moje paní profesorka se tvářila překvapeně, holky se pokusily o lehký potlesk. Zato paní inspektorka zalapala po dechu, zrudla a začala na mě řvát, až se tichá škola otřásala v základech. Jak si taková nula jako já může dovolit zpívat operní árii tak význačného světového skladatele, taková urážka. Asi jsem jí neměla říkat, že si doma takhle pobrukujeme pořád, pak by mi možná tu ředitelskou důtku ani nenavrhla.

Naši se doma nezlobili, pochopili, že na zájmový kroužek se musím těšit a ne se nervovat, co mi zase dneska vytknou. V dalších letech jsem chodila na víc kroužků, ale všechny jsem měla ráda. Jen naše operní scéna přišla o význačný talent. Holt si musí v Národním divadle najít jinou Ježibabu.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz