Jak jsem si zlomil obě ruce aneb Už zase ze života hypochondra

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Mě navštěvuje, zdá se mi, až příliš často. Taky by si mohla, mrcha jedna, najít jinou oběť. Na hory jsme se tentokrát vydali my, já s manželkou. Ženě se zdálo, že potřebuji pohyb na zdravém vzduchu a ona trochu hříbků pod maso a do polévky.

„Houby jsou sice těžké na žaludek, ale jednou za čas nezaškodí,“ poučila mě. „A hlavně v nich není žádná sója, na kterou máš alergii!“

Nemohla mi totiž odpustit, že jsem si v neděli dal tajně v nestřeženou chvíli dva párky s hořčicí. Bylo mi sice po nich špatně, za tu slast to ale stálo. Byly telecí, a jak nápis hlásal, bylo v nich víc, jak devadesát procent masa. To tele muselo být, podle toho, jak mi potom bylo, živeno výhradně a jedině sójou.

No tak jsme se na podzim vypravili s košíkem na houby. Nechápu, proč lesy rostou v kopcích. Jako by krásné, husté a zelené stromy nemohly růst v našem kraji pohromadě pěkně na rovince. Nakonec jsem všechny kopce poslušně vyfuněl, zatímco má žena jako by nad nimi levitovala.

Domů jsme přinesli plný košík hub a já se pořádně nadlábl lesních jahod, borůvek a sem tam nějakou tou ostružinou. Byla to příjemná změna po tom neustálém polníčku a po rukole.

Manželka se dala ještě ten den do čištění. Já nehodlal překážet, a tak jsem se uložil k domácímu studiu právě rozečtené knihy.

Druhý den byla neděle. Manželka chystala sváteční oběd sestávající z krůtího masa na vlastnoručně nasbíraných hříbcích a k tomu polévky. Samozřejmě houbové. Dvě plata těchto darů lesa se od večera sušila v sušičce a na mně spočinulo jejich uložení do skleniček, které manželka ozdobila etiketami s obrázky. Ty vlastnoručně namalovala. Nechápal jsem, kde bere tolik energie.

„Co kdybychom ještě navečer zajeli do nedalekého remízku? Víš přece, že tam vždycky najdeme plno křemenáčů?“ zeptala se manželka ve chvíli, kdy začínal hrozně důležitý seriál. Mé ženě se ale nedá odporovat.

Navlékl jsem se do maskáčů a s povzdechem: „To toho nemáš dost?“ se sunul ke dveřím. V remízku jsme byli během chvilky. Jak jsem byl ale unavený z houbaření předchozího dne, či snad vysílený zeleninovou dietou, v jednu chvíli mi podklouzly nohy a já se valil z příkrého srázu. Chvilku bylo nebe nahoře, chvilku dole, valil jsem se ze srázu jako dělová koule, kterou jsem před časem skutečně připomínal, abych se zastavil zcela dole, pod svahem.

„Jsi celý?“ přiskočila ke mně manželka.

„Vím já?“ Možná mi nic nechybělo, ale sám sobě jsem připadal jako dětská skládanka.

Byl jsem celý, ale nemohl jsem pohnout ani jednou rukou. Nakonec mě žena musela odvézt do nemocnice. „Měla by asi sanitka přijet sem za mnou. Co když mám vnitřní krvácení?“

„To chceš, aby se s tebou tahali zpět do svahu k silnici?“ napomenula mě žena a nechala mě, na smrt zraněného, abych se do svahu sám vyšplhal. Mít poraněnou páteř, jsem nadosmrti mrzák, nebo mi žena nosí květiny už jen do jiného háje, urnového, který máme nedaleko domu. Alespoň by to neměla daleko.

V nemocnici mě zrentgenovali a konstatovali, že jsem měl vlastně štěstí. Měl jsem „jen“ zlomené obě ruce, jednu v zápěstí a druhou v lokti. Obě, chudinky, musely do sádry.

„Jak se ale najím?“ zajímalo mě, když jsme dorazili domů a žena chystala tradičně zelenou večeři.

„Co jak se najíš? Jak si ale zajdeš na záchod?“ zeptala se šibalsky.

To byla pravda. Tak ponižující období jsem dlouho nezažil. Že já radši nedostal tu rakovinu, jak jsem si nedávno myslel? Mohl jsem mít všechno v klidu za sebou, a ne se tady trápit. Pro jistotu jsem ani moc nejedl, abych nemusel tak často na toaletu, a opět nějaké to kilo zhubl.

Mělo to ale i své výhody. Do práce jsem nemusel a žena mi byla kdykoli k ruce. I televizi mi přepínala, než zjistila, že to dokážu i sám, propiskou, kterou jsem svíral v obou sádrách. Nějak jsem si přece musel poradit, když byla žena v práci?

Až skončí zima, a objeví se první jarní houby, na křemenáče do remízku už nikdy nepůjdu. Do lesa, to budiž, ale křemenáčů se já klidně vzdám.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete