Vyrob si sama: léčivý olejíček z květů šeříkuVyrob si sama: léčivý olejíček z květů šeříku Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty Den otců v roce 2022Den otců v roce 2022 Hrajte s námi SUDOKU online! - 3 obtížnosti i pro chytré ženyHrajte s námi SUDOKU online! - 3 obtížnosti i pro chytré ženy
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 25.05. 2022
Dnes má svátek Viola
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Jak jsem vyměnila Petra za Petra

7. 03. 2017 | Vaše příběhy

Od rozvodu jsem žila s dcerou. Když dcera oslavila své devatenácté narozeniny, oznámila mi, že chce bydlet s Marcelem. Nebyla jsem proti jejímu rozhodnutí. Byla plnoletá a Marcel, její přítel, byl velmi hodný chlapec. Nedokázala jsem si ale představit, jaké to je vracet se z práce do prázdného bytu, kde mě nikdo nečeká. Rozvedená jsem sice byla už pět let, ale dosud doma se mnou žila dcerka.

Když se odstěhovala, vítal mě pouze její plyšový medvěd v křesle, kterého tu po sobě zanechala.

A já měla teprve čtyřicet. A teprve nyní mi začal chybět chlap. Na tulení s plyšovým medvědem jsem už byla stará, a tak jsem se cítila hodně nepotřebná.

Dcera za mnou jezdila pravidelně i se svým přítelem. Ale za návštěvou zaklaply dveře, a já byla zase sama. Ze samoty mě vykoupila až má práce.

Byla to právě dcera, která mi věnovala k narozeninám dva lístky do divadla.

„S kým ale půjdu?“ ptala jsem se a chtěla lístky dceři vrátit.

„Ty nemáš s kým? Tak s nějakou kamarádkou.“

Ano, neměla jsem s kým. Ani s tou kamarádkou to nešlo. Během rozvodového řízení, které se s otcem mé dcery táhlo, se všechny mé známé a kamarádky stáhly do ústraní. A když jsem konečně byla rozvedená a myslela jsem si, že budu chodit s kamarádkami na kafe a trávit čas ženským tlacháním, už na mě nikdo neměl čas. Z kolegyň v práci žádná divadlu neholdovala. Jít sama jsem vyloučila, a stejně by druhý lístek propadl.

„Běž s Marcelem.“

„S Marcelem?“ Dcera se uchechtla. Bylo jasné, že její přítel na divadlo taky není.

„Tak já s tebou půjdu, mami. Přece tě nenechám jít samotnou,“ uvolila se nakonec má dcera.

Divadlo jsme si užily. A nejen divadlo. Poznala jsem tam Petra, s kterým jsem později začala chodit. Sice jsme měli každý svůj byt, ale už mi nevadilo vracet se z práce do toho svého prázdného. Přišel Petr, nebo já šla za ním, a nebyla jsem sama. Ze začátku mi sice trochu vadilo, že má jen 35 let, a je tak o pět let mladší než jsem já. Později jsem jeho mládí, svěžest a vitalitu chápala jako klad. S Petrem jsem po dlouhé době poznala zase ten pocit, kdy můžu někomu věřit. Když jsme spolu nemohli být, chyběl mi, a když jsme spolu byli, nenudila jsem se s ním. A protože vypadám také mladě, necítila jsem se vedle o pět let mladšího chlapa nijak nevhodně.

Utekla zima i jaro a nastávalo léto.

„Půjdeme na hory?“ ptávala jsem se Petra.

Šel, ale nerad. Prý je unavený z práce.

„Já také pracuju.“ Ale Petra jsem měla ráda, byl to dobrý partner, a tak počínající lenost se dala přehlédnout.

Vybrali jsme si výlet na kopec, kde se schází příznivci paraglidingu.

„To chci taky, takto létat!“ rozplývala jsem se, když jsem viděla piloty kočírující své létající miláčky.

Vždycky jsem snila o paraglidingu. A vždy jsem říkala, že ho jednou zkusím.

A až tam na horách, po šesti měsících vztahu, mi Petr řekl, že jeho táta je jedním z odvážných pilotů.

„Cože? Tvůj táta lítá? Je tady? Můžu ho poznat? Umíš to taky? Vezmeš mě do vzduchu?“ Chrlila jsem ze sebe otázku za otázkou. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi to Petr neřekl už dřív.

„Počkej. Táta tady někde bude, ale mě do vzduchu nedostaneš.“ Pak mi Petr vyprávěl o tom, že má strach z výšek. Jeho táta ho chtěl brát létat, ale jemu už jako dítěti se dělalo zle už při samotném sledování padáků, paraglidů, letadel a dalších přístrojů ve vzduchu. Nechápala jsem, že to vím až nyní.

Na mé naléhání jsme Petrova tátu vyhledali.

„Tamhle je,“ ukázal Petr na skupinku mužů v našem věku.

„Kde?“

„No, tam.“ Mezi muži byl i Petrův táta. Vypadal, jako by měl čtyřicet stejně, jako já. Ale měl už padesát šest let, mírně prošedivělé vlasy a tvář mu zdobily jemné vrásky. Ty vrásky Petrovi skutečně slušely. Protože můj Petr získal jméno po svém otci, oba byli Petrové.

„Tak vy jste ta paní, díky které Petr nemá poslední dny čas navštívit svého starého tátu?“ zubil se na mě sympaťák a pevně mi stiskl nabízenou ruku.

Domluvila jsem si s ním, že si zalétáme.

„Máte štěstí, že mám sedačku do tandemu.“ Petrův táta se zubil, ale Petr zbledl, když jsem mu řekla, že mě natočí na kameru.

„To po mně nemůžeš chtít, lásko. Já se na to ani dívat nemůžu, nepůjdu s vámi.“

Když jsem o několik dní později dostala potřebnou instruktáž, skutečně byl Petr doma a na kameru mě točila jedna z kamarádek.

„Nezřítíme se?“ Byla jsem v mírné křeči, když mi Petrův otec v letu nad krajinou sevřel dlaň.

„Nebojte, to nedovolím.“

Bylo to krásné, neopakovatelné a k ničemu bych to nedokázala přirovnat. Tam ve vzduchu jsem se cítila s Perovým tátou bezpečně. Jeho pevné tělo svíralo mé, a já zapřemýšlela, jak se může otec se synem tolik lišit ve svých zálibách.

„A váš let musíme zapít,“ smál se Petrův táta a zval mě na skleničku. „Pak vás hodím domů, nebojte.“

Protože jako řidič nemohl pít, a já sama alkohol také nechtěla, dali jsme si jen kávu, a zajedli ji brzkou večeří. Venku už se totiž stmívalo.

V jeho voze to příjemně vonělo. Svíral volant v pevném objetí. Vraceli jsme se do města.

„Kam to bude, k Petrovi, nebo k vám?“ zeptal se.

 Mrkla jsem na hodinky. Jet za jeho synem už bylo pozdě.

„Půjdu domů. Můžete mě vyhodit někde u náměstí, projdu se domů pěšky,“ požádala jsem. Pak jsem si uvědomila, že venku začíná nepříjemně pofukovat a je tam už docela zima, zatímco já byla jen v šortkách a tričku. A taky jsem byla dlužník.

„Jenže já vám musím ten let zaplatit. Nebo já nevím, co.“

Usmál se. „To bylo gratis.“

„Vy přece účtujete za lety nějaké peníze?“

Místo další odpovědi mě jen pohladil po nose. „To mě přece nezabije, vždyť jste třeba má budoucí snacha.“ Nechala jsem si to líbit a naopak jsem pohladila já jeho po ruce. Bylo mi s ním dobře.

„Jak dlouho se vlastně s Petrem znáte?“

Vyprávěla jsem mu o divadle, o tom, jak jsem byla od rozvodu dlouho sama.

„A rozumíte si?“ Tu otázku už pronesl u mě doma. Pozvala jsem ho na kávu, abych se mu alespoň nějak odměnila.

„Doteď jsem si myslela, že ano. Ano, rozumíme, ale něco mi možná chybělo.“

„Nerozumím,“ řekl. A ani já nerozuměla. Vedle Petrova táty, ač byl o dvacet let starší, než jeho syn, jsem se cítila zvláštně. Petr syn byl fajn, rozuměli jsme si, ale Petr táta byl oporou, silným vyspělým mužem. Bylo štěstí, že už musel jít domů. Jinak by to mohlo dopadnout všelijak.

„Někdy se ke mně stavte i s Petrem. A kdybyste si chtěla zase někdy zalétat, tak zavolejte. Přes Petra to nemusíte řešit, měl by o vás strach. Já se ho snažil nalákat od malinka k létání, ale on se v tomto nepotatil.“ Vložil mi do dlaně svou vizitku, jemně mě políbil na tvář, a byl pryč.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o Petrovi. Ale ne o tom svém, myšlenky mě zaváděly k jeho tátovi.

Petr starší měl pro mě nezvyklé charisma.

 „Nebudu moct s mým Petrem chodit za jeho tátou, abych se netrápila. Pořád bych srovnávala ty dva úžasné muže.“ S těmito myšlenkami jsem k ránu usnula, abych se po pár desítkách minut vzbudila na zvuk budíku a šla do práce.

„Copak se děje? Nejsi zamilovaná?“ Tak se mě ptaly kolegyně, když jsem se už asi na desátý pokus zmýlila v práci.

„Ona je přece zamilovaná už delší dobu? Nejsi těhotná?“ rýpla si další kolegyně.

Byla jsem ráda, když mi pracovní doba skončila a já mohla jít domů. Ale měla jsem schůzku s Petrem.

„Nezlob se, Petře, jsem unavená. Uvidíme se jindy, třeba zítra. Chceš?“ Mluvila jsem do telefonu omluvu.

„Ale zítra, zlatíčko, mám přece směnu až do večera. To zase já nebudu moct. Přijdu domů v noci.“

A tak jsme si schůzku jen přesunuli na pozdější hodinu. Ty dvě hodiny, o které jsme to posunuli,  jsem strávila spánkem.

Když ke mně Petr přišel, chtěl se milovat.

„Zlato, není mi nějak dobře,“ vymluvila jsem se. Nikdy předtím jsem takovou výmluvu nepoužila. Ale já se opravdu cítila divně.

„Nestalo se něco na tom létání? Já ti to měl vymluvit. Kdo ví, co se mohlo tam ve vzduchu stát.“ Petr se na mě díval starostlivě. „Třeba jsi tam prochladla.“

Vstal, a sám od sebe mi šel uvařit čaj. Měla jsem toho nejúžasnějšího chlapa a na to létání jsem fakt neměla jít. Protože od té chvíle jsem stejně myslela stále na jeho tátu. A tak jsem asi za týden zavolala Petrovi staršímu, jestli bychom se mohli zase prolétnout. Souhlasil, že se mi ozve a vybere volný termín.

S Petrem jsem začala létat pravidelně, jednou až dvakrát za měsíc. Můj Petr o tom nevěděl, aby neměl strach. A zase jsme si vyrazili na hory, a Petr mladší opět moc nechtěl. A když jsme začali plánovat dovolenou, odmítl všechny letecké zájezdy. A autobusem jsem se nehodlala štrachat nikam daleko zase já. A tak jsme seděli doma.

A přišel podzim a zase jsem jeden sobotní den šla lítat s Petrem seniorem.

„Ty zase nemáš čas?“ Petr junior byl podrážděný. Ale já ho nechtěla stresovat tím, že chodím lítat. Měl by o mě strach. A mně létání učarovalo stejně, jako jeho instruktor. Dokonce jsem zvažovala, že si udělám zkoušky a zkusím létat i sama, ne v tandemu. Ale co by tomu řekl Petr mladší?

Situace se vyřešila sama. S Petrem mladším jsem si rozuměla méně a méně, protože, jak sám řekl, už jde do let a nehodlá pořád někam lítat, jako já. Já, od něj o pět let starší! A s Petrem starším jsem si rozuměla víc a víc, protože on, mnohem starší, by pořád někde lítal, pořád něco dělal. S mladším Petrem jsem se slušně rozešla, i když roční známost byla roční známost. A s jeho tátou jsem začala celkem jiný příběh. Byl nejen o létání, ale hlavně o lásce. Zjistila jsem, že ten „velký“ Petr je stejně galantní a slušný a pečující, jako jeho syn. Po kom by to také „malý“ Petr měl, když mu máma zemřela, když byl ještě na základní škole? Nejhorší bylo seznámit „malého“ Petra s tím, že můj nový partner je jemu tak blízký.

Nakonec to přijal slušně. Občas si dokonce dělá legraci, že má tu nejlepší „macechu“, jakou si mohl přát. Sám také nezůstal. Má prima ženu, s kterou si rozumím.

Takto už s velkým Petrem lítám v životě i v povětří pátým rokem. Bez zřícení. Snad to tak i zůstane. 

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Jak jsem vyměnila Petra za Petra:

Jak jsem vyměnila Petra za Petra
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Pěkné...SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezký příběhSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Úžasný příběh.
Obrázek uživatelky
profil
moc pěkné Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkné čtení.SmajlíkSmajlík
Šťastný let do dalších společných let!Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip



NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles