Jak jsme kradli

Neprodleně jsem tuto skutečnost oznámila rodičům. „No, to sis vzpomněla brzo,“ rozčiloval se tatínek. „Kolem chaty žádná kukuřice neroste,“ hájila jsem se. „Zastav tady,“ radila maminka a ukazovala na kukuřičné pole u silnice. „To jsem zrovna mohl zastavit na dálnici, podívej těch aut, co jezdí kolem, budou si myslet, že tu kradem,“ hořekoval tatínek. „Taky že jo,“ přisadil si brácha radostně, veselý z toho, že tentokrát mám průšvih já a kupodivu ne on.

„Mlč, to není žádná krádež, potřebujeme jen tak dvě tři kukuřičky pro dítě do školy, to se snad dá pochopit,“ hájila mě maminka. „Tak to vysvětli tomu psovi, který to tu určitě hlídá a bude nás honit,“ konstatoval ne zcela optimisticky tatínek. Tenkrát totiž byla většinou pole majetkem JZD (Jednotných zemědělských družstev) a o víkendu je hlídali zdatní důchodci a ještě zdatnější psi.

Tatínek zaparkoval u pole a začal vymýšlet plán. „Pošleme tam Zdenečka, je malej, nebude ho vidět, urve tři kukuřice a honem do auta. Rychle a hlavně nenápadně,“ rozhodl tatínek.

„Proboha, vždyť se ztratí v tom poli,“ bědovala maminka. „Není blbej. Vběhni tam a rychle zpátky,“ nařizoval otec bratrovi. Brácha vystartoval a udělal šipku do pole. Kukuřice byla vyšší než on.

Tatínek netrpělivě bubnoval prsty o volant. Asi za pět minut se brácha vynořil z pole a hulákal směrem k autu. „A cože to mám trhat? Jak to vypadá?“

Tatínek obrátil oči v sloup a já se chechtala, že mám bratra truhlíka. Tatínek mi nabídl pár pohlavků a maminka se vrhla z auta bratrovi na pomoc.

Okolo nás jel zrovna nějaký bodrý vesnický muž s trakařem a mumlal si cosi o hamižných Pražácích, kteří se obohacují na úkor pracovitého vesnického lidu.

Bylo vidět, jak tatínek trpí. On sám nikdy z práce neodnesl ani propisku. Konečně se maminka s bráchou vraceli a nesli asi pět kukuřičných klasů.

Tatínek si mohl oddechnout. Mise, za účelem získání přírodního materiálu pro moji výtvarnou činnost, byla skončena.

Druhý den ve škole jsem byla jedna z mála dětí, které šustí mělo. Zřejmě většina rodičů neměla odvahu podstoupit loupežnou výpravu, jako naše rodina. 

Moc jsem se snažila, aby panenka, kterou jsme vyráběli, byla co nejkrásnější. Docela se mi povedla a dostala jsem za ni jedničku. A směla jsem si svůj výrobek odnést domů. 

Hned jsem se pochlubila rodičům. Brácha se sice panence posmíval, že vypadá jako Dlouhé Bidlo z Bratrstva kočičí pracky (zrovna totiž četl Rychlé šípy), ale tatínek mě pochválil, že se mi to povedlo.

Když si ale myslel, že jsem z doslechu, říkal mamince: „Tak kvůli tomuhle jsem v podstatě porušil zákon a kradl!“

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz