Jak jsme s kamarádkou málem vyhladily naši firmu

Po měsících usilovného hledání práce jsem ji konečně našla… Nenašla jsem sice ani práci pro vysokoškoláka, ale dokonce ani pro středoškoláka, ale práce to byla. Nastoupila jsem do firmy na dělnické místo. Je jedno, co se zde vyrábělo, to si nechám pro sebe. Stala jsem se dělnicí ve výrobním procesu. Byla jsem obklopena ostatními ženami a ze začátku jsem se ve firmě cítila hodně nejistě. Až dosud jsem vykonávala kancelářskou práci. Po dvou mateřských jsem ale byla ráda za každou pozici…

Časem jsem si ve firmě zvykla. Zvykla jsem si na odřené ruce od práce, bolavá záda, namožené nohy a dokonce jsem si našla i novou kamarádku. Editu jsem měla ze všech spolupracovnic nejraději a nejvíc jsem jí důvěřovala. Jen na jedno jsem si nemohla zvyknout. Když jsem nastupovala, byla jsem upozorněna, že se zde krade. Nějakou usypanou kávu ve společné kuchyňce, nebo kostku cukru bych přehlédla. V práci se ale ztrácelo vše!

Tím, že jsme se dělili na několik skupin, které mají pracovní přestávku vždy v jinou hodinu, nebyl přehled o tom, kdo vlastně krade. Navíc kuchyňka byla mezi výrobní halou a toaletami. Odskočit si do ní mohl naprosto každý, a nikdo o tom ani nevěděl. A tak bylo normální, že se ztrácely jogurty, mléko, salámy a další věci z ledničky. Ten NĚKDO si ale troufl také prohledávat tašky, v kterých jsme měli například koláče, mobilní telefony a další věci. Do výrobní haly jsme totiž nic nosit nesměli a mnoho z nás si chtělo během krátké pracovní pauzy zkontrolovat děti, jestli jsou v pořádku, nebo vyřídit jiný důležitý telefonát. A tak se na seznam ztrát připsaly i mobilní telefony, ale také např. pracovní ponožky, které jsme si sušili po práci na radiátorech. Kradlo se mužům i ženám. Mizely vložky a tampóny, stejně tak jako pánská toaletní voda.

Když jsem si nosila už týden do práce jogurt, jablko a dobrý džus a nenašla jsem o své pauze ani jediné, rozhodla jsem se zloděje polapit.

„Jak to chceš udělat?“ ptala se mě Edita, které jsem se jako jediné svěřila.

Domluvila jsem se s ní a ona přikývla.

Na příští den jsme obě přinesly obzvlášť dobré pití, do kterého jsme přimíchaly dávku projímadla. Pití jsme si daly do kuchyňky, stejně jako ostatní, a šly jsme pracovat.

Když jsme šly na přestávku, pití bylo vypité. A zmizelo nám i jídlo z ledničky. Vzteky jsme skřípaly zuby, ale těšily jsme se, že brzy viníka poznáme.

Nevím, jestli jich bylo víc, nebo byl zloděj na projímadlo zvyklý, ale nikdo se nápadně často nevzdaloval ze svého pracoviště. Nepoznaly jsme nic a věci mizely dál.

A tak jsem se rozhodla, že svůj plán zdokonalím. Začala jsem do práce nosit obzvlášť chutné svačinky. Malou injekční jehlou jsem vstřikovala projímadlo do tvarohů a jogurtů, obohatila jsem jím také tabulku čokolády. A upekla jsem past na zloděje! Všichni v naší firmě znali můj skvělý čokoládový moučník. Pekla jsem ho občas a podělila se s ním s ostatními. Tentokrát jsem ho upekla také, jen jsem mezi suroviny zamíchala projímadlo, pepř a přimíchala jsem pár malých korálků. Tentokrát se zloděj chytne!

Ten den jsem se na přestávku hodně těšila. A přesto jsem na ni šla jako poslední. „Nemám ještě hlad,“ argumentovala jsem, když ostatní odcházeli si odpočinout.

V kuchyňce jsem nenašla ani pití, ani mou tabulku čokolády. Ani jedinou kostičku mi zloděj nenechal! Jogurt byl také snědený. S napětím jsem otevřela krabici s dezertem. Zdál se být celý, jen v rohu ho kousek chybělo. Asi zloději nechutnal.

Zbytek pracovní doby se děly věci. Téměř celá hala běhala na toalety. Klidně jsem pracovala jen já, kamarádka Edita a dvě naše kolegyně.

„Holky, já jsem asi něco špatného snědla, nebo mám salmonelózu,“ řekla jedna z našich kolegyň.

„Ty taky?“ ptala se druhá. Postupně se přidávaly ostatní s podezřením na neznámý virus, který nakazil naši firmu. A na toaletu běhala i paní šéfová. Měla jsem neskonalou radost. Škodolibě jsem se usmála na paní mistrovou: „Asi je něco ve vzduchu, že? Neměla byste nás, paní mistrová, pustit domů?“

Mistrová byla bledá po tváři. Nakonec otevřela pusu a křikla: „No tak běžte, já taky musím.“

A jak tu pusu otevřela, všimla jsem si, že má malinko uštípnutý zub. Nebylo pochyb od čeho. Inu, korálek…

Od té doby se v naší firmě nic neztratilo. A hned se pracovalo lépe…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10