Jak jsme se měli stěhovat

Bylo to asi před dvaceti lety, když můj manžel přišel s nápadem poohlédnout se po nové práci. Už si přesně nepamatuji, co za tímto nápadem stálo, ale rozhodla jsem se ho zcela podpořit.

Když se ten den pouštěl do hledání, byl velmi nadšený. Bohužel se ale v našem malinkatém regionu ukázalo, že těch možností zase tolik není. Manžel byl z toho dost zklamaný a já ho raději nechávala v klidu. Rozesílal své životopisy, kde se dalo. Ptal se po známých. I já se ptala všech kamarádek, jestli náhodou o něčem neví. I přesto se snažil každý den několik hodin, přestože na něm bylo vidět to obrovské zklamání.

Uběhl asi měsíc nebo dva, když rozrazil vstupní dveře a byl celý nadšený. Konečně dostal nabídku, která mu přišla zajímavá, která se neodmítá a po které jako student zamlada velice toužil. Byl v tom jeden jediný háček. Vysněné pracovní místo se nacházelo 300 kilometrů od našeho milovaného bydliště. A to mne vůbec nepotěšilo.

Pohovor se konal asi týden na to. Vše klapalo jak má. Manžel si našel ubytování a plánoval postupné přestěhování celé rodiny. Našel krásný domeček se zahradou za příznivou cenu pár metrů od firmy, pro kterou nově pracoval. Já ani dcera jsme se s tím nějak nemohly smířit. Dokonce jsem chtěla manželovi navrhnout, ať se nestěhujeme a on k nám jezdí hlavně na víkendy, svátky a na dovolenou. Neměla jsem však odvahu něco takového vůbec zmínit. Nejhorší pro mě mělo být loučení s domečkem.

Pomalu se začalo schylovat k velkému stěhování, když manželovi zničehonic zazvonil telefon. Volal spolumajitel firmy, že došlo k nehodě. Budovu firmy zachvátil požár a velkou část prostor zničil. Manžel si sedl na gauč. Chvilku nic neříkal a my všichni jsme si uvědomili, že se nikam stěhovat nebudeme. Naštěstí jsme nehodlali náš dům prodat ani pronajímat. Večer, když jsem se chystala spát, tak jsem se pousmála nad tím, jak to ten život umí pěkně zamotat.

Manžel nakonec s radostí nastoupil zpět na svou předchozí pozici a vydržel tam až do důchodu. Zjistil, že je tam spokojený a víc od toho nepotřeboval a ani neočekával.

A tak jsme zůstali beze změny. I dnes, když si na to vzpomenu, jsem moc vděčná, že to dopadlo takto.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10