Jak jsme se stěhovali

Už to budou dva roky, co jsme se přestěhovali do nového domečku. Příprava stavby a samotná stavba a problémy s ní by vydalo na dlouhý článek, ale to snad někdy jindy. Nestavěli jsme daleko od původního bydliště. Stěhovali jsme se jen v rámci stejné vesnice z jedné ulice na jinou. Možná právě proto jsme se stěhovali dlouho. Jak to myslím? Inu, stěhovali jsme všechno po částech. Na konci května nám stolař za pomocí manžela přestěhoval celou ložnici. Bylo to jeho dílo, tak jsme ho povolali, ať si to rozmontuje a zase smontuje.

Nějakou dobu to tedy u našich vypadalo jako v tureckém ležení. V ložnici jsme spali už jen na matračkách na zemi. Věci ze skříní byly rozmístěny všude, kde se dalo. Hlavně abychom měli k oblečení dobrý přístup. Každý den jsem kmitala autem mezi naší vesnicí a městem, kam jsem vozila kluka do školy. Ráno jsem ho zavezla, rychle se vrátila domů. Převezla pár věcí z jednoho domu do druhého. V "novém" se převlíkla do tepláků a uklízela, leštila, čistila, urovnávala. A v poledne zase rychle zpátky do školy pro kluka. Docela jsem se nahonila, ale s radostí a vidinou, že už už se budeme stěhovat do nového domku. Starší kluk se pořád vyptával, když už se konečně přestěhujeme, snad aby se mohl ve škole pochlubit, tak jsem stanovila i termín na jednu sobotu, kdy že to budeme spát první noc v novém domku. Manžel se švagrem přestěhovali jednu sobotu všechny menší skříňky, které mu vlezly do auta a na jeden den jsme měli objednanou stěhovací firmu na velké skříně, stůl a můj milovaný klavír, který šel s námi. Hotovo!... Hotovo? No, jak se to vezme.

jak jsme se stěhovali Stanovená sobota se přiblížila, byl červen s vysokými letními teplotami a já stále kmitala od rána do večera mezi školou, domky, uklízením a uspořádáním věcí. V tom horku to člověku ani nepřijde, že se tu a tam napije studené vody, že si pustí v autě na plno klimatizaci, na kterou nebyl zvyklý, až se mi to všechno neuvědomění pořádně vymstilo.

Nastal den D, sobota ráno, kdy jsme měli přestěhovat úplný zbytek věcí. Říkáte si, co jsme proboha stěhovali tak dlouho? No, to Vám neřeknu. Taky jsem si s každým přibývajícím dnem, kdy to nebralo konce, říkala, že ten původní byt byl snad nafukovací. Kde se všechny ty krámy vzaly? A co bylo nejhorší, že na původním místě zůstávaly pořád nějaké věci, v novém jsem si nevěděla rady s tím, kam co uložit. Kamarádka mi radila: "Vyhoď, co můžeš, co nepotřebuješ, protože když to nevyhodíš teď, pak už se toho nezbavíš!" Jakou ta měla pravdu! A já ji neposlechla. Sklepy samozřejmě nemáme, byla by to položka v rozpočtu navíc, a dost vysoká! A tak se z místnosti, které jsem původně chtěla říkat PRACOVNA, stala jedna "BINEC místnost". Věřte nebo nevěřte, už se blíží druhé výročí našeho bydlení v novém domečku a ona místnost je stále nacpaná některými nepřebranými věcmi, se kterými si nevím rady. A jelikož zpracovávám doma účetnictví pár firmičkám, tak se pravidelně doplňuje ještě o haldy papírů a krabice s šanony. No, není to hezký pohled! Pořád si říkám, že to postupně douklízím, ale vždycky mě zdrží zase něco jiného, a tak moje pracovna stále zůstává skladištěm.

Tak tedy nastal onen den D, abych se k tomu vrátila a já se vzbudila celá rozlámaná, propocená, s horečkou 38°C již v brzkých ranních hodinách. Ale já jsem nezmar. Slíbila jsem, že dneska spíme v novém, tak i kdybych měla duši vypustit! Sedla jsem do auta, převezla peřiny, převlékla je do čistého. Dovytírala jsem poslední smítko prachu, nabrala jsem děti do auta, manžela a ségru s foťákem, která chtěla zachytit ty první momenty vkročení mých dětí do domku. Za poslední dva týdny jsem je tam totiž vůbec s sebou nebrala, aby přišly "do hotového". Moje sestra navíc přichystala překvapení a v pokojíčku jim na zeď nakreslila úžasného Spidermana. (V té době Honzíkův nejoblíbenější hrdina.) Já jsem utratila v hračkářství a nachystala jim každému do postýlky nového plyšáka, aby to všechno mělo tu správnou atmosféru. Honzík hořel nedočkavostí a já zvědavostí, jak to proběhne. Vstoupili jsme do nového domu a náš Malý, který nemá rád změny, nechtěl jít dál. Sedl si do vchodu na zem a neustále si chtěl obout znovu boty, které jsme mu sundali. Jako by chtěl demonstrovat, že tu bydlet nebude, že chce zpátky "domů". Plakal, vztekal se, a jelikož nemluví, tak jsem nemohla tušit, co se mu v té jeho malé hlavičce děje. O to nadšenější byl jeho starší bratr. Vůbec mu nevadilo, že máme v novém domečku náš starý nábytek. Byl nadšený, že se konečně dočkal a že bude první noc spát ve SVÉM vlastním pokojíčku, který předtím neměl. Když vstoupil do svého království, oněměl! Spiderman se na něj díval ze své pavučiny a v postýlce na něj čekal jeho oblíbený Pokémon Grogang. Sestra udělala pár fotek, které jsem mimochodem do dneška neviděla. Musím si o ně říct. Pak jsme se k Vašíkově radosti vrátili k našim domů na oběd. Já jsem totiž nezvládla už uvařit. Ve starém už nebylo v čem vařit, v novém jsem to ještě neměla všechno uspořádané. Tím, že jsem onemocněla v nevhodnou dobu, tak jsem už celé to přestěhování do posledního detailu nedokončila. Odpoledne jsme byli pozváni ke švagrovi na narozeniny. Manžel odjel s Honzíkem sám. A já s Vašíčkem, který byl taky nemocný, jsem zůstala v našem novém domečku sama. Leželi jsme spolu v posteli a já svým chraplavým hlasem povídala pohádky, aby ten malý pišišvorek taky usnul a zvykl si na to, že tam, do starého domečku, už budeme chodit jenom na návštěvu.

Když jsme oba konečně usnuli, probudil mě telefon. Volali chlapi, že se vrátí až v neděli, že budou spát u babičky. Bylo mi divné, že mi to volal Honzík osobně. On, který u babičky spí nerad! On, který se tak těšil na první noc v novém domku. No, nevadí! Aspoň se můžu kurýrovat. Jak je znám, tak stejně přijedou v neděli až po obědě. V půl jedenácté v noci mě vzbudil zase nějaký zvonek. Tentokrát to byl domovní zvonek od dveří. Švagrová přivezla našeho tatínka v dobré náladě a uplakaného Honzíka. Stála jsem ve dveřích ve svém propoceném pyžamu, třásla jsem se zimou a schvácená další vlnou horečky, jsem je vpustila dovnitř. Švagrová mi vysvětlila, že Honzíkovi začalo být líto, že nespí tu slíbenou první noc v novém domečku, a tak je přivezla domů. A tak se naše velké stěhování skončilo. Všichni jsme spali první noc v novém. Tu a tam mi naši přinesli nějakou zapomenutou věc.

Občas jsem slyšela od bývalých sousedů jedovaté poznámky, že se stěhujeme příliš dlouho. No, vážení, i já jsem se z toho poučila! Chtěla jsem všechno zvládnout sama, a to byla moje blbost! Převážela jsem v prádlových koších po troškách nádobí, knihy, oblečení... Kdybych tušila, že ta stěhovací firma má k dispozici obrovské krabice, do kterých to můžete uložit, oni to hodí do auta a převezou to všechno najednou za deset minut, určitě bych to tak udělala. Jenže já se nadřela a stěhováky si objednala až na konec na ty velké věci. Vážení sousedi, promiňte, já se stěhovala prvně. Až se budu stěhovat po druhé, tak už budu chytřejší.

Palka- čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete