Jak jsme si poradili se sněhovou kalamitou

V zimě, pár týdnů před vánočními svátky, jsme se s přítelem rozhodli strávit týden na chatě našich společných známých. Chata je v krásném prostředí Beskyd a my oba máme přírodu a hory rádi. Samozřejmě, že jsme s sebou vzali také mého pejska Bena. „Jídlo si s sebou nemusíte brát. Hned za kopcem je slušně zařízený obchod,“ informovala mě kamarádka. A protože jsme na chatu jeli autem, poslechli jsme ji. Kdykoli můžeme sednout do auta a pro jídlo si zajet. Nabalili jsme jen granule, psí konzervy, pochoutky a piškoty pro psa.

„Pro jistotu vezmu nějaké to pití, kávu, cukr a čaj, ať nemusíme hned do obchodu,“ řekla jsem. Také jsem upekla pekáč buchet. „Ty se na cestu budou hodit.“

Jeli jsme krásnými údolími, projížděli vesničky a po nějaké době se cesta začala zvedat.

„Tady je krásně!“ řekla jsem. Skutečně, pohltily nás lesy a my se na nadcházející týden moc těšili.

Po příjezdu na chatu a složení věcí jsme se vydali na malou procházku po okolí. Dorazili jsme i do zmíněného obchůdku. Byl skutečně dobře vybaven. Koupili jsme si nějaké bonbóny, čokoládu a pak párky a chléb k večeři. Večer jsme seděli u horkého čaje, svítili jsme si svíčkami a vychutnávali jsme si tu romantiku. Na nebi svítily jasně hvězdy. A šlo se spát.

Druhý den jsme se probudili do pohádky. Chaloupka a vše kolem bylo zaváto sněhem.

„Podívej, jak je tam krásně,“ řekla jsem.

„No, nevím. Krásně to sice vypadá, ale podívej, kolik toho sněhu je,“ řekl přítel. Měl pravdu. Nedaly se ani otevřít dveře chaty. Silnička zmizela pod sněhem a naše auto taky.

„S takovou nebudeme moct ani do obchodu,“ dodal. Proházeli jsme cestičku z chaty k suchým toaletám. Beník byl nadšen. Dováděl ve sněhu, a protože je celý černý, nemohl se v té záplavě bílé barvy ztratit. To jsme si mysleli až do chvíle, kdy na něj spadla nálož sněhu ze střechy a na chvilku ho za živa pohřbila.

„Chudák, spadla na něj lavina,“ dala jsem se na jeho záchranu. Ale pejskovi to nevadilo. Když už mu kožíšek pořádně provlhl, tak jsme se schovali do chaty a on spokojeně odpočíval u kamínek.

Ten den jsme na oběd měli buchty z domova, protože jsme nemohli do obchodu na nákup.

„Dnes to vydržíme a zítra třeba bude sněhu méně,“ uklidňovali jsme se. Ale v noci sníh opět připadl. Všude kolem bylo sněhu téměř k pasu, a protože chaloupka stála na samotě, nikdo cestičku k ní neprohrnul. Zkoušet to lopatou byla sebevražda. Vycházky se zkrátily na vyšlapané kolečko kolem chaty.

„Ale výhled tu je,“ nepřestávala jsem být pozitivně naladěná. „Takovou romantiku jsem dlouho nezažila.“

„Romantika, romantika…Ale já mám hlad!“ bručel přítel. Měli jsme na chatě ještě nějaké ty párky, chléb, zbytek buchet, bonbóny, sušenky, kávu, čaj, cukr a minerálky. A pak ještě Benovu výbavu, která obsahovala dostatečné množství balíčků piškotů.

Každý den jsme hráli karty a společenské hry, povídali jsme si, protože jsme na chatě neměli ani počítač, ani televizi. To jediné, co nás spojovalo s civilizací, byly naše mobilní telefony. Když ale po třech dnech opět připadl sníh, spojení se vytratilo a my neměli signál. Měli jsme dostatek pití a ve spížce jsme našli i zbytek rumu, takže jsme si vařili večer grog. Horší to bylo ale s jídlem. Buchty z domova byly už minulostí a z bochníku chleba nám zbývala poslední patka.

Pak jsme dostali spásný nápad. Beník se s námi rozdělí! Testovat psí konzervy a další mňamky jsme neměli odvahu. Ale byly tu ještě piškoty. A tak jsme je jedli samotné, mazali jsme si je medem a nějakou marmeládou, která byla na chatě, a dokonce jsme si z cukru vyrobili karamel, kterým jsme piškoty zalévali, ať je naše strava přece jen pestřejší.  

Jednoho dne jsme v kůlničce našli dva páry starých lyží. Měly ještě vázání Kandahar, které jsme si pamatovali z lyžařského výcviku na základní škole.

„Co kdybychom na těch lyžích zajeli do obchodu?“ napadlo mě.

„A kde vezmeme lyžáky?“ ptal se můj přítel.

„Zkusíme to bez nich,“ řekla jsem, a zkoušela lyže připevnit k zimním botám. Posloužil mi i provázek, kterým jsem lyže částečně k noze přivázala. Místo tyček, které v kůlně nebyly, jsem vyhrabala z hromady krámů dvě násady ke smetáku.

„Tak, a můžu vyrazit,“ chválila jsem si, ale u přítele jsem sklidila jen výsměch.

„To chceš jet takto přes kopec a zase zpátky? Podívej, kolik tam je sněhu. To je možná na sněžnice,“ řekl.

„Ale sněžnice tu nejsou, jsou tu jen lyže,“ odporovala jsem vzdorovitě. Vzala jsem batoh na záda. Při odchodu jsem se ještě ohlédla: „Opravdu nechceš jet se mnou? Podívej, jsou tu ještě jedny lyže.“

Ukázala jsem na druhý pár historického sportovního náčiní. Přítel vzal jednu lyži, a ta se mu v rukách rozlomila. „Tak jen jedna a půl lyže,“ mumlala jsem si pod nosem a připadala jsem si jako samaritán.

Pojedu přes kopec zasněženou krajinou, abych sebe i svého přítele zachránila před bídnou smrtí hladem! Přítel se po mně díval s rozpaky.

Od chatičky jsem se spustila z malého kopečku. Nenamazané lyže líně popojížděly, já se odstrkávala násadami ze smetáků a zpocená a unavená jsem byla už při té jízdě z kopce. Pak přišla rovinka. Byla jsem úplně vyčerpaná. Dokonce jsem spadla do sněhu. A to jsem byla asi tři sta metrů od chaty. Delší úsek mě teprve čekal. A co teprve cesta zpátky? Jak jsem tak ležela ve sněhu, cítila jsem, jak se pomalu propadám. Musela jsem se postavit. Nelyžuji už roky a vždy pro mě bylo postavení se na lyžích oříškem. A co teprve v tomto terénu, kdy násady od smetáků vnikaly hlouběji a hlouběji do sněhu? Nakonec se mi to podařilo. Rozhodla jsem se vrátit. Škrábala jsem se do kopečka jako na nejvyšší horu světa. Byla jsem totálně vyčerpaná.

Když jsem se konečně zmožená objevila ve světnici chaty, padla jsem příteli kolem krku. Ten měl na sobě zimní bundu, čepici i rukavice.

„Kam jsi šel?“ ptala jsem se.

„Zachránit tě. Měli jsme o tebe strach, tak jsme se rozhodli, že tě zachráníme. Zkoušel jsem vyrobit sněžnice,“ ukázal přítel na lavici. Na ní ležela dvě větší krájecí prkénka a vedle nich Ben. Na každém prkénku byly hřebíčky přiklepnuty provázky. Ty měly suplovat vázání.

„Tys mě chtěl na tomto zachraňovat?“ smála jsem se od ucha k uchu a instinktivně jsem přítele objala.

„No, když ty můžeš na historických nenamazaných lyžích odstrkávajíc se násadami na smeták jet přes kopec?“ smál se přítel taky. Ben vesele skákal kolem nás.

Ač jsme ten týden přežili na piškotech, dodnes na něj v dobrém vzpomínáme. A náš pobyt na chatě jsme si mnohokrát připomněli. Jen si, pro jistotu, bereme zásoby jídla s sebou. Víme sice, že obchůdek je za kopcem, ale… i ten kopec může být někdy daleko.