Jak mi déšť přinesl práci

Byl jsem už nějaký čas bez práce, a nutně jsem ztrácel víru, že brzy nějakou smysluplnou pozici získám. Docházela trpělivost, docházely finance i nálada. Obesílal jsem firmy a denně jsem usedal na kolo, abych rozvezl své životopisy. Nikdo se mi neozýval. Byl jsem bezejmenný, v bezvýchodné situaci.

Až jednoho dne jsem měl telefonát:

„Dobrý den, ozýváme se vám na vaši žádost o práci. Nevadilo by vám dělat šatnáře v našem kulturním středisku?“, ozval se hlas starší paní.

Vzpomněl jsem si, jak mě při cestě zpět domů, když jsem rozvážel své životopisy, zastihl déšť. Tehdy jsem našel útočiště před ním v malém kulturáčku na kraji města.

„Koho hledáte?“ ptala se mě rázná paní důchodového věku.

„Já, přišel jsem k vám se životopisem, hledám práci,“ vymluvil jsem se, a protože jsem měl při sobě ještě pěknou hromádku svých Curriculum vitae, jedno vyhotovení jsem podal rázné paní.

„Nemám zatím žádnou práci, a proto by mi nevadilo ani dělat šatnáře,“ odpověděl jsem po pravdě.

Domluvil jsem s paní, kdy ji mohu navštívit. Bylo to hned následující den.

„Dobrý den, jsem tady na to místo šatnáře,“ řekl jsem, když jsem se opět ocitl v zapadlém kulturáčku. Nemohl jsem si nevšimnout mladinké uklízečky, která se zasmála. Asi na znamení pohrdání. Já si ale zachoval svou tvář. Následoval jsem paní, která mě dovedla za ředitelkou.

„Bylo by to zatím na dohodu. Ale nějakou tu korunku si u nás vyděláte, nebojte. A protože jste chlap, můžete pomáhat také při uspořádání sálu. Nemyslete si, konají se tu různé oslavy, taneční večery, vystoupení. Mnoho lidí zde slaví například příchod nového roku. A na každou takovou akci to chce uspořádat stoly, židle, přichystat pódium, aparaturu atd. Nudit se u nás nebudete.“

Byl jsem zasvěcen do cechu šatnářského a nastoupil jsem. Trochu mi vadilo, že jsem pracoval zvláště v době, kdy druzí už odpočívali po práci doma. Ale nebyla to žádná dřina a měl jsem postaráno i o kulturní program. Mohl jsem tak zdarma shlédnout vystoupení kouzelníka, šermířské vystoupení, country bál, a dokonce jsem si tajně zatančil na žhavé hity při diskotéce. Líbilo se mi to. V teple, pod střechou, a paní ředitelka mě často obdarovávala různými zákusky a dalším pohoštěním, které při oslavách zbyly. Finančně jsem na tom ale nebyl moc dobře.

„Až si najdu pořádnou chlapskou práci, nechám si toto jako brigádu,“ ujišťoval jsem sám sebe, a dál jsem roznášel životopisy. Vždy mi ale chybělo něco, co bránilo mému kariérnímu růstu. Jednou to byly jazyky, které jsem moc neovládal, podruhé řidičák na náklaďák, který jsem také nevlastnil.

Ten den náš kulturáček hostil travesti skupinu z hlavního města.

„A bude i striptýz!“ rozplývala se paní ředitelka, zatímco já její nadšení nesdílel. Jo, to kdyby se svlékala lepá děvčata?

Do práce jsem musel o tři hodiny dřív, aby se nachystal sál. Taková travesti show vyžadovala větší úpravy sálu, než přípravy na svatbu a různé další kulturní akce. Konečně bylo vše připraveno, já se hodil do gala a stoupl jsem si na své místo v malé šatničce. A za okamžik jsem už měl plné ruce kabátů, sak, bundiček, palet a baloňáků. Frajeři už dávno byli v zákulisí a já nevěřil vlastním uším, když se hned v úvodu ze sálu ozval výskot, jásot a křik nadšených fanynek.  

Noc se nesla v dynamickém tempu. Občas jsem nahlédl do sálu. Frajeři se svíjeli, házeli své svršky mezi nadšené dámy a pohybovými kreacemi připomínali epileptickým záchvatem stižená individua. Přítomným ženám se to ale líbilo.

O pauze se vysmáté ženštiny vyhrnuly ze sálu a seřadily se ve frontě před dámskými toaletami. Tři starší ženy, potkat je na ulici, měl bych dojem, že jsou to slušné a puritánské dámy, se zastavily při zpáteční cestě u mé šatny. Byly natolik v náladě, že mě jedna z nich objala a halasně oznámila ostatním: „Dámy, konečně pořádný chlap! Tam uvnitř to jsou samí svalovci a obři. Toto je chlap, jaké mám ráda!“ Objala mě tak silně, že jsem měl dojem, že si mě chce odnést jako talisman domů.

„Můžeme se s vámi vyfotit, mladý pane?“ zeptala se pak.

Nevěděl jsem, co mám odpovědět. To už ale bleskl fotoaparát a jedna z žen mě zvěčnila. Následovalo další a další fotografování.

„Ještě pusinku, tady pusinku, cukroušku,“ takto a podobně mě oslovovaly. Putoval jsem z náruče do náruče. Byl jsem upřímně rád, když představení pokračovalo. Setřel jsem ze sebe stopy rtěnek, z čela si utřel pot, a čekal na ukončení programu.

Travesti show končila až k ránu a já se na kole dopotácel domů za svítání. Prošel jsem sprchou a ulehl do postele, zatímco mí spoluobčané vstávali do práce.

Takto jsem brigádničil v kulturáku už téměř rok, když mě paní ředitelka povolala do kanceláře.

„Pamatujete si, jak tu tenkrát byla ta travesti show?“ ptala se.

Jakpak bych mohl zapomenout? Nikdy jsem nedostal tolik pus za jediný večer, jako tenkrát. A mé příznivkyně mi dokonce poslaly do kulturáku i fotografie, které tu noc pořídily.

„Tak právě oni chtějí na vás kontakt. Prý byste se jim hodil jako komická vložka do vystoupení,“ usmála se řiditelka.

„To bych se jako měl svlíkat? A na veřejnosti?“ zděsil jsem se.

„To nevím. Já jim pošlu na vás kontakt, a uvidíte. Co říkáte?“

Mou hlavou táhlo „ne“, ale má hlava kývla a na tváři se mi objevil kyselý úšklebek.

Členové travesti skupiny se ozvali okamžitě. Domluvili si se mnou schůzku u nás ve městě. A protože jsem sportovně založený, umím tancovat atd., přijali mě. Naštěstí se svlékat nemusím. Frajeři odtančí, ukáží svá těla a já během vystoupení párkrát přeběhnu jeviště v lodičkách a růžových šatečkách. Pronesu pár vět, které dovedou publikum k smíchu. Nakonec imituji různé známé zpěvačky. A za to vše dostanu mnohem víc, než za celý měsíc své šatnářské práce. A tak mám nakonec smlouvu jako kulturní pracovník, nikoli striptér, pobírám slušné peníze, a jako melouch si odpočívám v šatně mého malého kulturáčku…    A to jsem zde původně hledal jen úkryt před deštěm.