Jak mi sekta vzala ženu

S manželkou jsme žili v rodinném domě a vychovávali jsme společně dvě děti, dceru a syna. Svou ženu jsem poznal při studiu vysoké školy, a ihned po něm jsme se vzali, protože manželka Martina čekala naše první dítě, syna Martina. Pak se narodila i Markéta a my jsme žili vcelku obyčejný manželský a rodinný život.

To léto jsem ovšem nemohl jet s rodinou na společnou dovolenou. Firma, ve které jsem byl zaměstnán, doháněla resty a já volno v létě prostě nedostal.

„Co kdybych jela na dovolenou sama s dětmi?“ zeptala se mě žena jednou večer, a předložila inzerát.

Několik žen organizovalo dovolenou se svými dětmi u vody a hledalo další zájemkyně, aby byla naplněna kapacita chaty.

„Je to blízko. Mohl bych za vámi kdykoli po práci přijet.“ Byl jsem potěšen tím, že dovolená, kterou si má žena vybrala, je jen několik desítek kilometrů od našeho bydliště.

„Děcka si aspoň užijí dovolené u vody, zadovádí si, poznají nové kamarády,“ rozplývala se manželka.

Měla štěstí, bylo už volných jen několik míst.

A tak jsem za dva týdny v neděli odpoledne odvezl manželku s dětmi na dovolenou a v pondělí ráno jsem šel do práce. Chata, kterou si žena vybrala, byla kousek od vodní nádrže, v blízkosti lesů.

„Tatínku, my ti nasbíráme houbičky,“ slibovala dcerka, zatímco kluk už lezl po stromě.

Měl jsem před sebou dva týdny staromládeneckého života. Odpočinu si od dětí, dostatečně se vyspím, a mám je doma.

Když jsem po týdnu přijel o víkendu za manželkou, byl jsem rád, že děti i ženu zase vidím.

„Máme tu krásný program,“ rozplývala se žena. Prošli jsme se po lese, a děti mi skutečně předaly nasbírané houby.

„Škoda, že tu nemůžu být s vámi,“ pronesl jsem nahlas, co si myslím.

„Ale nám tu nic nechybí, tati. Máme zajímavé večery,“ řekl syn moudře. Co tím myslel, to jsem pochopil až po návratu ženy a dětí domů.

Společnost, s kterou žena dovolenou absolvovala, byli totiž stoupenci Svědků Jehovových.

Brzy nato se v naší domovní schránce začaly objevovat jejich barevné časopisy.

„Kdo nám to sem hází?“ rozčiloval jsem se.

A spolu s časopisy se začal vyprazdňovat náš společný účet.

„Za co utrácíš?“ ptal jsem se ženy. Kdyby utrácela za oblečení, šperky, nebo šminky, tak to pochopím. Má vždy přitažlivá žena ovšem vyházela všechny krátké sukně, ve kterých se mi tak líbila. Místo nich se oblékala do dlouhých sukní až ke kotníkům. Přestala se malovat a stále mluvila o své víře. Pletla tím hlavy i dětem. Chodila na setkání lidí se stejnou vírou, jakou najednou po dovolené získala. Když děti měly něco nového a pěkného, a to se zalíbilo dětem jejích nových kamarádek, klidně to vzala dětem a dala to druhým.

„Dětem to nevadí. Jsou šťastné.“ Takto argumentovala.

„Ale já chodím do práce, aby naše děti měly všechno!“

Neshodli jsme se. Žena mi vyprávěla o dětech, které žijí v chudobě, i o tom, že bych se měl dělit s bližními. Začala se mi odcizovat. Stále víc naléhala, abych se šel s ní alespoň podívat na to, jak zajímavá setkání sekta připravuje. Odmítal jsem.

Vrcholem bylo, když jsem, tak jako každým rokem, začal v prosinci vybírat stromeček.

„My s tebou nebudeme Vánoce slavit,“ oznámila mi žena. „My Vánoce neslavíme.“

„Vždyť je to svátek hlavně pro děti! Vzpomínáš, jak děti Vánoce měly rády? Pekli jste cukroví a děti zářily štěstím, když dostaly kupu dárků. O to vše je chceš ošidit? A co bude dál? Až se náhodou zraní, odmítneš jim dát krev? Nebo vybílíš náš účet úplně, rozdáš to těm svým pánbíčkářům a my se půjdeme pást?“

Toto byla poslední slova, která jsem v našem domě k ženě pronesl. Za úspory jsem koupil malý byt, do kterého jsem manželku s dětmi přestěhoval a požádal o rozvod.

„Ale já se nechci rozvádět.“ Žena plakala a argumentovala tím, že rodina má být pohromadě.

„Až dostaneš rozum, tak si tě rád zase vezmu domů. Ty sama vyděláš málo, neuživíš dům. Pochop, toto je jediné řešení.“ Vysvětloval jsem ženě, proč jsem tak učinil. Ale děti jsem stále miloval. Byl a jsem jejich táta. A tak jsem se snažil jim zařídit příjemné prostředí k bydlení. Na vlastní náklady jsem zařídil dětem pokojíček. To jsme už měli po rozvodu a měli jsme vypořádaný majetek. Já platil na děti výživné, ale nebylo mi jedno, v čem žijí. Nechal jsem na míru zařídit pokojík, v kterém děti měly postele, skříně, hrací stěnu, klouzačku i malou sedací soupravu. Bral jsem si děti každý víkend a trávil s nimi čas zajímavým programem. Žena mi děti vždy dala ve starém a otrhaném oblečení. Vždy jsem jim koupil nové oblečení, za které se nemusely ve škole mezi spolužáky stydět. A přesto, následující týden jsem opět dostal dva otrhánky.

„Kde máš ty šatičky, Markétko, co jsem ti minule koupil?“ ptal jsem se jednou dcerky.

„Tatínku, u nás na setkání byla holčička, které maminka takové šatičky nemohla koupit. Tak jí je maminka dala,“ řekla dcera upřímně.

Tehdy jsem odevzdával děti ženě a rozhodl jsem se promluvit si s bývalou ženou.

Po dlouhé době jsem vešel do jejich bytu, ať to neřešíme mezi dveřmi.

To, co jsem viděl, mě šokovalo. V dětském pokojíku, který jsem na vlastní náklady zařídil, byly na zemi jen matrace a v rohu byla stará rozviklaná skříň.

„Kde jsou věci? Kde je vybavení pokojíku? Kam dáváš peníze? Tys je dala té své sektě?“ Zuřil jsem, nadával, byl bezradný. Žena mi klidně řekla, že ode mne nic nechce. Od dětí jsem později zjistil, že maminka byla nemocná. Má bývalá žena měla v té době nějaké problémy s krví a dlouho se léčila. Až jí nějaká dobrá duše od nich ze sekty řekla, že v bytě nesmí mít věci od nevěřícího. Ona pak neznala nic lepšího, než všechno drahé zařízení odnést ke kontejneru. Zůstala žít s dětmi v holobytu.

S mou bývalou ženou se situace nelepšila. Právě naopak. Já tehdy zažádal o svěření dětí do mé péče. Měl jsem dostatečně vysoký příjem, abych děti uživil. Byl jsem ovšem sám. Nechtěl jsem další ženu, na to jsem byl příliš zklamán. A tak soud mou žádost zamítl.

V pubertě děti přestaly mít o mě zájem. Víc a víc se vymlouvaly na studium a povinnosti. Staly se také členy sekty a odmítaly kontakt s nevěřícím otcem. Tehdy jsem rodinu nadobro ztratil.

O svém synovi jsem se dozvěděl až po letech, kdy mu výživné, které jsem pravidelně platil na obě děti, začalo být nízké. Byl čerstvě plnoletý a zažaloval mě o zvýšení výživného, protože tehdy studoval vysokou školu. Soud mi výživné kvůli vysokým příjmům zvýšil. Můj syn studoval a vše, co měl, dával sektě. Až po několika letech prozřel a odešel ze sekty. Jeho sestra a máma nadále zůstaly u Svědků. Měl jsem dobrý pocit, že alespoň syn bude žít řádný život. Jak moc jsem se zmýlil. Tím, že se dosud pokornému synovi otevřel náhle svobodný svět, začal holdovat alkoholu a nezřízeně si užívat života. Jezdil v drahém autě, kouřil a doneslo se mi, že začal brát i drogy. Mé snahy postavit syna zpět na nohy vyšly vniveč.

Dnes žiju sám, na děti už nepřispívám. Nic o nich nevím. Z mé bývalé ženy se stala šedá myš, která žije nadále v nezařízeném bytě. Má však svou sektu. A já vyměnil lidi za psy. Chovám dva. Žiji klidný život. Mám stálou milenku, kterou mám i rád. Ovšem ženu doma už nechci! Má bývalá žena mě z rodinného života vyléčila.