Je to už nějaký pátek

co dávnověcí filosofové přišli k poznání, že  příroda kolem nás je vytvářena všelijak propojenými  živly, které různě a mnohdy nebezpečně působí na vše kolem dokola. Byly většinou označovány čtyři - země, vzduch, oheň a voda. Kdo nebyl troškař /třeba jistý pan Platón, nebo méně známé vůdčí postavy buddhismu, taoismu i jiných-ismů, si ještě nějaký ten živel přidali. Jen tak mimochodem - viděli,-y, jste film „Pátý element“ ? Já bych, na rozdíl od zmíněných, přidal k velmi nebezpečným živlům toho snad nejhoršího - člověka. Kam se hrabe zemětřesení, tornádo, lesní požár nebo tsunami - přes ztráty, které ničí a zabíjejí, na myslícího tvora, od věků a stále vedoucího války, většinou pro majetek a schovávaných za ideály. Brrr - jdu od toho dál...

Zda a jak zmíněné živly ovlivnily můj život? Nic proti zemi, po které kráčím. Pravda, zažil jsem chvíle tvrdých dopadů. Na dlouhém řepném lánu, po kolenou jednocení řepy, motyčkou odhrábnout, mezeru vytvořit, silného jedince ponechat, přebytečného vytrhnout - celodenní výdělek 10,- Kčs. To bylo v pětapadesátém, v osoblažském pohraničí. Téhož roku, štědrovečerní dopoledne, bahnité pole kousek pod hradem Valdštejnem v Českém ráji, přískokem vpřed, plazením vpřed „Vy tam, vojíne, ano, vy, přitisknout více k zemi“!
 
Výstroj i výzbroj nováčka jako bahnitá koule a na bráně čeká má žena /v očekávání prvního potomka/, první shledání od prvního října. Kamarádi solidární, vyčistili polní uniformu i zbraň, velitel není nelida  /je od nás, od Opavy/, dává propustku na dva po sobě jdoucí dny - provedl jsem ženu Turnovem a okolím, domů se dostávám  pak až v březnu příštího roku.

Co se vzduchem? Poznal jsem ostravský smog v době, kdy se mu snad ani tak u nás neříkalo. To bylo v roce 1950 - „Kouřem a dýmem kraj náš je zahalen“- písnička o ocelové vítkovické brigádě. Podle dýmajících komínů čtyř martinských pecí „staré“ ocelárny jsme poznávali, v jakém stadiu je tavba a co nás po nástupu na šichtu čeká. Výhrou byl téměř neviditelný dým, znamenající, že se právě pec plní houskami surového železa a ocelovým šrotem a bude následovat několikahodinové tavení spojené se sladkým maloděláním.  Akorát Dolfa /vrchní tavič/ řekne: „Synek, ber květinač a dones plnu!“ Květináčem myslí třílitrovou sklenici od okurek, vejde se do ní šest sedmistupňových piv.

Jednou bych chtěl napsat pár řádek, možná jen tak pro sebe, o dvou báječných letech, mezi ještě báječnějšími chlapy. Jinak jsem  si roky užíval horkého, vlhkého vzduchu důlního podzemí a relaxoval naopak v  podhůří valašských a slezských Beskyd.
Krátce o vodě - dalším z živlů. Psal jsem o ní - připomenu. Moje frajeřina, skok po hlavě do místa, kde bylo jen po pás - dopadl, vzhledem k možným následkům celkem dobře. Můj nejmladší /letos 56/ se topil poprvé asi v šesti letech, podruhé jej tahal z vody kamarád z pod jezu na Lužnici, „udělali“ se na kánoi. Skončil s vodáctvím, kánoi věnoval zachránci a při dovolené u moře využívá raději hotelový bazén.

Oheň - to je moje. Podle Hippokrata - ten živlům přidal povahové rysy - jsem tedy cholerik. Asi je to pravda. Náš rod po meči - většinou kováři - po přeslici drobní zemědělci, nejvíc půlláník. Spojení nasnadě, děvečka vede koníka ke kováři, podkováři. Platí u nás NOMEN OMEN i jméno, byť v překladu jsme si tak vysloužili. Tatík původně klempíř - čaroděj s horkou pájkou - dlouhá léta topič parní lokomotivy, obdivoval jsem, jak do malého otvoru přikládá do kotle - občas jsem se na černo svezl. Měl svou práci rád, myslím, že  byl méně spokojen v posledních letech práce, kdy přešel na dýzlák a elektriku. S lopatou a sálajícím žárem jsem se seznámil v již vzpomenuté práci u martinských a elektrických pecí, mám na to glejt - výuční list.

Dokonce i v letech fárání, v dole, kde je oheň přísně tabuizován, jsem měl výjimku. Pár roků v důlní dílně jsem dohlížel na bezpečné svařování, řezání plamenem, práce fyzicky nenáročná, leč odpovědná. Nejraději jsem měl pak „dozor po svařování“ - následná směna na místě, kde k tomu docházelo, spočívala v hlídání a telefonickému hlášení, že je vše OK. Jiná činnost byla zakázána, co já se naluštil křížovek...Velký oheň jsem zažil jeden  - asi to byl třiačtyřicátý, požár velkostatku - uháněli jsme s pokřikem „navystrkověhořídvúúúúúr“ na místo nad vesnicí - bylo snad po žních, pohled, pro osmiletého kluka k nezapomenutí. Bohužel ale nepoučil, o rok později /už jsem o tom psal/ jsme s kamarádem Jindrou vypálili na jaře stráň, málem k lesu Junákovu a zbaběle jsme, po nezdařeném pokusu uhasit, zdrhli. Byli jsme spatřeni, likvidátory ohně poznáni, udáni starostovi a po zásluze obecním bubeníkem u hlavy obce vyplaceni. Tenkrát se ještě mohly děti vychovávat rákoskou - poučení „nehrát si se sirkami“ si pamatuju dodnes.
Tož tak, moji milí, moje milé, bylo by toho s těmi živly za těch osmdesát let i víc, ale kdo by se s tím četl, že áno? A co Vy a živly??? Hezký den, bez živlem postižení přeji - Jarda