Ano, jak už tomu většinou bývá, v případě, kdy je hlavním aktérem malé, neposedné dítko, většinou stačí jen okamžik nepozornosti k tomu, aby se stalo velké neštěstí.

Ani mně se nevyhnulo drama, v podobě úrazu naší tehdy 11měsíční dcery. Dcerka byla drobná, tudíž první krůčky povznesly její tělíčko do výšky již v 10. měsíci věku a během chvilky se leč vrávoravě, ale úspěšně pustila do chůze na kratší vzdálenosti.

Věděla jsem, že největší nebezpečí pro ni představují ostré rohy nábytku, proto jsem vše oblepila lepicí páskou s molitanem, aby v případě pádu nedošlo k vážnějšímu zranění, ale i přesto si ta naše malá neposeda dokázala nemile ublížit. Ve chvíli, kdy jsem odběhla do kuchyně vypnout plotýnky, rozeběhla se za mnou, klopýtla, spadla na hranu pootevřených dveří a rozrazila si hlavičku. V ten okamžik pro mě nastalo neuvěřitelné drama, dcerka plakala a plakala, krev se jí z hlavičky řinula a já jako maminka prvního dítka nevěděla, co si počít. Největší strach jsem měla, aby si nikterak neublížila v místech, kde ještě přeci jen neměla úplně napevno srostlou hlavičku. Rychle jsem přivolala manžela a bez dodržení předepsané rychlosti jsme ujížděli do okresní nemocnice na pohotovost.
Rentgenové vyšetření naštěstí hlubší poranění vyloučilo, trhlinku spravily dva stehy, ale i přesto jsme s dcerou musely v nemocnici zůstat na pozorování, jelikož utrpěla i slabší otřes mozku.

Od té chvíle jsem ji z očí už nespustila, když si uvědomím, že tato nehoda mohla dopadnout zdaleka hůř, je mi ještě dnes, a to je to už dva roky, do breku. Proto nechápu rodiče, které své děti nechávají samotné doma nebo si říkají, že stát se přeci nic nemůže.

Neštěstí přeci nechodí po horách, ale po lidech!