Již od útlého mládí

Již od útlého mládí jsem se stal „konzumentem“ kulturních statků všeho druhu. Jsa /přechodník, jehož správností si nejsem jist/ vybaven schopnosti číst asi v pěti letech díky starostlivé mamince, shltal jsem značné kvantum dětské i nedětské literatury. Ta nedětská - to byly zejména staré kalendáře stařenky Vašicovy, u které jsme bydleli do prvých válečných let. Dále to bylo divadlo - poličenští ochotníci byli v okolí Meziříčí pojem.

Vedle klasiky, Tyl, Jirásek, Stroupežnický atp., to byly i skvosty operetní, ze známých Na tý louce zelený či Z českých mlýnů, ale i Na našem hradě straší, v němž vystupoval „sloup souboru“ pan Alois Skoček v roli Bílé paní. Ústřední melodii z této hry, mládeži nepřístupné, přesto mládeží navštěvované, si pamatuju a broukávám občas dodnes. 
 
Pak to bylo meziříčské kino. Tam jsme se mnohdy vplížili zadem přes dveře určené k východu. Nejvíc si opět pamatuji děj a melodii dnes pamětnického filmu „Neviděli jste Bobíka“. Znalci znají, laici si najdou na internetu. Důkladnou znalost tohoto filmu ovlivnila skutečnost, že po třikrát byl v různých fázích děje film přerušen sirénami, ohlašujícími nebezpečí náletu.Teprve počtvrté se jej podařilo dohrát.

Fandou divadla i filmu jsem zůstal po celý život, s knihami jsem se také nerozloučil, leč nedosti na tom. Začal jsem být i aktivním šiřitelem slova mluveného či zpívaného, dokonce jsem se dopustil „zločinu“, když jsem se odvážil stanout na posvátných prknech jeviště. O tom ale někdy příště, dnes o původci mého poklesku: Zasloužil-li by si někdo medaili za šíření kultury v Českém ráji a konkrétně na Hruboskalsku, pak by to byl nenápadný poddůstojník - voják z povolání - říkejme mu třeba Malina. Přišel - nevím odkud - zamiloval se do místní děvy, ač dosti nevojenský typ, podepsal to vojenským pánům a zůstal na Skále, nyní Hrubé, blízko svého bydliště v podhradí. Pokud jsou ještě pamětníci, potvrdí, že to byl opravdový táta vojáků.

Máte-li představy, že vojáci, poddůstojníci a důstojníci vypadají jako ve Švandrlíkových Černých baronech, nebo Škvoreckého Tankovém praporu, pak nečtěte dál. Tady takoví nebyli - i když to bylo „za Čepičky“. Táta Malina dovedl za pár týdnů vytvořit z tak rozdílného „materiálu“ jako byli pouze maďarsky mluvící „výchoďňári“, kratce mluvici „ostravaci“, několika „pražských pepíků“ kulturní soubor, přinášející radost nejen rekreantům v podhradních lázních Sedmihorky, ale i v blízkém i širším okolí. Jednou dokonce až na Medvědí boudě v Krkonoších. Navíc se stal režisérem, mnou již vzpomenutého divadelního představení, což nebylo nic menšího, než Goldoniho „Sluha dvou pánů“. Za to, jak jsem pojal hlavní roli, se po shlédnutí téhož kusu v ND a Miroslava Donutila v roli Truffaldina nepřestávám stydět, ale o tom snad někdy příště...     

Chtěl bych tátovi Malinovi poděkovat, za nás, zelená ucha na Hrubé Skále, za to, že byl a jaký byl, udělal nám i tu vojnu mnohem, mnohem příjemnější, než by byla bez něj. A věřím, že podobně zapálení šiřitelé dobré pohody ještě někde přetrvávají i v této - přetechnizované a uspěchané době. Co vy na to, milé Chytré Ženy? Jak je to u Vás?