Kamioňák

Byla jsem ještě hodně mladá, když mi zemřel manžel. Zlé období mi pomohl překlenout můj syn. Náš syn, můj a manželův. Teď jsem tu byla za oba, byla jsem současně máma i táta. Náš chlapeček byl ještě v kočárku a potřeboval mě. S vědomím, že až vyroste, nebude si už tatínka pamatovat, jsem mu věnovala všechen čas, co jsem měla, abych nám oběma vynahradila bolestnou ztrátu. Tehdy jsem ještě měla spoustu kamarádek, s kterými jsem se vídala. A tak mi ani nedocházelo, že pomalu vyzrávám a stárnu.

Když můj syn vyrostl do věku, kterému se říká teenagerský, potkala jsem nového partnera. Byl svobodný a bezdětný. Strávili jsme spolu několik let, přestože jsme spolu nikdy nežili ve společné domácnosti. Přesto jsme se vídali několikrát týdně, a když jsme spolu nebyli fyzicky, byli jsme spolu alespoň v telefonním kontaktu. Během toho období syn dospěl, vystudoval střední a následně vysokou školu a odstěhoval se do pronajatého bytu, kde žije desátým rokem se svou přítelkyní.

Před mou padesátkou jsme se s partnerem po letech rozešli. Přestali jsme si rozumět a rozhodli se, že se nebudeme trápit a dál svým životem půjde každý sám. Právě v tomto období, kolem věku padesáti let, začali ubývat i přátelé. Nezmizeli úplně, ale přestali mít čas. Některé známé se staly babičkami a měly najednou méně času, protože musely hlídat vnoučata. Jiné se rozvedly a měly plnou hlavu svých starostí, nebo jim onemocněl manžel, o kterého se musely starat, a dvě kamarádky ovdověly. Jedna sama podlehla nemoci. K tomu všemu staří rodiče, kteří také potřebují péči, a náročné zaměstnání. Zjišťuji, že po padesátce je každé povolání náročné, protože ubývají síly a přidávají se různé zdravotní neduhy.

Nějakou dobu jsem tak nějak levitovala životem. Jak jinak nazvat období, kdy jsem znala jen pracovní povinnosti, návštěvy u rodičů a péči o domácnost? Jako mladá jsem se dokázala věnovat svým zálibám i o samotě. Najednou jsem ale nedokázala jít sama do kina, na kolo, na bazén apod. Na hory a dovolenou jsem se sama bála. Občas jsem něco podnikla s kamarádkami, osamělých dní ale přibývalo.

A tak jsem se, ač nepřítel seznamek a různých organizovaných seznamovacích akcí, přihlásila do internetové seznamky. Zpočátku jsem měla spoustu vzkazů. Když jsem ale vyloučila sexuální loudily, zadané a věkově neodpovídající muže, moc jich nezbylo. Setkala jsem se s jedním mužem, kterému přílišná obezita ani nedovolila vystoupit z auta, kterým za mnou přijel. Do auta k neznámému jsem odmítla sednout, a tak se celá schůzka odehrála mezi dveřmi automobilu a trvala všeho všudy pět minut. Zkrátka tudy cesta nevedla. Pak jsem už byla opatrná. Občas jsem si s někým napsala, k osobnímu setkání ovšem nikdy nedošlo. Až jednoho dne… Napsal mi muž starý 56 let, navíc z našeho města, vysokoškolák, který tvrdil, že nemá nic proti mým zálibám s jednou jedinou výjimkou, kterou bylo kolo. „Není problém si ho ale koupit,“ odzbrojil mě svou vstřícností.

Pracuji v časově náročném provozu. Přesto mám každý druhý víkend volný, nepočítaje občasné volné dny přes týden. Tomáš ovšem pracuje jako kamioňák. To jediné se mi nezamlouvalo. Slyšela jsem o řidičích kamionů, kteří věčně nemají čas a své družky při svých cestách podvádějí.

„Mám volno každý víkend, jinak jezdím především Německo, Francii, Španělsko,“ tvrdil Tomáš.

Byl slušný a pravidelně volal, a tak jsem přemýšlela. Vídat se každý druhý víkend se mi nezdálo jako ideální. Ve věku po padesátce ovšem člověk leccos sleví. Navíc si ho hned neberu. A tak jsem skousla i to, že je silným kuřákem, ač já nikdy nekouřila a v podstatě mi kouření vadí. A tak jsme si volali a poznávali se po telefonu.

Přišel víkend. Já měla zrovna v práci volno, a Tomáš přijel. Rozuměli jsme si. Během těch dvou dní jsme navštívili bazén i saunu, prošli se a vypili spolu kávu v oblíbené kavárně. To už jsem věděla, že měl Tomáš před třemi dny narozeniny, padesáté šesté, a proto jsem pro něj měla připravený malý dárek. I Tomáš mi předal drobné dárky, které mi přivezl z Německa. Udělal mi radost svou galantností. Čekala jsem sice, že mě jako čerstvý oslavenec pozve třeba na oběd, což neudělal, ale parfém a sladkosti, které mi přivezl spolu s kytičkou, vše napravily.

Jak Tomáš přijel, tak zase odjel. Čekaly ho jízdy od pondělí do pátku, jak tvrdil. Už jsem si plánovala, co vše spolu o víkendu podnikneme, a Tomáš v telefonátech plánoval taky. Opět sauna, bazén, výlet do krajského města, kde se konala výstava, kterou jsme chtěli oba vidět, a spoustu dalších aktivit.

Připadalo mi, jako bych nastoupila do rozjetého vlaku. Obvyklé oťukávání na začátku nemělo u nás prostor. Nemohli jsme se vidět od pondělí do pátku, a tak jsme si museli vychutnat víkendy, kdy já nemusela být v práci, opravdu naplno. Tomáš mi ale na poslední chvíli volal v pátek večer, to už měl být v našem městě, že trčí někde v Německu, protože mu jeho nadřízený přidělil další zakázku, a tudíž se nemůže ten víkend vrátit domů. Další víkend jsem měla ovšem celý pracovní, od rána až do večera. Když Tomáš přijel do našeho města, to už jsme se neviděli čtrnáct dní, navštívil mě na chvilku v práci. A tak jsme si alespoň povídali, však další víkend si to vynahradíme. Následovaly ovšem tři víkendy, kdy měl Tomáš rozvážky a zůstal v Německu nebo ve Francii i přes sobotu a neděli. A já byla sama. Tak uběhl vlastně víc než měsíc od první schůzky, a já mohla konstatovat, že vyjma onoho prvního víkendu jsme se vlastně neviděli.

Když konečně přijel domů, oznámil mi, že na mě nebude mít čas. Musel za rodiči a následující den byl dávno domluven na tom, že bude slavit narozeniny se skupinou svých kamarádek. No a pak taky na ryby! Připadala jsem si, jako bych se přeslechla, ale byla to pravda. Tomáš, který se chtěl stát mým partnerem, mě nechal čekat víc jak měsíc, a nakonec šel s kamarádkami do hospody!!! Se mnou své narozeniny neslavil, byť dostal dárek. A tak jsem mu to řekla.

„Za čtrnáct dní tu zase budu, tak tě pozvu na oběd a oslavíme to spolu,“ řekl. To mi připadalo nedostačující. Skóre našich setkání se tak vyšplhalo na jedno až dvě za dva měsíce. Proč mě nepozval společně s kamarádkami, nebo jim neodřekl? Partner by měl být asi na předním místě?

Tomáš se na oslavě s kamarádkami opil, a tak po oslavě mě ani nenavštívil, byť to sliboval. Následující den už odjížděl zase do Německa. Až odtud mi telefonoval. Byla jsem už opět v práci, a tak jsem telefonát nemohla hned přijmout. Čekala jsem, že ještě zavolá. Místo toho napsal jen strohou zprávu: „Volal jsem.“ To mi už docházelo, že to asi nebude ten pravý. Za čtvrt roku, po které jsem s ním komunikovala, jsem měla ještě jednou to „štěstí“, abych ho viděla. Protože i když byl v Česku, vysvětlil mi, že se musí věnovat mimo mě také rodičům, dětem, vnoučatům, rád si zajde sám na ryby nebo za kamarády. Asi i kamarádkami. Kolo si už neplánoval ani kupovat. Navíc jsem při jednom dalším setkání zjistila, že Tomáš už intimně nežije. Kouření a pití, které ovšem zprvu popíral, si vybralo daň v podobě neschopnosti žít intimně.

Když jsem pak vše sečetla, uvědomila jsem si, že bych ho mohla vidět při dobré konstelaci hvězd možná pětkrát do roka, nikdo by mě ovšem nepohladil a nepomiloval. Na kolo bych dál vyrážela sama nebo s kamarádkou a žila bych tak trochu jako jeptiška. Za to vše by mi mohl pravidelně volat ze zahraničí a tvrdit, že jednou, jednou možná…

A tak jsem nakonec dál sama, a už se o seznámení radši ani nepokouším…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete