Každý den si užívám svou volnost

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se stanu obětí stalkingu. Jsem asi hodně samostatná a dominantní. Výchova mého syna od jeho narození a skutečnost, že jsem si vše, co mám, musela tvrdě vydobýt, mě to naučily.

V létě jsem navštívila v rámci dovolené jižní Čechy. V kraji plném rybníků jsem strávila nádherné dva týdny. Po návratu z dovolené jsem zjistila, že mi chybí můj mobilní telefon. Byla jsem přesvědčená, že někde musí být, ale ani po prohledání všech svých věcí jsem ho nenašla a musela jsem se s ním rozloučit. Ztrátu telefonu jsem oželela snadněji, než ztrátu všech údajů v něm. Veškeré schůzky, povinnosti, veškeré kontakty byly ztraceny…

Zhruba za týden po návratu z dovolené mi volala má mamka na mé nové číslo. SIM kartu jsem si samozřejmě pořídila hned novou. Jak bych mohla existovat bez telefonu?

„Víš o tom, že tvůj telefon někdo našel? Volal mi nějaký pán, tak jsem mu dala tvou adresu. Pošle ti prý telefon domů,“ oznámila mi.

Byla jsem překvapená. Dobří lidé ještě existují! Někdo volal mé mamce a ještě bude investovat své finance, aby mi poslal můj telefonní aparát přes celou republiku domů na severní Moravu!

Telefon dorazil za tři dny. Nepoškozený, s kreditem, jaký jsem tam měla. Na dně balíčku byla i pohlednice z místa nálezu a milý vzkaz od nálezce. Nevěřila jsem vlastním očím. Musela jsem poděkovat. Protože balíček byl poslán doporučeně, měla jsem i adresu mého dobrého anděla. Vytrhla jsem si z balicího papíru adresu pana Filipa Laciny a strčila ji do peněženky.

Co koupit muži za jeho andělskou službu? Koupila jsem luxusní bonboniéru, zabalila ji a připsala stručný dopis s poděkováním. Nakonec jsem také vložila pohlednici našeho města, ať pan Filip vidí, kam telefon putoval. Za pár dní mi přišla na telefon zpráva s poděkováním. Číslo měl, když měl v úschově můj telefon. A tak jsem opětovala zprávu. Začali jsme si s Filipem psát. Je o dva roky mladší než já, bezdětný a svobodný. Vyměnili jsme si také e-mailové adresy, Skype kontakty a pár fotografií.

Přišel den D a my jsme si také zavolali přes Skype. Měl příjemný hlas a byl moc milý.

„Připadá mi, jako bych tě znala už roky,“ ukončila jsem náš první rozhovor. Filip mi posílal krásné zprávy, psával dlouhé maily. Zdálo se, že mi věnuje veškerý svůj čas. Jak by ne, když žil sám s rodiči v domku na vesnici, byl po těžší operaci v částečném invalidním důchodu a nepracoval. Začala jsem se těšívat na rozhovory s ním. „Vypadá to, že tě začínám mít rád,“ řekl jednou. „Ale vždyť mě vůbec neznáš!“ oponovala jsem. „No vidíš, a už teď vím, že jsi dobrý člověk,“ usmál se ve web kameře. I já jsem k němu cítila náklonnost, stála jsem ale pevnýma nohama na zemi. Dělilo nás víc než 300 kilometrů a já mám už dospívajícího syna a zlé zkušenosti s jeho dnes již zesnulým otcem. Filip byl ale prototyp dobrého a laskavého člověka. Byl to člověk-ideál.

V říjnu jsem oslavila své 41. narozeniny a Filip mě překvapil návrhem, že přijede, vezme mě někam na dovolenou, utratí se mnou své naspořené peníze a udělá mě šťastnou. To mě sice potěšilo, nejsem ale člověk, který utrácí z cizí peněženky. Odjet jsem ani nemohla…kvůli práci, kvůli synovi, který jezdívá na víkendy domů z internátu školy, na které studuje.

„Já už mám ale pro tebe dárek,“ řekl mi Filip smutně.

„Jaký dárek?“ zděsila jsem se. Filip mi každou chvíli poslal pohlednici, překvapil mě dokonce bonboniérou zaslanou k mým jmeninám. Byl neskutečně pozorný.

„Musím tě osobně vidět. Třeba jsi ta pravá,“ řekl tajemně. „Ale já bydlím tady a ty tam,“ řekla jsem a myslela přitom na vzdálenost mezi severní Moravou a jižními Čechy. „Pro mě nikdy nebude vzdálenost důležitá. Můžu žít všude. Najdu si třeba práci, byt, a…“ řekl tiše. „Nepředbíhej!“ zarazila jsem ho. Nemám ráda takové plány. Naučila jsem se nesnít, neplánovat, a když, tak jen v sobě samé. Ono to většinou nevychází, když člověk plánuje dopředu. Znali jsme se sice už několik měsíců, vídali jsme se přes kameru, slýchali se a denně jsme spolu „trávili“ celé hodiny. Ale skutečnost je něco jiného. Filip byl ze slušné rodiny, a tak jsem ho pozvala k nám. „Zaplatím si někde hotel, neboj,“ přislíbil.

Pár dní po mých narozeninách přijel k našemu paneláku. Byl pěkný, usmíval se a…Začal z auta tahat spoustu zavazadel. „Počkej, to máš do hotelu, ne?“ ptala jsem se.

„Ne, to jsou drobnosti pro tebe,“ řekl. Balíky nakonec zahltily celý můj byt. Předal mi krásnou velikánskou kytici růží. Nevěřili byste, ale ta kytice čítala čtyřicet jednu rudou růži! „To je přesně tolik, kolik ti je let,“ usmál se a vlepil mi pusu. „Princ z pohádky!“ napadlo mě. Pak vyskládal na stůl padesát domácích vajec, několik domácích medů, dva králíky, domácí kuře, krásnou orchidej v květináči a asi patnáct balíků v dárkovém papíru převázaných mašlí. Zůstala jsem v němém údivu. „Filipe, ty ses zbláznil!“ blekotala jsem. Filip zůstal u mě. Tak trochu jsem s tím počítala, že to tak možná zůstane. Proto jsem před jeho příjezdem převlékla postel v synově pokoji a uklidila. Syn byl na internátě, bylo pondělí. Z balíků jsem vybalila krásnou halenku, kterou bych si nikdy v životě pro její vysokou cenu nepořídila, koženou peněženku a pak luxusní balení všeho, o čem jsem se v našich rozhovorech prořekla, že mám ráda: kávy, oříšků, darů moře atd. V jednom balíku byly všemožné pamlsky pro našeho psa. V poslední krabici jsem našla dort se svým jménem. Byla jsem v rozpacích. Ať budu Filipovi podstrojovat, jak budu umět, nemůžu mu splatit výdaje, které investoval. Už samotná cesta k nám vyšla na velké peníze.

Překonala jsem počáteční rozpaky. Přece jenom jsem nic nechtěla, byla to Filipova vlastní vůle, je dospělý.

Při příjezdu k nám si Filip všiml lázní, které jsou v těsném sousedství domu, kde bydlím. „Co se tu léčí?“ ptal se. A tak jsem mu to vyprávěla. „A vidíš, léčí se tu i diagnóza, s kterou jsi právě v invalidním důchodu,“ řekla jsem. „To by bylo fajn, kdyby sis požádal o lázně u nás,“ vypískla jsem nadšením. Tak bychom se lépe poznali, o Filipa by bylo postaráno včetně stravy a já bych si nemusela lámat hlavu, co tomu řekne syn, že je u nás cizí muž.

V následujícím týdnu jsme projezdili všechna zajímavá místa v okolí. Navštívili jsme dva aquaparky, Pustevny s jejich krásnými hotely Maměnkou a Libušínem, zajeli jsme na houby a do luxusní restaurace na večeři. Filip mě opečovával a nedovolil mi, abych něco namáhavého dělala. Líbilo se mi to, ale začala jsem se přesto cítit divně. Jsem sportovec a ráda se hýbu. Filip mi to ale nedovolil. Snad jen s výjimkou projížďky na kole, ke které jsem ho přemluvila. „Nesmíš se namáhat,“ poručil.

„Ale já jsem zdravá, Filipe!“ bylo mi do pláče.

„Máš mě, já tě budu obskakovat,“ řekl a já rezignovala.

 Asi mi to nikdo nebude věřit, ale po čtyřech dnech jsem se začala těšit na jeho odjezd. Nemohla jsem nic. Navíc jsem měla divný pocit, že když jsem se byla právě koupat a Filip sledoval televizi, „obrátil se můj mobilní telefon ve svém obalu“. Dávám ho totiž vždy do obalu stejným směrem, a nyní byl naopak. Pak jsem si také všimla, že listy v kalendáři jsou přetočené na jiný datum. Zásuvka s doklady byla pootevřená, přestože ji vždy důkladně dovírám. Jak to? Filip byl slušný, vše platil, on to být nemohl. V bytě jsem byla ale jen já a můj pes. A Filip. Cítila jsem se divně. Dokonce jsem si zkontrolovala i odložené šperky, za což jsem se vinila. Proč jsem tak podezíravá, když mám doma učiněného anděla?

Filip po týdnu odjel. Chtěl zůstat déle, ale nakonec se musel vrátit domů. Už po cestě domů mi Filip poslal snad dvacet zpráv z mobilu, jak mu chybím. Mně nějak nechyběl. Bylo mi trošku smutno, mohla jsem se ale naplno věnovat sportu a svým koníčkům. Mohla jsem zajít za kamarádkou, ke které mě nepustil, když u mě byl, se slovy: „Já přijedu, a tobě je milejší kamarádka?“ A se mnou k ní jít nechtěl.

Filip byl ale hodný, a tak jsem mu také napsala jednu zprávu. Po jeho příjezdu domů se vše vrátilo do starých kolejí. Dál mi volával a byl to můj pohádkový princ. Jen jsem se do něj neuměla zamilovat. Měla jsem ho ráda jako člověka, k lásce jako takové to ale mělo daleko.  Filip mě navíc začal zpovídat. Ptával se mě, co dělám mimo pracovní dobu. Když jsem mu po pravdě řekla, že jsem byla na horách, na kole, nebo u kamarádky, začal se vztekat: „Určitě jsi tam byla s nějakým chlapem. Copak o mě nestojíš?“

Po pravdě jsem mu řekla, že jsem byla s kamarádkou, nebo sama. „Filipe, já tě mám za kamaráda, nic víc,“ říkala jsem mu pravidelně. Když jsem chtěla v klidu vyřídit poštu na internetu, přepnula jsem si Skype na neviditelno. Filip to ale hned zjistil. Posílal vzkazy v každou denní i noční hodinu, aby se ujistil, co právě dělám, a mně to začínalo vadit.

Byla jsem najednou ve stresu, podrážděná, měla jsem pocit, že mě Filip pronásleduje. To, když jsem se připojila alespoň na Facebook, kde jsem měla Filipa v přátelích. Už o tom věděl.

„Chytil jsem tě! Ty mi lžeš, jsi tu!“ psal hned.

Tak jsem se přiznala, že na Facebooku na chvilku jsem. „A proč nejsi na Skype?“ dotazoval se vzápětí, když jsem si Skype vypnula úplně.

„Jsem u kamarádky na jejím počítači a ona Skype nemá nainstalovaný,“ lhala jsem.

Lež následovala lež. Já pomalu Filipa připravovala na to, že se s ním už nechci vidět.

Připojila jsem se opět na Skype a snažila jsem se mu to šetrně říct.

„Co jsem udělal?“ ptal se a plakal. „Nic.“ „Tak proč nám nedáš šanci?“¨„Ale já se do tebe, Filipe, nezamilovala.“ „Nelíbím se ti?“ ptal se. „Líbíš. Jen tam není ta chemie. Jsi mi pořád v patách.“ „Ale to je přece dobře?“ „Ne, není. Mě to obtěžuje.“ „Já se o tebe bojím.“ „Jak bojíš? Žila jsem čtyřicet jeden rok sama, vychovala jsem sama syna, zařídila jsem si byt, prošla obdobím nemoci, prošla si žitím ze životního minima. Vše sama. A ty se bojíš?“ 

Nakonec jsem se svěřila své kamarádce: „Jarko, nevím si s ním rady,“ svěřila jsem se jí. „On mě pronásleduje, i když je daleko.“

„Zůstaneš tady dva, tři dny, ať se uklidníš,“ nařídila Jarka. „Uklidníš se a pak mu třeba řekni, že jsi na ženy.“ „Jak, na ženy?“ divila jsem se .„No, jinak se ho nezbavíš. Je to blázen, je schopný ti udělat ze života peklo.“ „To mám ze sebe udělat lesbu?“ nevěřila jsem vlastním uším. „Jo, udělej vše, aby ses ho zbavila. Když mu budeš říkat, že ho nemiluješ, bude ti do hlavy vbíjet klíny, že on je ten jediný, který v tobě lásku probudí. Bude to pro něj výzva.“ „Ale já to neumím. Ví, že jsem na muže. Mám syna.“ „Tak ses hledala. Řekni mu, že dítě sice máš, ale bez požitku, že sis pak uvědomila, že tě lákají ženy,“ radila snad dobře Jarka. Já ale takto lhát neumím. Styděla bych se. Asi bych se červenala a rozesmála bych se nakonec. A tak jsem tuto lež z úst nevypustila.

Večer mě rozbolela hlava a já si šla lehnout. Po chvilce mi volala Jarka: „Tvůj princ píše!“

„Komu, když mám vypnutý mobil?“ ptala jsem se a neměla pochyb, že Jarka myslí Filipa. „Píše mně,“ odpověděla Jarka. „Jak, když nemá tvé číslo?“ vyběhla jsem ze sousedního pokoje. „Podívej, na Facebook,“ ukazovala Jarka na obrazovku.

Na ní jsem si mohla přečíst: „AHOJ JARKO, NENÍ XY (MÉ JMÉNO) U TEBE? MÁM O NI STRACH. NENÍ NA SVÉM PORTÁLU, NEMÁ ZAPNUTÝ TELEFON A ANI NENÍ NA SKYPU A FACEGOOKU. ODPOVĚZ, PROSÍM. JINAK STARTUJI AUTO A JEDU K NÍ.“

Věděla jsem, že to udělá. Zároveň jsem nechtěla, aby mu Jarka psala. A také jsem si uvědomila, že takto jistě otravuje všechny mé přátele. Jak totiž mohl vědět, že jsem právě u Jarky? Složila jsem hlavu do dlaní:

„Napiš mu, že jsem se odstěhovala na Aljašku, ať mi dá už pokoj!“ byla jsem jako šílená. Nemohla jsem se nikam vrtnout, aby o tom Filip nevěděl. Jarka napsala Filipovi slušný vzkaz, že jsem musela přespat u ní, protože jsem byla na návštěvě a ujel mi poslední autobus. „SPÍ VEDLE V POKOJI. MOBIL SE JÍ VYBIL.“, četla jsem Jarčin vzkaz Filipovi.

Filip se poté začal Jarce svěřovat, jak mě miluje. Požádal ji dokonce, aby zařídila, ať ho mám ráda. Já to vše četla a brečela jsem. Stalo se mi už, že se do mě někdo v minulosti zamiloval a já ne. Každému ale stačilo to říct, a zůstali jsme jen kamarádi, nebo jsme šli každý svou cestou. Jak mě ale může někdo přinutit, abych Filipa milovala? Nepodařilo se to ani ve chvíli, kdy jsem k němu vzhlížela. Nyní jsem jím začala pohrdat. Pořád to byl hodný, pro mě ale nemocný člověk.  A to jsem ještě nevěděla, co bude následovat… 

„Dal jsem si žádost do lázní k vám. V prosinci nastupuji,“ oznámil mi Filip jednou přes zprávu v telefonu. A tak jsem mu zavolala. „Filipe, jsi moc hodný člověk, ale já tě nechci.“

„Jak nechceš? Ty si mě nevezmeš?“ „Jak vzít?“ „Chci tě za manželku,“ oznámil mi.
 „Ale já se už nechci vdávat. A nechci s tebou ani chodit. Nechci tě za partnera. Nemiluji tě. Můžeš být můj kamarád, když mě nebudeš všude sledovat. Můžeme si povídat přes Skype, můžeme si jednou za rok zajet na dovolenou. Nic víc!“ „To já nechci. Dej nám šanci,“ prosil Filip. „Filipe, já už teď vím, že tě nebudu nikdy milovat!“ řekla jsem důrazně.

Přesto Filip do lázní jel. A opět přivezl spoustu dárků pro mě. Byly to pro mě nepotřebné věci, různé sošky, šperky a dárkové předměty. Opět přivezl vajíčka, kapra na Vánoce. „Ty tu na Vánoce už nebudeš,“ ujišťovala jsem se. Filipovi končil pobyt 20. prosince.

„Filipe, já to nechci! Vem si to! Nemůžu přijímat takové dary. O nic jsem tě nežádala,“ prosila jsem. Filip se sebral a utekl. Balíky nechal před mým bytem. Tak jsem je natahala zpět a byla zoufalá. Měla jsem doma koupený dárek pro Filipa. Byla jím kvalitní dýka vykládaná perletí, koupená ve starožitnictví. Nebyla sice nejlevnější, byla ale jen ve zlomkové ceně proti Filipovým darům. Filip měl zbraně rád a dýku si přál. Proč mi ale kupoval tolik věcí? Jako by to nestačilo, Filip mi hned následující den poslal pět tisíc korun na můj účet. Kde vzal ale jeho číslo? Vzpomněla jsem si na změny v mém bytě: kalendář, mobil i pootevřenou zásuvku s doklady. Vše jsem si prošla. Ano, měla jsem zde vše: doklady o rozvodu, rodné listy, smlouvy k bankovnímu účtu. Vše důležité. Filip si musel opsat někde číslo mého účtu.

Druhý den přišel Filip na návštěvu.

„Proč jsi mi lezl do věcí?“ Nezapíral. Přiznal, že četl mé zprávy v mobilu, že si opsal číslo mého účtu, aby mi prý udělal krásné Vánoce. „Tak jsi mi je zkazil.“ „Ale ty miluješ jiné! Já všechny zabiju,“ zatvářil se najednou vážně. „Jak, zabiješ?“ nevěřila jsem, co vypustil z pusy. Byla jsem sama, bez partnera, a nikoho jsem ani nehledala. „Nechci tě už vidět. Sleduješ mě, pronásleduješ. Peníze ti vrátím, ty si nenechám. Nejsem zlatokopka. Nesnesla bych takového slídila vedle sebe!“ S těmito slovy jsem Filipa vyhodila.

Poslal asi sto zpráv, ať mu dám šanci. Já poslala jeho peníze zpět na jeho účet a chtěla jsem vymazat Filipa i ze své hlavy.

 Filip si nechal prodloužit svůj pobyt v lázních. 23. prosince zazvonil u mého bytu. Já otevřela a on se vpotácel dovnitř. Ihned jsem poznala, že je opilý. Sedl si přímo na mou postel a začal řvát:

„Ty mě budeš milovat!“

„Vypadni!“ podívala jsem se na tu trosku. Smrděl a úplně se mi zhnusil. „Já ti to poroučím!“ „Běž, Filipe, prosím pryč. Běž do lázní, vyspi se. Jsem unavená z práce a zítra je Štědrý den,“ prosila jsem toho ožralého chlapa sedícího na mé posteli. „Má máma je nešťastná. Řekl jsem jí, že se budeme brát. Musíš si mě vzít,“ řval. „Ale já tvou mámu vůbec neznám. Nikdy jsem s tebou nechodila. Byli jsme kamarádi, a už nejsme ani to.“ Filip vzal telefon a vytočil číslo své maminky. „Řekni jí, že si mě musí vzít!“ křičel do telefonu. Slyšela jsem hlas jeho mámy, jak mu domlouvá. „Vzpomeň si, Filipe, jaké to bylo, když jsi pil. Proč to zase děláš? Odejdi, běž do lázní.“ Tak Filip je vlastně alkoholik! Filip se ale nechtěl vzdát. Vstal a začal mě škrtit. „Musíš být má.“ Jeho máma se ozvala z telefonu: „Filipe, běž do lázní!“ Filip se rozplakal. Seděl, nyní zkrotlý jako beránek. „Zabiju se!“ zařval.

Pak mě oslovila jeho máma v telefonu. Prosila mě, zda bych jejího syna nedopravila do lázní. Má prý sebevražedné sklony. Nevím proč, ale já to té jeho mamince slíbila. Lázně jsem měla přece kousek? Filip neprotestoval a šel. Vzala jsem i svého psa, kdyby byl Filip ke mně zlý. Venku se Filip začal svlékat a křičel na celé kolo, že ho pronásleduji. Podařilo se mi obléct mu jeho svršky a tašku s penězi, kterou přitom pohodil do křoví, jsem mu pověsila za dlouhý popruh na krk. Tak jsem ho dostrkala až k lázním. Tam opět volala jeho máma.

„Telen vyhodím a zabiju se!“ zařval do telefonu. Pak před mýma očima mrštil telefonem vší silou o zem. Telefon se roztříštil na spoustu malých kousků. Sebrala jsem alespoň SIM kartu a baterii a schovala je do kapsy. Před vchodem do lázní chtěl opět utéct. Zastoupila jsem mu cestu. Hrozivě se zasmál a vytáhl si rukáv u bundy. „Chceš něco vidět?“ Hrozivě se smál. Sáhl do náprsní kapsy, kde nosil nůž. Chtěl si před mýma očima podřezat žíly, ale nůž tam nenašel. Zařval a chtěl utéct.

„Prosím, toto je pacient z lázní! Je opilý a chce se zabít!“ křikla jsem na ochranku lázní. A tak si ho odvedli.

Vánoce přešly a já Filipa pomalu vypouštěla z hlavy. „Je asi na psychiatrii, nebo ho poslali pro porušení řádu domů,“ utěšovala jsem se. Den před Silvestrem zazvonil u našeho bytu. Otevřela jsem. Byla to hrůza. Smrděl alkoholem, vlasy měl mastné a byl celý potrhaný. „Cos dělal?“ vypustila jsem z úst otázku.

„Zítra pro mě přijede sestra. Vše mi vzali. Vybral jsem těch pět tisíc, chtěl jsem se upít, ale oni mi je ukradli,“ mumlal.

„A telefon?“ „Ukradli mi ho.“ „A kde máš auto?“ ptala jsem se. Filip přijel do lázní autem. „Auto mi taky ukradli.“ „Ví to policie?“ „Na co? Půjčil jsem si na alkohol a musím to vrátit.“ Nevěděla jsem, co dělat. Dala jsem mu tisícikorunu, kterou údajně dlužil, a zavřela před ním dveře. Už pro mě neexistoval.  

Filip odjel, ale denně mi píše. Neodpovídám, ani to nečtu. Psala mi i jeho sestra. Nejdřív, zda mi Filip něco dluží. Chtěla znát částku a číslo účtu, že za něj splatí dluh. Tak jsem jí napsala, že nic nechci. Filip i tak dost investoval, a pokud o vše přišel, nic po něm nemůžu chtít. Jeho sestra mi napsala, že Filip je notorický alkoholik a je nervově labilní. V duchu jsem jí dala za pravdu. Nic ale nechci rozebírat…ani s ní, ani s Filipem, ani s nikým jiným. Dodržela jsem slib, který jsem dala jeho mámě. Dovedla jsem jejího syna v pořádku do lázní. Co se dělo pak, to je už jeho věc. Je dospělý a svéprávný…zatím.