Kdo šetří má za tři

Karla jsem poznala ve dvaceti letech. Docela jsme si rozuměli. Jen s trávením volného času jsme to měli jiné. I já jsem ráda trávila čas u kávy v kavárně nebo si občas zašla na večeři do restaurace, nemuselo to být ale tak často. Karel by trávil čas po restauracích snad nepřetržitě. Neznal přitom mez. Samozřejmě, že mě jako muž do restaurací zval. Já ho na oplátku zvala k sobě domů. Vyvařovala jsem, pekla, abych ho potěšila.

Měla jsem nový byt, který jsem si pořídila po odchodu od rodičů. Většinu financí na byt mi poskytli právě rodiče. Měla jsem sice dobré zaměstnání, přesto jsem si uvědomovala, že elektřina, topení, voda, plyn a ostatní nejsou zdarma. A tak jsem zbytečně neutrácela. Dopřávala jsem si vše, co jsem potřebovala. Když jsem ale šla do obchodu, měla jsem s sebou papírek, na který jsem si sepsala potraviny, které potřebuji a probíhá na ně právě akce. Připadalo mi to tak v pořádku. Nikoli však Karlovi. Ten byl o dva roky starší než já, žil ale stále u rodičů, a tak si s cenami moc nelámal hlavu. Přispíval sice rodičům na živobytí, neuvědomoval si ale, že částka, kterou platí, zdaleka nepokryje veškerou jeho spotřebu.

Měl tak finance na to, aby si dopřával drahou kávu z pražíren, obouval se do drahé obuvi a celkově si proti mně žil nad poměry. Mně to ale nevadilo. Vydělala jsem, zaplatila jsem náklady spojené s bydlením, hlady jsem netrpěla a ještě mi zbylo na parádu. Každý měsíc jsem si také poctivě odkládala peníze na „horší časy“. Vždyť jsem byla dvacetiletá holka a život jsem měla teprve před sebou.

Karel trávil volné víkendy především u mě. Měli jsme v mém bytě soukromí. Vždy mi přinesl nějakou drobnost, malý dárek, když ke mně přišel. Za to u mě celý víkend byl. Když jsem ho občas napomenula, že nechává všude rozsvíceno, musela jsem ho totiž kontrolovat, i když jsme šli ven na procházku, rozčílil se. Jemu zhasínání světla připadalo příliš. „To jako nemůžu nechat pár hodin svítit?“ ptal se. „A proč?“ ptala jsem se zase já. Jen kvůli takovým maličkostem docházelo k neshodám.

Od dětství ráda houbařím, jezdím na borůvky a také chodím na jablka, když jsou prodávána v samosběru. Houby a borůvky mám tak zdarma, jablka levnější, a ještě ve vyšší kvalitě, než v obchodě. Karel si neoblíbil ani houbaření, sběr borůvek vůbec nechápal a samosběr jablek odsuzoval. „V obchodě si koupím, co potřebuji,“ namítal.

„Ano, ale mnohem dražší. Takto si nasbírám, nadělám buchty a záviny z jablek, zavařím kompoty, a co teprve borůvkové koláče.“ „Ty si taky koupím. Kdybys nešetřila, mohli bychom trávit čas lépe.“

Nechápala jsem, jak lépe, když mě právě sběry borůvek, jablek a hub uspokojovaly. Pokud jsem chtěla třeba do kina, zašla jsem si i bez Karla, protože jsem na to také měla. Časem mi Karel vyčítal vše. Nechával v mém bytě puštěnou vodu, a já se domnívala, že úmyslně. Televize, i když jsme nebyli v místnosti, musela na jeho přání hrát celý den. Hrála ale v mém bytě a já platila elektřinu. Když si koupil drahé elektrokolo, požadoval po mně, abych si ho koupila také, ač jsem měla nové drahé kolo. Nebylo sice na elektrický pohon, mně ale vyhovovalo. Co bych pak dělala se stávajícím kolem? A kam bych to nové, na elektřinu, ukládala? Obyčejné kolo jsem měla zavěšené ve sklepě, těžší kolo na elektřinu bych na stejné místo nedostala.

Nakonec jsme se s Karlem rozešli. Víc a víc upozorňoval na mou šetrnost, byť já neupozorňovala na to, že zbytečně utrácí, a také mi to vadilo. Bylo lepší jít dál každý svou cestou.

Chvilku to bolelo. Strávila jsem s Karlem i pěkné chvilky, na které jsem vzpomínala. Žádná bolest ale netrvá věčně. Poznala jsem dalšího partnera, který se stal po pár letech mým manželem. Narodily se nám dvě krásné děti, postavili jsme spolu dům a dobře se nám daří dodnes. Naše děti vystudovaly a máme vše, co potřebujeme. Každý rok jezdíme na dovolenou, poslední roky většinou do zahraničí, a když se cítíme příliš unavení, zajedeme si do nějakého pěkného hotelu u nás na víkend. Auto máme starší, ale spolehlivé. Co víc si přát?

Nedávno jsem po letech potkala Karla. Zpočátku jsem ho ani nepoznala. Kdyby mě nepozdravil, asi ho minu bez povšimnutí. „Jak se máš?“ zajímalo ho. Stručně jsem mu vylíčila, jak žiji, pochlubila se našimi dětmi a zeptala se, jak si vede on. Pokrčil rameny. Nakonec se mi ale svěřil. Oženil se a má také dítě, syna. Jeho žena ale utrácela víc, než na co měli. Začala si tajně brát půjčky a vyhazovala peníze doslova oknem. Karel nic netušil. Jezdíval často do zahraničí, peněz měli dost, ale jeho manželce to nestačilo. Když u nich zazvonil exekutor a denně chodily poštou upomínky, rozvedli se. Dnes je zadlužený i on, protože dluhy musí platit oba. A tak splácí dluhy za ženu, které se do placení moc nechce. „Ještě pár set tisíc, a budu konečně na nule,“ přiznal.

Tak tam to dovedl Karel, pro kterého jsem byla příliš šetrná… Se mnou by se mu to určitě nestalo.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete