Kdy si lidé konečně uvědomí, že pes není hračka?

Má kolegyně z práce, Simona, je žena jako každá jiná. Vždy jsme si rozuměly. Jedno jí ale nemůžu odpustit…

Simona je v mém věku. Je to sportovně založená a veselá žena. Když měla kolem dvaceti let, měla vážnou známost. Společně se svým přítelem dokonce bydlela v jeho domě. Rozuměli si a snažili se o miminko. Tehdy jí lékaři přišli na to, že děti nikdy nebude mít. Zprvu se zdálo, že problém dokážou lékaři eliminovat. Simona dokonce byla v lázních a podstoupila náročnou léčbu. Na jejím konci byl ovšem zánik snů a plánů mladé dvojice. Verdikt byl definitivní. S adopcí by se prý Simona nesžila. Její tehdejší přítel Radek byl v pořádku.

Vztah bez miminka, stálý stereotyp a možná i výčitky, že Simona nikdy nebude mámou, vedly k rozchodu dvou mladých lidí. Simona se s rozchodem špatně smiřovala. Vrátila se zpět do svého bytu ve městě a jako náplast si pořídila nejdřív jednoho, pak i druhého pejska, amerického buldoka. Psi dostali jméno Vasil a Valentýn. Stali se Simoniným středobodem celého světa.

Nejen že jim dopřávala jen prémiové krmivo a laskominy pro čtyřnohé miláčky, Simona svým cvalíčkům dopřávala také péči v salonu pro psy. A tak zatímco si Simona dovolila jednou za měsíc zajít k holiči a párkrát do roka ke kosmetičce, její psí kluci Vasil a Valentýn chodili pravidelně na psí masáže, zábaly a údržbu drápků. Měli dokonce svou vlastní skříň a v ní hromadu značkových oblečků. Každý měl několik obojků, řemínků a vodítek. Jejich panička jim pravidelně střídala pelíšky a nakonec pejskům pořídila i gauč na míru. Psí kluci se měli jako v bavlnce. Zvykli si na sebe a Simonu všude doprovázeli. Měla je vlastně místo dětí.

Po dvou letech Vasil náhle zemřel. Až pitva, kterou si Simona vyžádala a také zaplatila, a nebyla to laciná záležitost, odhalila vrozenou vadu. Vasil má svůj udržovaný hrob na zahradě Simoniných rodičů. Pořídila mu dokonce žulovou desku s vyrytým jménem a podobiznou. O to víc se má kolegyně upnula na Valentýna. Ten přece také trpěl a truchlil nad ztrátou svého psího kamaráda.

Simona od té doby chodila s Valentýnem k veterináři minimálně jednou za měsíc na běžné preventivní prohlídky. Nechtěla nic zanedbat, nechtěla přijít ještě o Valentýna.

„To by mě zabilo,“ tvrdila často.

Zatímco my ostatní jsme se dělili o zkušenosti s výchovou svých potomků, Simona básnila o svém cvalíkovi Valentýnovi. Byla jím přímo posedlá. Valy byl jejím čtyřnohým synem, o tom nebylo pochyb.

Díky dobré péči a prevenci byla u Valentýna odhalena degenerativní porucha kloubů. Měl dysplazii kyčelního kloubu. Byla tak závažná, že nepomohly ani ty nejmodernější kloubní doplňky. Simona dopřávala svému pejskovi také pravidelnou rehabilitaci, ta ale také nepomohla. Valentýnovy klouby si žádaly operaci, nebo doživotní problémy.

Operace byla ale finančně nákladná. I s péčí překročila hodnotu dvaceti tisíc korun. Tolik Simona neměla. Co by ale neudělala pro svého psího miláčka? Na operaci si nakonec půjčila peníze od rodičů i od kamarádky. Věnovala se Valentýnovi v době rekonvalescence a podstupovala s ním další a další rehabilitační cvičení. Vybrala si na to celou dovolenou. Péče o Valentýnovy nožičky nakonec překročila hodnotu třiceti tisíc. Odměnou jeho paničce byl spokojený mazlíček.

Když měla Simona téměř čtyřicet, našla si nového přítele. Jmenoval se Vašek a bydlel ve městě ve vlastním bytě. Pracoval jako skladník.

Nevadilo mu, že Simona nemůže mít děti. Sám už dítě měl z manželství, které skončilo rozvodem.

Vašek nebyl Valentýnem nikterak nadšen. Nějak ho toleroval u Simony, k sobě domů ho však nechtěl. Podle něj je to neohrabané uslintané prasátko, které do bytu nepatří.

Simona se chvilku snažila oba spřátelit. Valentýn nebyl proti, ale Vašek se štítil psa jen pohladit. Při procházkách se za kolébajícího psa na krátkých nožkách styděl. Kdykoli byla Simona u Vaška, někdy to byl i celý týden, musela svého psa někomu svěřit. Obvykle to odnesla její maminka. Bydlela v domku a Valentýn měl na zahradě výběh, a tak odloučení od paničky snášel dobře.

Pak ale Simoně zemřel tatínek a její maminka se už nechtěla o pejska starat. Neměla už tolik sil, zdraví jí také nesloužilo jako za mlada.

A Vašek stále u Simony nechtěl být. Uslintaný Valentýn mu vadil. Tehdy si dal podmínku. Simona by si měla vybrat, buď on, nebo pes. Všichni v práci jsme tušili, že si tím vyřkl sám Vašek ortel, špatný ortel. Simona se přece svého Valentýna nikdy nevzdá?

Byli jsme všichni překvapeni, když jednou Simona přišla do práce s tím, že Valentýn se přestěhoval.

„Nechala jsem ho kamarádce,“ řekla bezstarostně.

„Ty jsi darovala svého miláčka? Ty, která bys za něj dýchala? Vzpomeň si, kolik tě stál peněz. Kdo by dal tolik peněz za psa? A co jeho masáže, zábaly a všechny ty věci, které jsi mu dopřávala? To ta kamarádka bude chodit také do salonu?“ Tak a podobně jsme se ptali všichni. Simona odpověděla, že Valentýn bude mít velkou zahradu.

„A ta je nad všechny masáže a zábaly,“ zkonstatovala, a víc se o Valentýnovi nehodlala bavit.

Krátce na to se Simona přestěhovala k Vaškovi do jeho bytu. Vydrželi spolu dva roky. Nejdřív chodila Simona do práce nadšená, zamilovaná a zářící. Letní dovolenou trávili na Filipínách. To by s Valentýnem nemohla! Pak se ale vztah těch dvou začal kabonit. Už to nebylo tak růžové a Simona se nechtěla o svém vztahu v práci bavit. Je to přece jen její věc.

Respektovali jsme to. Přesto nás překvapilo, když jsme nedávno zjistili, že Simona žije opět ve svém bytě. Jsou to dva měsíce, co se odstěhovala od Vaška. Tak úplně se nerozešli, jen si prý dali pauzu. Pauzu… Kdyby byla spokojená a šťastná, žádná pauza by nenastala.

Valentýnovi je dobře, je spokojený. Jeho nová panička by ho ale zpět už nedala. Kdo psa jednou zradí, už si ho nezaslouží.