Když nevidíš, neznamená to, že není

Jela jsem do zaměstnání. Jezdím autobusem přes celé město. Jela jsem na noční směnu, a tak v autobuse nebylo už moc lidí. Na jedné zastávce přistoupil starý muž. Bylo znát, že má hodně přes osmdesát, možná devadesát let. Už jen nastoupení do vozu mu dělalo problém.

V našem městě, stejně tak jako ve spoustě jiných, jezdí senioři od šedesáti let zdarma. U nás k tomuto musí mít takzvanou kartu ODIS, která je k jízdě opravňuje. I senior s právem na přepravu zdarma má tuto kartu. Starý pán komplikovaně vysvětloval řidiči, že svou kartu nemůže najít. Hledal po kapsách i v tašce, ale bezvýsledně. Stává se to dost často i mladším lidem. Většinou, když jde o občana v letech, řidič mávne rukou a pošle cestujícího dál do vozu. Je zřejmé, že cestovné platit nemusí.                                                                                                                                              

Neudělal to ovšem tento řidič. Řidič za volantem nekompromisně muži sdělil, že buď zaplatí plné jízdné, nebo musí vůz opustit. Venku byl silný liják, foukal vítr a bylo celkově nevlídné počasí. Nešťastný pán vylovil peněženku a předal řidiči větší bankovku. Ani to řidiče neodradilo od toho, aby jízdné požadoval. Utrousil něco o tom, že muž měl mít u sebe drobné, a neochotně vydal peníze zpět. Stařeček dovrávoral k sedačkám a usadil se naproti mně. Po chvilce zalovil ještě jednou v kapse a vylovil kartičku. Chtěl se postavit a jít zpět k řidiči, aby jízdenku stornoval. Když jsem viděla, jaké problémy tomu muži dělá jakýkoli pohyb, vyskočila jsem s tím, že za řidičem půjdu za něj.

Došla jsem k řidiči. Ten dělal, že mě nevidí. Proto jsem starého muže upozornila, že na nejbližší zastávce řidiče obeznámím s tím, že muž kartu našel a prosí ho o stornování jízdenky. Stařeček přece jenom vstal a přišel za mnou a vzal si kartu. To už jsme byli na zastávce. Děda sdělil řidiči, že kartu našel a chtěl by proto peníze zpět. Řidič autobusu se pohrdavě podíval na kartu i na starce. Pak pronesl:

„Jízdenku už nejde stornovat, máte smůlu.“ Zdálo se mi dokonce, že se při této větě pohrdavě usmál.

Nevím, zda jeho informace byla pravdivá, nebo ne. Starý pán se smutně vrátil na své místo. Zřejmě usoudil, že dvacet korun za hádku a další snahu nestojí. Asi nestálo, šlo ale o princip. Přišlo mi pána líto. Nárok na bezplatnou přepravu měl, a to posléze také prokázal. Byl to starý, nemocný, shrbený muž. Muž, který pracoval, dočkal se důchodu, a nyní ho mnohem mladší člověk obral o jeho právo. Neměl slitování, neuvědomil si, že i on jednou bude starý.

Stařeček sledoval z okna cestu. Mezitím přestalo pršet a společně jsme vystoupili na autobusové zastávce u domova důchodců. Já nedaleko ní pracuji, pán zde v domově bydlel. Pozorovala jsem shrbenou postavičku, jak se šourá ke vstupu do domu. Kdyby neměl u sebe peníze, nenašel by kartu a nikdo z cestujících by mu třeba nedaroval peníze na cestu, zůstal by pozdě večer, už téměř v noci, ve městě a k domovu by neměl šanci sám dojít.

Mimoděk jsem myslela na svého otce. Taky je už v letech mezi osmdesátkou a devadesáti lety. Celý život pracoval proto, abychom se my děti i s naší mámou měly dobře. Taky se mu už hůř chodí, občas se někde bouchne, zamotá se mu hlava, je víc unavený. Takový člověk si zaslouží vlídné chování. Sundala jsem ze zad malý kabelkový batůžek, který nosím do práce. Měla jsem v něm peněženku, doklady a svačinu. Koupila jsem ten den čerstvé nadýchané koláče. Vyjmula jsem balíček koláčů z batůžku. Došla jsem ke starému muži a nabídla mu koláč. Chvilku se na mě díval. Jeho malá, do tváře propadlá očka zamrkala.

„No, vemte si, pane,“ vyzvala jsem ho. „To máte jako bolestné za toho řidiče,“ usmála jsem se. I pán se usmál a lovil z kapsy peněženku. Chtěl mi koláč zaplatit. Rezolutně jsem odmítla a vysvětlila, že za spravení nálady se přece neplatí. Pán se zakousl do koláče a jeho tvář se rozjasnila. Očividně ho překvapilo, že by se ho někdo zastal, udělal pro něj ještě něco pěkného. Pohladil mi ruku. Cítila jsem prohlubně a skrčenou kůži na své ruce. Byla to ruka, která pracovala, hladila, starala se. Byla podobná ruce mého táty.

Do práce jsem toho dne, ač bylo nevlídné počasí, došla s dobrou náladou. Hřálo mě u srdce, že jsem mohla někomu alespoň maličko pohladit duši a napravit chování nevlídného řidiče.

Byla jsem o koláč chudší a bohatší o krásný pocit. O pocit, že jsem tam měla být a potkat toho muže a alespoň malinko napravit to, co druhý zkazil. Ukázat tomu starému pánovi, že je ještě důležitý a není jen neviditelnou figurkou…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10