Klepání na srdce

Život mě hodně potrápil. Zažila jsem partnera, který pil, i takového, který mě bil. Pak jsem se zařekla, že už lásku nebudu hledat. A přišel další, aby posléze odešel s jinou. Třikrát jsem milovala, a třikrát byla zklamána. „Už nechci lásku!“ zařekla jsem se. A po letech jsem poznala Honzu. Měl společné zájmy, dokázal se mnou mluvit dlouhé hodiny o všem a zároveň o ničem. Měl čistý límec u košile, čistý trestní rejstřík a ženu by nikdy neuhodil. Ani ho nenapadlo koukat se po jiných. Toho mi vzala nemoc. S kyticí růží jsem chodívala k jeho hrobu plakat. Svěřovala jsem se mu se svou samotou. Lásku jsem v duchu navždy škrtla ze svého života.

Nejdřív mi přece jen chyběl blízký člověk. Svěřit se, pohladit, říct, jak se člověk měl. Nebo jen tiše mlčet, dívat se do očí. Pak jsem si zvykla. Naučila jsem se vychutnávat samotu, těšit se z krásného dne, žít sama se sebou. Sedla jsem si na lavičce v parku a četla knihu, nebo se procházela podél řeky. Slýchala jsem od kamarádek, jak je muži podvádějí, bijí, jak jim nerozumí, nebo jak to není takové jako na začátku. A byla jsem šťastná. Nemusela jsem se takto trápit. Měla jsem scénář jasně nalajnovaný. Ráno bylo ráno, večer večer a ve dřezu vždy byl jen talíř, z kterého jsem jedla já sama. Žádné ponožky na zemi, zvednuté prkénko na toaletě, zubní pasta bez víčka.

Jednoho dne do mě strčil v obchoďáku. Omluvil se, a když si všiml, že mám na noze sádru, nabídl se, že mě odveze domů. Nohu jsem si zlomila už před čtrnácti dny. To jsem se pokoušela opět jezdit na bruslích. S poděkováním jsem odmítla a ťapkala k východu.

„Nepotřebuji žádný odvoz! O berlích už mi to docela jde. Ne, žádný soucit!“, umiňovala jsem si a cítila jeho pohled v zádech. Byla jsem asi nervózní, že mě pozoruje. A tak jsem u východu opět uklouzla. Tentokrát do mě nikdo nemusel strčit. Berle mi podklouzla a já ležela na zemi v kaluži po dešti. Ihned byl u mě. Pomohl mi vstát, i když jsem o to vůbec nestála. Nabídl kapesník, abych se očistila. Kdo se mu o to prosil?

„Asi bude lepší, když vás přesto odvezu,“ řekl starostlivě. Kolik mu mohlo být? Byl starší než já.  O deset, patnáct, dvacet roků? Přes mé průpovídky, že dojdu, mě strčil do auta a rozjel se.

„Kam to bude?“ ptal se.

„Co když jste vrah? Do auta k cizím lidem nesedám,“ řekla jsem vzpurně.

Podíval se na mě přes sklíčka svých brýlí. Určitě byl o víc, než deset let starší, než já. Vysoký, ale svalnatý. Nevím, co to do mě vjelo. Byla jsem tolik let sama a nikdo mi nepomáhal. Ani tenkrát, když jsem spadla na bruslích. Sama jsem si zavolala sanitku, a když mi dali sádru, spoléhala jsem na občasnou pomoc kamarádek, které mi někdy zašly nakoupit, nebo na svého dospělého syna, který mě navštívil jednou týdně, protože přes záplavu práce mu to častěji nevycházelo. Najednou mi bylo všechno jedno. Ať si to je třeba vrah, nebo sexuální násilník. Ať je to třeba podvodník nebo zloděj. Někdo o mě po letech pečoval. Odvezl mě až k domu, kde bydlím. A co bude dál? Přece ho nepozvu k sobě domů? Jeho, neznámého člověka.

„Co bude dál?“ přistihla jsem se, že poslední myšlenku jsem vyslovila nahlas.

„A co by mělo být?“ zeptal se a usmíval se. „Půjdete domů, za manželem, za dětmi, a já zase pojedu,“ řekl. Přikývla jsem a hrabala se z auta. „Nebo snad nemáte doma muže?“ zeptal se.

„Co je vám do toho?“ odpověděla jsem zhurta. Pak mi ho přišlo líto. „Nemám, protože nechci.“

„Aha. Já od smrti své ženy taky vlastně nechci. Nebo možná chci, ale…bojím se.“

„A čeho se bojíte?“ zajela jsem zpět do sedačky.

„Bojím se toho, že budu zase milovat a ztratím. Bojím se bolesti, strachu o milovanou osobu. Bojím se, že začnu žít opět jako my a skončím opět jako já,“ řekl a měl sklopenou hlavu. Na chvilku se mi zdálo, jako by plakal.

„Jak je to dlouho, co zemřela?“ zeptala jsem se.

Pochopil, že myslím jeho ženu. „Jsou to tři roky. Ale měli jsme spolu tři děti. Ty jsou už dospělé. Já musel být silný, protože jsme všichni nesli tu ztrátu a já byl jejich táta. Ale dnes už jsem zase slabý.“

„Slabý?“ podívala jsem se nedůvěřivě. Měl mužnou postavu a vypracované svaly.  Všiml si, že si ho prohlížím.

„Já nemyslím fyzicky. Ale duševně se mi zdá, že jsem slabší.“

Najednou jsem si uvědomila, že jsem možná taky jen slaboch. Roky žiju sama ne proto, že bych nechtěla milovat. Ze strachu. Ze strachu, že co najdu, opět ztratím.

V autě jsme si povídali až do večera. Byl o třináct let starší než já. Bydlel daleko a k nám do města přijel jen za prací. Bydlel u kamaráda v domku, než udělají zakázku. A cítil se možná stejně sám, jako jsem se najednou zase cítila já. Když mě poprosil o telefonní číslo, tak jsem mu ho bez rozmyšlení dala. Najednou jsem jednala jinak, než kdy jindy.

Týden jsme si volali a jen jsme si povídali. Ani jeden nenaléhal. Ani jeden z nás nevyslovil přání, že bychom se mohli vidět. A když pak jednou zavolal, že za mnou přijede, protože je mu smutno…souhlasila jsem. Tehdy mu zemřela maminka a já byla první cizí člověk, kterému to řekl.

Ten mohutný silný chlap se celý chvěl a měl co dělat, aby neplakal. Pozvala jsem ho k sobě domů. Najednou jsem neměla strach. Uvařila mu kávu a do noci jsme si povídali. Pak odjel na pohřeb.

Myslela jsem, že ho už neuvidím. Za čtrnáct dní byl zpátky. Přijel, zazvonil, podal mi růži a řekl, že se přijel podívat, co dělám.

„Bylo to zlé?“ zeptala jsem se a pohladila ho po ruce.

Věděl, na co se ptám. „Byla už hodně nemocná. Možná, že to bylo vysvobození,“ řekl tiše.

Povídali jsme si jako dávní přátelé. Popisoval mi kraj, kde vyrostl. Svěřil se s tím, že tátu ztratil už jako kluk. „A máma nás sama vychovala.“

„Kolik vás bylo?“ zeptala jsem se.

„Čtyři,“ řekl.

Čtyři, a já vychovala jen jednoho syna. Ten večer neodešel. Zůstal přes noc a sblížili jsme se víc, než bych kdy jindy připustila. Chodili jsme na procházky, drželi se za ruku, a jednoho dne jsme si navzájem řekli, že opět milujeme.

I když jsem už lásku nechtěla, přišla sama. Vrazila do mě v obchoďáku. Nebyla ani stejně stará, jako já, nebyla ani z našeho kraje a vlastně to nebyl ani můj typ. Přišel, zaklepal na mé srdce, a to ho pozvalo dál.

A možná právě proto, že přišla tak nečekaně, trvá tato láska dodnes…