Kolik stojí nejít měsíc do práce…

Když jsem se oženil, bylo to z lásky. Miloval jsem Helenu z celého svého srdce. Koupili jsme si malý byt a po roce se nám narodil syn Radek. Já chodil v práci na přesčasy, abychom si mohli dovolit větší byt a auto.

„Nepůjdeme někdy na ples?“ ptala se mě Helena, když syn povyrostl.

„A kdy?“ zeptal jsem se.

„V sobotu je ples. Radka nám pohlídají mí rodiče,“ usmála se Helena.

„V sobotu jdu zase do práce,“ řekl jsem, a odebral se do ložnice. Spát. Byl jsem utahaný. Neměl jsem náladu na nějaký ples. Usnul jsem dřív, než za mnou přišla manželka. Nevěděl jsem, že mě večer políbila na tvář a objala mě. Když ráno vstala, byl jsem už v práci. Ani jsem si nevšiml, když jsem ráno vstával z postele, že se ze spánku usmívá.

„Táto, táto!“ skočil mi syn kolem krku, když jsem se z práce vrátil. Vlepil mi pusu a táhl mě do dětského pokojíčku, abych si s ním hrál s autodráhou. A zase jsem si nevšiml Heleny. Stála u sporáku a setřela malíčkem malou slzu. Když konečně přišla řada i na ni, aby se mnou promluvila, hltavě ze sebe vychrlila:

„Jak ses dnes měl, miláčku?“

„Jak jsem se asi mohl mít v práci?“ odsekl jsem, a musel do sklepa. Slíbil jsem synovi, že mu spravím kolo, a on už týden na to čekal. Pak jsem vyřídil pár neodkladných mailů a usnul vsedě u počítače. Nevěděl jsem, že mě Helena láskyplně přikryla dekou a dala mi pod hlavu malý vyšívaný polštářek. Uprostřed noci jsem se odebral do postele, kde už ona spala. Ráno jsem se oblékl a šel opět do práce. To už se má žena ze spánku neusmívala, ale ani toho jsem si nevšiml.

Den plynul za dnem a já ztrácel energii. Viděl jsem kolem sebe samé šťastné páry. Kolega z práce mi oznámil, že jeho žena čeká druhé dítě. Má sestra se opět zamilovala. A já? Byl jsem unavený, bez nálady. Má žena už dávno vzdala své snahy nalákat mě na procházku, na ples, nebo třeba jen na společnou projížďku na kole. Uvařila, postarala se o syna, uklidila, vyprala i vyžehlila. Byla tu pro syna, a byla tu i pro mne. Ale já byl tolik zaneprázdněný, že jsem nestál o to, aby tu pro mě někdo byl.

Jednoho dne jsem se vrátil z práce domů a řekl jsem ženě, že si s ní potřebuji vážně promluvit.

Odložila hrníček, který právě utírala, a usedla na židli ke kuchyňskému stolu. Upřela na mě své hluboké modré oči.

„Víš, Heleno, nejsem šťastný. Nemiluji tě už. Chci se rozvést,“ řekl jsem té, kterou jsem kdysi tolik miloval.

„A kdy to chceš udělat, drahý?“ zeptala se. Ani náznak překvapení, ani slůvko odporu.

„Já… nevím,“ řekl jsem zmateně. Byl jsem zmatený! Čekal jsem, že se bude hádat, nebo aspoň ptát. Bude mě přesvědčovat o tom, že naše manželství má ještě šanci. Ale ona seděla a nedala na sobě znát žádné emoce. V ten okamžik mě přesvědčila o tom, že jsem měl pravdu. Naše manželství už nemělo žádnou cenu.

„Třeba za měsíc,“ plácl jsem pak.

„Dobře,“ řekla. „Ale mám k tobě jednu prosbu.“

„Jakou prosbu?“ byl jsem udiven.

„Kolik bys chtěl za to, že měsíc nepůjdeš do práce.“

„Nerozumím ti,“ řekl jsem.

„Chci, abys tu byl měsíc s námi. Abys mi, i když se chceš rozvést, každé ráno dal pusu. Abys se mnou myl nádobí, abys mi pomohl ho utřít, abys Radkovi četl pohádky před spaním.“

„Nerozumím, proč to všechno chceš, když se pak rozvedeme?“

„To nech na mě,“ podívala se a usmála se.

„Stačí toto?“ řekla a podala mi obálku. V obálce byla částka převyšující mou měsíční mzdu.

„Kde jsi to vzala?“ zeptal jsem se.

„Šetřila jsem. Chtěla jsem, aby ses už nedřel. Chtěla jsem, abychom měli jeden na druhého čas. Chtěla jsem, abys nechodil tak unavený. A za ty peníze jsem ti chtěla na narozeniny koupit zájezd. Pro nás tři. Aby náš syn viděl moře, abys ty nabral síly, abych já věděla, že mám ještě muže,“ řekla a já jako bych zahlédl v jejích očích zvláštní lesk. „Teď ty peníze nepotřebuji. Rozvedeš se, můžeš je utratit za to, co se ti líbí.“

Byl jsem celý zmatený. Ale chtěl jsem splnit Heleně její přání. V práci mi vyšli vstříc, vybral jsem celou svou dovolenou a přibral si ještě pár dní neplaceného volna.

„Tatínek tu teď bude s námi,“ řekla Helena Radkovi.

„Táta nemusí do práce?“ vyskočil syn do výšky a objal mě tak silně, že jsem měl pocit, že mě zadusí.

„Ne, táta nemusí teď do práce,“ usmála se Helena. „A bude s námi chodit na procházky. Ukážeš mu naši louku a ukážeš mu, co na ní děláme.“

Druhého rána jsem vstal o tři hodiny později, než jsem vstával do práce. Náš malý syn nám skočil do postele a přitulil se. Nejdřív k manželce, pak ke mně. Cítil jsem jeho teplé tělíčko. A já viděl, jak vlepil ženě pusu. Pak jsem byl i já pusou odměněn. Žena na mě pohlédla, jako by mi chtěla připomenout, co jsem jí slíbil. Zmateně jsem ji políbil.

„Tatínek dal mamince pusu!“ tleskal náš syn. Co je na tom neobvyklého? Položil jsem si tuto otázku. Líbal jsem Helenu denně ještě… Najednou jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem svou ženu naposledy políbil. Vždyť jsem ji miloval! Nosil jsem jí květiny. Kdy to ale bylo naposledy?

Žena prostřela stůl ke snídani.

„Táta bude snídat s námi?“ divil se syn.

„Ano, táta bude jíst s námi. A ne jenom snídani. Bude s námi obědvat i večeřet,“ usmívala se Helena.

Před obědem jsme šli na procházku. Na „jejich“ louku. Byla za městem u lesa. A byla to kdysi i má louka. Na té louce jsem s Helenou randil, když jsme ještě nebyli manželé. Tady jsem jí vyznal poprvé lásku. Malý Radek trhal květiny. Najednou jsem si uvědomil, že na našem jídelním stole vždy byly nějaké kytky. Nejdřív to byly ty, které jsem Heleně nosil z lásky. Ale váza byla plná i pak, když já dávno zapomněl na takové banality, jako je ranní polibek, večerní milování nebo donést své ženě květy. Trhal je náš syn a má žena.

„A ukaž tatínkovi, co tady ještě děláme,“ řekla Helena. Syn vyběhl na velký kopec a s křikem „válení sudů“ si lehl na zem a kutálel se dolů. Pak se k němu přidala i má žena. Smáli se a vypadali jako bezstarostné děti.

„Taťka taky bude válet sudy?“ zeptal se pak syn.

„Nevím, zkus se ho zeptat?“ řekla manželka a pohladila chlapce po vlasech.

Chtěl jsem se podívat na hodinky, zvyklý, že stále někam spěchám. Pak jsem si ale uvědomil, že práci na měsíc vypouštím.

„Táta bude válet sudy s vámi!“ zakřičel jsem a kutálel se z kopce. Trochu se mi motala hlava, ale bylo mi lehce. Všude kolem voněla tráva a já nic nemusel.

Následující den jsem manželku ráno opět políbil. Tak to šlo den za dnem. Měli jsme stále co dělat. Šli jsme na kolotoče, do kina na pohádku, stavěli jsme hrady z písku a hráli si na strašidla. Najednou jsem měl chuť líbat svou ženu i večer. Když náš syn usnul, přitulil jsem se k ní. Všiml jsem si, že se v noci usmívá, a taky jsem si všiml, že někdy tajně pláče.

„Proč pláčeš?“ zeptal jsem se. Tolik mě bolelo vidět ji smutnou.

„Ale já plakala vždycky,“ řekla.

„Jak, vždycky?“

„Když jsi před časem odmítl jít se mnou na ples, plakala jsem. Když jsem ti řekla, že jsem dlouho nebyla v divadle, a tys mě poslal za kamarádkou, taky jsem plakala. Kamarádka šla do divadla se svým mužem. A mně ho vzala práce. Tehdy a často i jindy jsem plakala,“ řekla.

„Ale já s tebou klidně půjdu na ples. Můžeme do divadla. Chceš na dovolenou, na bazén?“ ptal jsem se. Chtěl jsem ji udělat šťastnou.

„Nemůžeme,“ řekla.

„Proč nemůžeme? Já můžu všechno,“ řekl jsem.

„Protože na to už nemáme čas,“ pohladila mě po vlasech.

„Jaký čas?“ ptal jsem se.

„Zítra se rozvádíme. Právě uběhl měsíc. Před měsícem jsi mi řekl, že mě už nemiluješ. Vyslovil jsi přání rozvést se. Nebyla bych šťastná, kdybys ty byl nešťastný,“ řekla.

„Ale já se už nechci rozvést. Miluji tě. Miluji tebe i našeho syna. Jste pro mě všechno. Stáhnu svou žádost, chci s vámi být. Miluji vás nade všechno.“ Vysoukal jsem ze sebe vše krásné a dávno zapomenuté. Uvědomil jsem si, že ne nedostatek lásky, ale nedostatek času ze mě udělal toho, který zapomněl na lásku.

Druhý den na kuchyňském stole stály vázy dvě. V jedné byly luční květy natrhané na louce za městem, a ve druhé obří pugét růží. Ten jsem koupil mé ženě za to, že mi připomněla, co je důležité.

Tenkrát jsme se nerozvedli. Narodila se nám dokonce dcera. Už jsem se nehnal za mamonem jako na začátku. Měl jsem svou rodinu a moudrou ženu.

A kdykoli se nám zdá, že z našeho vztahu láska mizí, vezmu si dovolenou. Jdeme na louku, na kolotoče, do kina na pohádku a připomenu si, co je v životě důležité.