Stalo se to před více jak čtyřiceti lety. Byla jsem mladá, naivní a plná snů a plánů. Skončila jsem školu a trávila poslední prázdniny u tety. Po nich jsem měla nastoupit do práce. Po dvou dnech jsem se začala vídat s Pepou. Znala jsem ho z předchozích let. U tety jsem trávila každé prázdniny s rodiči.

Tentokrát jsem tu byla sama, protože rodiče odjeli na pobyt se známými a já s nimi nechtěla jet. U tety jsem se cítila dobře, měla jsem to tam ráda, a hlavně jsem už byla téměř plnoletá. Nechtěla jsem, aby mě někdo hlídal a nařizoval mi, co mám dělat. Teta Jindra byla jiná. Mladší sestra mé mámy byla vždy nad věcí a nic neřešila tak přísně. Vychovala sama dva kluky, protože strejda Pavel zemřel dřív, než kluci začali chodit. Nikdy se podruhé nevdala. Tradovalo se, že po úmrtí manžela měla jedinou známost, která nevyšla.

Teta mi dovolila každý večer, abych chodila na diskotéky s kamarádkami a především s Pepou. Moc jsme se tam sblížili. Chodili jsme se přes den koupat do rybníka, a když mi Pepa navrhl po třech dnech, že půjde stanovat k lesíku za rybník, neváhala jsem ani chvíli. Chtěl, abych tam ty tři dny byla s ním. Teta se nejdříve tvářila přísně. Když jsem jí ale nalhala, že pod stan jdu s holkami a ona nás kdykoli může zkontrolovat, věděla jsem, že se za námi nevypraví, souhlasila.

Byly to krásné tři dny. Chodili jsme se koupat, vařili jsme si jídlo v kotlíku na ohníčku a večer jsme si opékali párky. V noci jsme se samozřejmě sblížili. Byl to můj první kluk a byla jsem do něj skutečně zamilovaná.

Ale prázdniny skončily a já se vrátila domů. Měla jsem nastoupit do svého prvního zaměstnání. Tenkrát bylo součástí vstupní prohlídky také gynekologické vyšetření. A tehdy mě čekal šok. Byla jsem totiž těhotná. Nebylo pochyb, kdo je otcem dítěte, Pepa byl mým jediným partnerem. Dlouho jsem váhala, co mám dělat. Nejdřív jsem napsala Pepovi. Za tři dny mi přišla odpověď. Čerstvě plnoletý Pepa mi v ní psal, že se ještě necítí být tátou. „Snad se s tím dá něco dělat?“, byla otázka, kterou dopis zakončil. 

A tak jsem se svěřila mámě. Čekala jsem, že bude zle. Maminka se nejdříve rozplakala. Pak mě ale pohladila a překvapivě řekla: „No, vychovali jsme tebe a teta Jindra vychovala své děti bez muže. Tak vychováme i to maličké. Vždyť to bude naše první vnoučátko. A ty si časem určitě někoho najdeš, jsi přece pěkná holka.“ Byla jsem překvapená z její reakce. Horší to ale bylo s tátou. Byla jsem ale už i já plnoletá, a tak bylo pozdě něco zachraňovat.

Ač jsem byla na začátku těhotenství, do práce jsem nakonec nastoupila. Těhotenství není nemoc, prohlásil můj zaměstnavatel. A tak jsem nastoupila do zaměstnání a pod srdcem se vytvářel nový život.

Pepa se mnou ještě krátce komunikoval. Když se ale dozvěděl, že si dítě hodlám nechat, rozešel se se mnou. Byla to doba, kdy byla ostuda být svobodnou matkou. To mě čekalo. Zároveň mi chyběla láska. Za svou dosud první a krátkou lásku jsem zaplatila vysokou daň. 

Rozhodla jsem se najít si nového partnera, který by se postaral o mě i o dítě. V té době to nebylo jednoduché. Neexistovaly sociální sítě, počítače, ani mobilní telefony. Už tu ale byly seznamky v novinách, kam jsem také napsala. Absolvovala jsem řadu schůzek. Záměrně jsem si vybírala o něco starší muže. Potřebovala jsem najít zodpovědného muže, který by se ujal dítěte a společně se mnou ho vychoval. Většina schůzek dopadla katastrofálně. Když se už konečně zdálo, že mám před sebou zodpovědného a snad i hodného muže, s kterým bych si mohla rozumět, každý vzal do zaječích, když se dozvěděl o mém stavu. Už jsem to chtěla vzdát. Chtěla jsem se věnovat jen sama sobě, dosavadní práci, přípravám na příchod miminka, a na hledání partnera jsem si chtěla vymezit čas po porodu. Budu doma, na mateřské, a malé dítě možná muže obměkčí víc, než vzdouvající se bříško.

Měla jsem před sebou dvě poslední slíbená setkání. A tak jsem se setkala s Petrem, který vzal ihned do zaječích, a chystala se na setkání s Jirkou. Vůbec se mi tam nechtělo. Měli jsme schůzku v parku. Loudala jsem se na místo. Jirka jediný věděl předem, že jsem těhotná. Chtěla jsem se vyvarovat dalšímu útoku. Muži, s kterými jsem se setkala až dosud, mě obviňovali z toho, že hledám sponzora a někoho, kdo se mi postará o dítě. Jako bych já sama neměla city a netoužila jednoduše po lásce. Jirka byl zpočátku zaskočen, když jsem mu ve zkratce napsala, co se mi přihodilo, pak ale souhlasil. Byl o pět let starší, zajištěný, měl vlastní byt a za sebou měl jeden delší vztah. „Ona naopak děti nemohla mít,“ svěřil se mi v dopise.

Stála jsem v parku a netrpělivě jsem se rozhlížela. Už to vypadalo, že nepřijde. Najednou šel ke mně vysoký štíhlý kluk s růží v ruce, a mě napadlo – kéž by to byl on. Ano, byl to Jirka. Zpočátku nesmělé povídání přešlo v docela dobrou zábavu. Pak ho napadlo pozvat mě do kina. Když mě pozdě večer doprovázel domů, bála jsem se, že se rozloučí a už ho nikdy neuvidím.

Jirka ale chodíval pravidelně. Zajímal se o to, jak se cítím, ptal se na miminko. A po měsíci jsme se vydali na třídenní vandr. Ještě se to dalo, ač na mně pomaličku šlo vidět bříško. Po návratu domů jsme se domluvili, že spolu zkusíme žít. Mí rodiče si Jirku oblíbili, já si zase rozuměla s Jirkovou maminkou. Tatínka už neměl, ten zemřel, když byl Jirka ještě poměrně malý.

Bylo to zvláštní, začít vztah, když bylo dítě na cestě. Jirka byl ale nekonfliktní, veselý a měli jsme tolik společných zálib, že se dcera narodila v době, kdy mě Jirka požádal o ruku. Bylo rozhodnuto, že dostane od začátku jeho příjmení, abychom byli úplná rodina, a po Pepovi nebudu nic chtít. Ten se o mě a o dceru nikdy nezajímal.

Tak na začátku, kdy by se možná zdála dcerka jako obrovská překážka, jsme byli všude považování za úplnou a šťastnou rodinu. Během těch let se nám narodil ještě syn, a po něm vlastní Jirkova dcera. Nikdy ovšem nedělal mezi dětmi rozdíly. Naopak, zdá se, že naši nejstarší Elišku má ze všech dětí nejradši. A tak jsem velmi ráda, že jsem to tenkrát před lety nevzdala, našla sílu hledat a potkala jsem svého úžasného muže. A díky Jirkově úžasné povaze se narodila prvorozená Eliška a po ní další dvě děti.

Na Pepu si už téměř ani nevzpomenu. Jsem vděčná za to, že jsem našla toho nejúžasnějšího muže, kterého jsem mohla potkat právě v době, kdy být svobodnou matkou byla větší ostuda, než je tomu dnes. A tak co začalo ne příliš vesele, našlo si ten nejlepší konec.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10