Konec může být i začátek

Už půl roku jsem pracovala ve firmě, kde jsem nebyla vůbec šťastná. Co šťastná? Byla jsem se svou prací natolik nespokojená, že jsem se denně musela hodně přemáhat, abych byla vůbec schopná jet hodinu autobusem do města, kde firma sídlila.

Ale vezmu to od začátku. Nastoupila jsem do nově vzniklé firmy jako operátor na lince. Nebyla to sice práce odpovídající mému vzdělání, byla to ale práce na pracovní smlouvu. A to pro mě bylo v této době důležité. Ze začátku se mi práce i líbila. První měsíc jsem skutečně pracovala osm hodin denně od pondělí do pátku, jak bylo uvedeno ve smlouvě. O víkendu jsem si náležitě odpočinula, abych práci dobře zvládala. Po měsíci nám ovšem vedení firmy sdělilo, že firma neplní plán výroby. Bylo jednoduché uhodnout proč. Majitel firmy sice postupně přijímal nové a nové zaměstnance, ovšem stroje nepřikupoval. A tak zatímco zaměstnanců bylo už sto padesát, strojů stále zůstávalo jen padesát. U strojů jsme se střídali a místo své práce jsme byli naháněni do skladu a tahali jsme těžké bedny s materiálem. My ženy jsme to zvládaly velmi těžko a i mužům tato práce, kterou neměli uvedenou v pracovní smlouvě, činila velké problémy.

„Takto by to nadále nešlo. Od dnešního dne budete pracovat také každou sobotu a neděli, běžně na směny, jako přes týden,“ sdělil nám jednoho dne mistr.

„To nemyslíte vážně!“ ohradilo se hned několik z nás.

„Komu se to nelíbí, může si jít hned do kanceláře pro výpověď,“ řekl mistr suše a zmizel.

Od tohoto dne jsem si připadala jako robot. Den co den jsem trávila osm hodin v práci plus dvě hodiny mi zabrala doprava do a z práce. Už po dvou týdnech jsem byla utahaná, slabá a bez energie. Můj osobní život byl fuč. Přátelé, kamarádky i rodina mi vyčítali, že na ně nemám čas.

„Ani o víkendu se mi nevěnuješ,“ kňoural můj přítel. Měl bohužel pravdu.

Po dalším měsíci nám sdělilo vedení, že opět nejsou plněny zakázky.

„Takto by to dál nešlo. Od zítřka je rozdělena pracovní doba následovně: Jedna směna od 6:00 do 18:00 hodin, druhá směna od 18:00 do 6:00 hodin, včetně sobot a nedělí.“

Od tohoto okamžiku jsem v práci trávila dvanáct hodin denně plus dvě hodiny dopravou. Ve firmě, kde nebylo základní zázemí pro pracovníky, jsem trávila svůj život. Do této chvíle jsem si doma alespoň občas uvařila a mohla jsem si jednou nebo dvakrát týdně dopřát teplé jídlo. Odteď už ne. V práci jsme neměli ani bufet či kantýnu, dokonce ani běžný automat na kávu či nějakou sladkost. A tak jsem byla ráda, když mi zbyla chvilka koupit si ve zbývajících okamžicích nějaký ten rohlík se salámem, než jsem jela do práce. Každý den se zvyšovaly výrobní normy, každý den odcházeli zaměstnanci. Běžný člověk nastolené tempo nemohl dlouho vydržet, nehledě na nás mimoměstské, kteří jsme strávili další čas v dopravních prostředcích.

Jednoho dne nám vedení oznámilo, že ve středu do práce nemusíme.

„Nepůjde elektrický proud,“ bylo nám řečeno.

Zaměstnanci se proměnili v jásající dav. Tak na nás zpráva zapůsobila. Měli jsme jeden jediný, k tomu ještě pracovní den na zanedbávané lékaře, úřední úkony, odpočinek, úklid, na rodinu a přátele.

Ten den jsem si zašla na preventivní prohlídku, na kterou mě má lékařka zvala už dva měsíce. Vyřídila jsem si nutné jednání v bance a jinde na úřadech, a ještě mi zbyla chvilka na návštěvu obchodního centra, kde jsem si koupila nové rifle. Na oblíbený bazén mi čas nezbyl. A to jsem si koupila před časem permanentku, která zůstávala téměř plná a její platnost se blížila ke konci. Ale se současnou prací se bazén skloubit prostě nedal. A navíc mi z neustálého vyčerpání byla stále zima. Poslední dobou jsem si všimla, že se mi třesou ruce, jako bych jimi měla cukrovat buchty, bolí mě žaludek pokaždé, kdy jsem šla na zastávku autobusu, který mě vyplivl kousek od zaměstnání, abych tam dvanáct hodin v kuse dřela. Byla jsem vyčerpaná, nevyspalá, unavená a poslední dobou i bez přátel. Poslední tečkou bylo, když mě opustil můj přítel.

„Vdej se za svou práci!“ řval na mě, když si balil tašku a odcházel.

Následující den jsem zaspala do práce.

„Budete si muset ten skluz nadělat,“ řekl mi mistr.

„Jak si mám nadělat ty tři hodiny, když už tak děláme dvanáct hodin v kuse?“ rozbrečela jsem se.

„No, jak asi? Zůstanete tu zítra místo dvanáct patnáct hodin,“ usmál se ten skřeček. On sám nemá rodinu. Nikdo na něj nečeká. Bere mnohem víc, než řadový zaměstnanec. Tomu se hodiny navíc vyplatí.

„Ale já dvě hodiny denně dojíždím. To je sedmnáct hodin, že? A na zastávku to mám skoro půl hodiny. To znamená hodinu denně, když vezmu cestu tam a zpět. Takže to máme už osmnáct hodin, že?“ křičela jsem na nadřízeného a slzy se mi koulely po tváři. „Den má ale jen 24 hodin. Takže zbývá celých šest hodin na jídlo, spánek, odpočinek a abych si zašla do obchodu, víte? Protože přítel mě opustil, že jsem víc v práci, než doma. Takže mi nikdo nenakoupí, jídelna ani bufet tu není. Pane, já už nemůžu!“ Práskla jsem šroubovákem, který jsem právě držela v ruce, na zem.

„Tak tady klidně nemusíte být!“ řval mistr.

„Taky že nemusím,“ řekla jsem a odcházela pryč z haly.

„Jsem zvědavý, z čeho budete žít,“ křičel mistr.

„Lepší prohledávat popelnice, než umřít mladá na přepracování,“ ušklíbla jsem se ještě. A už jsem byla na ulici. Ani nevím, jak jsem nastoupila do autobusu a dojela domů. Doma jsem šla na toaletu. A v tu chvíli jsem si všimla obří modřiny přes celé stehno. A na druhém byla souvislá modřina taky. Co mi je? Vytanulo mi na mysli, jak lidé umírají na různé otravy. Co když mám něco s krví nebo žílami? Můj švagr zemřel podobně ještě před třicítkou. Co když to mám taky? Vyskočila jsem na nohy a letěla jsem do obývacího pokoje. Pozorovala jsem se ve velkém zrcadle. Podobné modré modřiny byly i na lýtkách. Sedla jsem si a propukla v pláč. Tak mladá, a skončila jsem. Nemám přítele, nemám nikoho. Umřu sama, přepracovaná na nějakou divnou nemoc žil. Co to může být? Zánět, nebo něco horšího?

To vše se mi honilo hlavou, když jsem vcházela do sprchového koutu.

Osprchuji se, a pokud budu pořád samá modřina, tak zajdu k lékaři.

Ve sprchovém koutě jako by se částečně spláchly problémy.

„Odejdu z práce, vlastně už jsem odešla, najdu si něco, a bude. A to mezidobí budu věnovat svému já. Najdu si přítele, navštívím známé, budu se věnovat sportu. Nějaké úspory mám, moc toho nesním, neumřu,“ honilo se mi hlavou. „Vlastně možná umřu! Co mé nohy?“ Podívala jsem se dolů. Ve vaničce sprchového koutu vidím neskutečně modrou vodu. A mé nohy…už zase měly svou tělovou barvu!

Za modřinami na mých nohách stály nové rifle! Když jsem si je koupila, neměla jsem ani čas je přeprat. A tak jsem je nosila denně do práce a jejich modrá barva pouštěla na mou kůži.

Byla jsem vyléčena!

Několik měsíců jsem byla bez práce. Nenudila jsem se. Sportovala jsem, pročítala inzeráty s nabídkami práce a skutečně jsem si našla i nového přítele. Dnes pracuji ve stejném podniku jako on, v kanceláři, kde využiji i školu, kterou mám. Plat mám stálý, mnohem vyšší, než v předešlém zaměstnání. A to vše za čtyřicet hodin týdně!