Konečně jsme se našli

Čekala mě schůzka s mou ztracenou láskou, o které jsem si už myslela, že skončila dřív, než pořádně začala. Nevěděla jsem, jaké bude to první setkání, zda se to nadšení z nás po čas té doby, co jsme se navzájem „ztratili“, někam nevytratilo. Ale mé obavy byly zbytečné. Jakoby ty tři měsíce ani neexistovaly a my jsme pokračovali tam, kde jsme v ten neslavný večer přestali. Ale jedno jsme udělali hned na začátku. Pro jistotu. Řekli jsme si celá jména, adresy, telefony - já k nám domů, on aspoň na vrátnici internátu.

Seděli jsme v malé kavárničce, kde byl klid a málo lidí a tak jsme si mohli nerušeně popovídat o tom, co se událo po čas těch tří měsíců, co jsme se vzájemně hledali.

Jak jsem ten večer nastoupila narychlo do autobusu bez domluvy na další setkání, tak nejenom mě, ale i jeho to vzápětí napadlo. Na rozdíl ode mne však nad variantou jestli to nebylo z mé strany schválně, ani neuvažoval. Neviděl v tom žádnou tragédii, pomyslel si, že zítra určitě dojdu ve stejnou dobu na stejné místo jako 3 dny předtím. Takže uvažoval přesně jako já. V ten večer ale netušil, že osud, nebo náhoda zasáhne do našich plánů. Následující den odpoledne jak se vracel ze školy na intr, čekal na něj na vrátnici vzkaz z domova. Aby přijel co nejdřív domů, že jeho babička měla úraz, je v nemocnici a nevypadá to dobře. Tak ještě to odpoledne se sbalil a jel na vlak domů. Takže v čase, kdy jsem přešlapovala na našem místě a čekala ho, on seděl ve vlaku už desítky kilometrů vzdálen ode mne. To byl čtvrtek. V pátek, když jsem tam čekala znova, on byl ještě doma, kde se zdržel až do neděle. A v pondělí, kdy přišel v naději na setkání zase on, tak já seděla doma a myslela na to, jakých bylo těch pár dní s ním hezkých a že o tomhle času jsme mohli být spolu...

Když jsem nedošla, tak začal pátraní on, stejně jak jsem se o to pokoušela i já.

Jedna z jeho cest krom jiné vedla ke kamarádovi, který měl nějakou známou v jedné laboratoři. Tak že se ona zeptá na Elišku. Celý natěšený mu dával pak zprávu, že jo, že ji zná a že mu hned domluvil setkání, i když dotyčná nějaké nadšení neprojevovala, ale to radši Pavlovi zamlčel. Pavel se hned na druhý den vypravil na domluvené místo, no čekala ho tam jen neznámá holka. Prohodili spolu pár vět, vysvětlil jí ve zkratce, jak došlo k tomuto nedorozumění, zeptal se, jestli u nich v nemocnici ještě nezná někoho se stejným jménem a rozloučili se.

Pak se sešel s kamarádem, který to „spískal“ a po nezdárném pokusu si vypracovali plán, kdo bude které nemocnice a jednotlivá oddělení laboratoři obtelefonovávat a pátrat po mně.

Tohle tedy předcházelo onomu záhadnému telefonátu, který jsem měla dneska v práci. Tak se Romanovi povedlo napravit svůj omyl a byl to nakonec přece jen on, kdo mě vypátral.

Jediná smutná věc na našem opětovném setkání byla ta, že babička, kvůli které tehdy musel neplánovaně odcestovat, se už domů z nemocnice nevrátila... Zemřela na zápal plic, který tam dostala. Tak už jsem neměla možnost ji poznat...

Od toho večera jsme byli spolu stále, kdy se dalo. Já chodila do práce, ale večery jsem měla všechny volné. On měl na rozdíl ode mne spoustu aktivit. Mimo to, že výborně zvládal školu, chodil na tréninky karate a byl ve skupině moderního tance, ještě chodil pravidelně běhat a když měl chvilku čas, tak samozřejmě chodil do jízdárny na koně.

Já byla sportovní antitalent a neoblíbila jsem si ani tanec a diskotéky. Když jsem měla volno, tak jsem nejčastěji četla.

Všechny tyhle naše rozdíly jsem zjistila až dodatečně a o to víc jsem se divila, že nám to spolu klapalo. Postupně jsem se seznámila s jeho kamarády a spolužáky - mimo jiné i s těmi z naší cesty vlakem a ještě dodatečně se pobavili na můj účet a já s nimi, když jsem si na tu cestu a hromádku bláta vzpomněla.

S Pavlem, tedy kvůli němu, jsem začala chodit jednou týdně i na diskotéky, na které se on chodíval odreagovat od učení. Bývaly netypicky každý týden ve středu, kvůli tomu, že to byly studentské a většina z nich odjížděla na víkendy domů, tak je dělali v týdnu. Chodili jsme do kina, koupat se k řece, nebo se jen tak procházeli večerními uličkami města či seděli u fontány. On měl vždy program předem naplánovaný a já byla volná, tak jsme se scházeli každou jeho volnou chvilku, nebyl pro mě problém se přizpůsobit.

Někdy když jsem měla v práci noční službu, přišel večer za mnou. Neměl problém povídat si a bavit se i s kteroukoliv z mých kolegyň, služby jsme totiž mívaly vždy dvě laborantky spolu. Tak ho poznali i lidi z mého okolí a divili se, že je úplně jiný než já a že se ke mně nehodí. Já byla spíš introvert a žila si ve svém světě, on zase žil v tom reálném, měl přehled a znalosti jak zeměpisné, tak i z historie a z okruhů, kterými se já vůbec nezabývala. Někdy jsem si při něm připadala, že jsem úplně pitomá, ale on mi moje neznalosti a nedostatky nedal nikdy ani náznakem najevo a naše komunikace nikdy nepůsobila dojmem, že by se nade mě vyvyšoval. Jen já, když jsem srovnávala sebe s ním, tak jsem ty moje nedostatky reálně viděla. Kamarádky mi „radily“, abych se s ním rozešla radši já, dřív než mě pak nechá on, že to pak bude víc bolet. No tohle u mě nepřicházelo absolutně do úvahy... Byla jsem zamilovaná a věděla jsem s jistotou, že moje láska není jednostranná. Nedal se přehlédnout zájem jiných holek o Pavla, ale on si z toho jen dělal legraci a říkal mi, že mu na jiných nezáleží a že ať se podívám na to tak, že mě to má spíš těšit, že ho chtějí i jiné, ale mám ho jenom já a tak to i zůstane. A vážně to tak i bylo. Tahle romantická pohádka trvala 8 měsíců. Pak přišel konec jeho studia a promoce, na kterou jsem byla pozvaná a kde jsem se poprvé setkala s celou jeho rodinou, které mě oficiálně představil.

No tenhle příběh se odehrával za socialismu a v té době čekal vysokoškoláky hned po skončení školy rok vojny. Neminulo to ani Pavla a tak hned po promoci rodiče odvezli všechny jeho předem sbalené věci domů a já se s ním loučila za pár dní na nádraží a ani jeden z nás nevěděl, kdy se zase uvidíme...

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete