Kouzelné defilé bílých oblak na noční obloze

Poněvadž jsem měla včera večer tak mizerné připojení, i když wifi signál byl údajně dostačující, dokonce i vynikající, všechno jsem vypnula a dobelhala se po schodech nahoru na střešní terasu. Tam jsem odstranila plachtu na zakrytí aut z celého spacího koutku a pod rozevřeným deštníkem jsem ulehla. Bolela mne stále velmi silně levá strana páteře i celá levá noha, nejrozumnější bylo ležet na zádech a skoro nedýchat, to bolesti na chvíli pominuly.

A protože „všechno zlé je k něčemu dobré“ - mohla jsem sledovat překrásné obrazce na tmavé obloze. Přímo nad mou hlavou se konalo defilé bílých, nadýchaných - přímo šlehačkových oblak, která se velmi pomalounku a líně přesouvala po obloze od severovýchodu směrem k jihozápadu. Odklonila jsem slunečník na stranu, abych co nejlépe viděla a s úžasem jsem pozorovala ty zajímavé obrazce a seskupení oblak. Jako první pomalu proplula čajová konvice, z níž se ještě linula pára ve shluku tří malých střapatých obláčků.

Poté se objevily dvě velké hlavy, natočené z profilu, které se dotýkaly vzájemně rty a pomalu jedna splynula s druhou. Vzápětí proplula nade mnou jižní část Skandinávie s Dánskem a severem Německa, dokonce vlevo se rýsovala Velká Británie a nad ní malý ostrov Shetlandy /odkud pocházejí pra-pra-předci mého drahého pejska - sheltie/.

Nemohla jsem se vynadívat a dychtivě jsem očekávala, co uvidím dále. Po několika obláčcích bez bližšího určení připlul velký lední medvěd, který se představil z profilu a něco kousal ve své zvednuté levé tlapce. Následoval velikánský bílý oblak, nahoře roztřepený, který ale svou spodní části skoro přesně kopíroval jižní Evropu u Středozemního moře - jasně bylo vidět štíhlou podlouhlou italskou botu, vpravo od ní Balkánský poloostrov s Chorvatskem, Černou Horou, Albánií až do Řecka, vlevo od italské boty, pak jižní Francie a Pyrenejský poloostrov, táhnoucí se až k Gibraltarskému průplavu a pod ním ještě kousek Afriky. Nemohla jsem uvěřit svým očím, sešmajdala jsem dolů do pokoje pro Atlas světa /a gel+prášek proti bolestem/ a znovu jsem zalehla k pozorování oblohy. Po chvíli se oblohou důstojně prošel velbloud jednohrbý, ležící kočka, stočená do klubíčka hned za ním a pak za chvíli cválající kůň. Načež dvě velikánská bílá oblaka svým tvarem i vzdáleností od sebe velmi připomínala Austrálii a Nový Zéland, jen asijské poloostrovy a ostrovy již nepřipluly. Pomalu se oblaka trhala a bylo jich stále méně, ještě jeden velmi připomínal slona se zvednutým chobotem, pak jsem na chvíli usnula.

Vzbudila jsem se opět po půlnoci a protože každé obrácení se na posteli velmi bolelo a pocítila jsem hlad, sešla jsem pomaličku dolů, lehce jsem povečeřela, namazala jsem si inkriminovaná místa gelem proti bolesti a do 4 hodin jsem opravovala plachtu z pergoly, ovšem snad ji už ani nenatáhnu, abych nepřišla o ty krásné noční zážitky? Nejenže si nedovedu představit, jak budu skákat ze židle na židli a vysoko nad hlavou natahovat a upravovat plachtu na kovovou konstrukci, ale - a to je hlavní důvod - pak bych viděla oblohu z úplně jiného úhlu a jen její malou část  a to by byla velká škoda. I když už nyní bývá v noci silná rosa se silnými kapkami, snad mi ještě ten velký slunečník dobře poslouží. Máme denní teploty už o hodně příjemnější, pouze mezi 28-25 st. a v noci bývá kolem 20 st., konečně začne příjemný slunný podzim, kdy už z posezení na slunci nebolí hlava a dá se hnědnout pomalu. Sice voda je už chladnější, ale ty pneumatiky na těle a zásoby tuku si s tím nějak poradí.

V dálce nad mořem se po ránu vytvořila hodně široká hradba nadýchaných šlehačkových oblak, která mi připomínala obrysy Nízkých Tater - pak se pomalu rozeběhla a plují líně po obloze. Projeli jsme s hafánkem naši obvyklou trasu  /já autem kolem borového lesíka - on se proběhne, vše si očichá, přečte vzkazy a pozdraví se s kamarády/ - jsem vlastně jeho motorizovaný doprovod  /něco jako u Závodu míru/, zatím bych tu trasu neušla ani se zaťatými zuby a trekingovými holemi. Dnes se budu věnovat květinovým truhlíkům a podzimním kytičkám, které jsem si včera přivezla z blízkého zahradnictví - tyhle budou krásně kvést po celou zimu. Ale budu muset pracovat pouze v sedě, to hnusné tělo mi větší aktivitu nedovolí. Naštěstí pračka i myčka byly pilné a pejskovi nevytřená podlaha nevadí.

Uvědomuji si, že mi vlastně to překrásné defilé bílých oblak na tmavé noční obloze docela umožnilo zapomenout na pronikavé bolesti při každém rychlejším pohybu  /zdá se ale, že můj mozek si z mého nedávného článku nevzal žádné ponaučení a hodlá mne nechat trápit i nadále!!!/.