Kuličkárna

To, abych zhubla, jsem si od manžela vyslechla poprvé těsně po tom, co se nám narodil syn. To, že jsem v šestinedělí a nemůžu tudíž razantně snížit příjem jídla, ho nezajímalo.

 

Jako malé dítě jsem byla baculatá. Na základní škole jsem patřila k silnější části děvčat ve třídě, nikoli však nejsilnějším. Byla jsem takový zlatý střed a kousek. Když se základní škola chýlila ke konci, začala jsem hodně sportovat. Denně jsem jezdila na kole a kolo se stalo mou drogou. Každý týden jsem také chodila na výšlapy na hory a několikrát týdně plavat na bazén či cvičit do školní tělocvičny s ostatními ženami a dívkami. Na střední škole jsem byla štíhlá jako proutek. Zdálo se, že své silnější období mám dávno za sebou.

 

Odmaturovala jsem, nastoupila do práce a po roce v zaměstnání jsem začala mít první problémy. Byla jsem hodně unavená a někdy jsem dokonce náhle zkolabovala. Vinu na tom jsem přikládala nízkému tlaku, kterým jsem trpěla. Pak jsem ale měla delší dobu zvýšenou teplotu. Nakonec jsem se vydala k lékaři. Lékařka mě poslala na celkové vyšetření do nemocnice, odkud jsem se vrátila s diagnózou. Měla jsem maligní melanom. Podstoupila jsem operaci bez následné léčby, protože nádor byl zachycen včas. Po operaci jsem přes rok trpěla chronickým únavovým syndromem. Ten byl následkem vyrovnávání se s nemocí. Po tu dobu jsem toho moc dělat nemohla. Byl mi přidělen invalidní důchod a téměř po celý den jsem spala. I cesta na toaletu byla náhle pro mě jako výstup na nejvyšší vrcholek hor. Byla jsem úplně vyřízená. Lékaři mi ale přikázali, abych nezapomněla jíst. Dokonce jsem měla předepsaný jídelníček, který měl přispět k mému návratu do běžného života.

Snažila jsem se ho dodržovat. Byla jsem mladá holka, celý život před sebou. Chtěla jsem jednou dítě a klasický rodinný život, nechtěla jsem po zbytek života žít jako lazar v posteli.

Podařilo se, po roce jsem se cítila mnohem lépe. Vrátila jsem se také ke sportování. Z doby nemoci mi ale zůstalo třicet kilo živé váhy navíc.

Tak jsem poznala svého manžela. Otěhotněla jsem a narodil se nám krásný zdravý syn. A najednou si můj muž začal stěžovat, že se mu nelíbím. Měla jsem po porodu sice pět kilo navíc oproti tomu, kdy jsem svého manžela potkala, pro ženu po porodu to ale nebylo tak moc.

Jenže manžel nesdílel můj názor. Přitom sám nebyl žádné tintítko.

 

Čím víc mě muž nutil k hubnutí, tím víc jsem vážila. Na vině byla nejspíš psychika. Kdykoli jsem něco jedla, manžel bedlivě přihlížel a kritizoval mou stravu. Tak jsem začala jíst tajně. Místo, abych si jídlo vychutnala a jedla pomalu, rozvážně, veškerou stravu, co jsem do sebe během den dostala, jsem zhltla během pár momentů. Když manžel usnul, mohla jsem si teprve jídlo vychutnat. Nebylo toho moc, bylo to ale ve špatnou hodinu. Krajíc chleba snězený během dne je něco jiného, než krajíc chleba o půlnoci, jak jsem zjistila.

 

„Jestli nezhubneš, rozvedu se s tebou,“ přišla jednou z manželových úst výhružka.

 

My už ale dávno nežili klasickým rodinným životem. Já se starala o syna a manžel, který chodíval z práce zprvu před třetí odpolední hodinou, se vracel domů až večer. Často si ustlal v obýváku na gauči, protože mě prý nechtěl večer rušit. Intimní život? O tom se mezi námi nedalo mluvit. Pokud se manžel s někým v té době miloval, já byla mimo hru.

 

Jednou mi svou výhrůžku muž zopakoval před kamarádkou. Stavila se k nám na kávu a její dcerka si hrála s naším synem, když muž výjimečně přišel domů před večerem.

Kamarádka, která sama v těhotenství přibrala asi deset kilo, které jí zůstaly, se do mého muže pustila.

 

„Dítě jsi chtěl, co? Tak si to zkus, odnosit ho a zůstat štíhlý!“

 

Můj muž byl tak sprostý, že s poznámkami o velrybách a hnutí Greenpiss odešel zase z domu. To mě donutilo jednat.

 

Předběhla jsem svého muže a podala žádost o rozvod jako první.

Rozvedli nás po dvou stáních. U soudu se muž netajil tím, že má milenku.

 

Zůstala jsem se synem sama. Manžel si na svého potomka nevzpomněl častěji, než jednou za měsíc.

 

Konečně jsem se mohla najíst bez strachu, že mi někdo jídlo vyčte. Konečně jsem nemusela jíst tajně a mohla jsem se volně nadechnout. To už byl syn větší, chodil do třetí třídy na základní škole. Začala jsem ho vodit do přírody, na výšlapy. Syna příroda uhranula. Občas se k nám přidala i má kamarádka se svou holčičkou.

A jak šla lehce kila nahoru, šla také dolů. Přiznám se, že to bylo sice trošku těžší, ani dnes nejsem štíhlá jako proutek, pár nadbytečných kil mi zůstalo. Už ale nejsem jako kulečníková koule.

 

„Jsi má malá kulička,“ s oblibou říká můj nový přítel. Sám byl kdysi hodně silný. Pak mu ale přišli na cukrovku a on musel radikálně změnit jídelníček. Vyřadil cukry, alkohol, smažené, uzeniny a vše nezdravé. Ovoce, a hlavně zeleninu, spásá ve velkém.

Díky tomu zhubl padesát kilo. Pro mě je jednodušší, když vařím, vařit pro všechny jednotně. A tak vařím dle jídelníčku pro diabetiky i sobě a synovi. Synovi jsem občas dopřála něco sladkého navíc. Dnes si tak zvykl, že i on sám vyžaduje místo bonbónů jablko nebo rajče, popřípadě papriku.

 

Hlavní ale je, že když se přítele zeptám, jestli by mě chtěl, i kdybych byla hodně tlustá, odpoví s úsměvem:

„Vždyť na obalu nezáleží. Mám tě v srdci, ať vypadáš jakkoli.“