Láska od kolotočů

Na střední škole jsem měla spolužačku Renatu. Byly jsme velmi dobré kamarádky. Zatímco já byla z dobře situované rodiny, Renata měla tři sourozence a po odchodu tatínka je vychovávala sama maminka. I tak jsme si s Renatou rozuměly a navštěvovaly jsme se i mimo školu.

Jedno léto přijela do města pouť. V té době jsme milovaly houpačky a kolotoče a byly jsme na pouti pečené, vařené. Renata se brzy zamilovala do Marka, kluka, který obsluhoval kolotoče. Zatímco nám bylo šestnáct, Marek už měl osmnáct let a jezdil s kolotoči, které vlastnila jeho rodina.

Prázdniny končily a kolotoče se balily, aby se přesunuly na další štaci. Nás s Renatou čekala opět škola. Tehdy přišla Renata s tím, že se do školy už nevrátí.

„Co chceš dělat?“

„Uteču s Markem. Je to jednoduché. Budeme obsluhovat kolotoče. To nám na obživu stačí. Budeme žít v maringotce a na jídlo si vyděláme kolotoči. Budu dělat, co mě baví a ještě budu s Markem,“ líčila Renata svou budoucnost. Dokonce mi nabídla, jestli nechci odejít s nimi.

„Co bych asi dělala?“

„Cokoli. Na pouti je spousta práce, a slušně to sype. Můžeš třeba prodávat cukrovou vatu.“

Viděla jsem se, jak namotávám zkaramelizovaný cukr na špejli. Možná by mě to bavilo. Co by tomu ale řekli rodiče? Odmítla jsem. Mít maturitu mi připadalo důležitější.

Slíbila jsem Renatě, že nikomu neřeknu, kam zmizela. „Máma bude mít doma o jeden hladový krk méně a bude šťastná,“ ujišťovala mě kamarádka.

V září Renata ve škole chyběla. Její máma začala mít o dceru strach. Prý jí nechala dopis na rozloučenou, v kterém jí psala, že šla pracovat do zahraničí, byla ale nezletilá a maminka se o ni bála.

Jak může někdo zaměstnat dítě? Nechala po dceři pátrat. Samozřejmě, že se ptali i mě, jestli o kamarádce nevím. Já byla tehdy mladá a pitomá, a tak jsem dodržela svůj slib a nic o Renatě neřekla.

Člověk se ale pod zem neschová, a tak brzy Renatu našli. Domů se vrátila těhotná. V šestnácti letech to byl problém. Otce svého dítěte neprozradila, a tak ho nikdo netrestal. Maminka donutila Renatu k přerušení těhotenství a od chvíle, co utekla, ji víc hlídala.

Když další rok přijela opět pouť do našeho města, bylo to v červnu a byla ještě škola, dokonce ji omluvila z vyučování a držela ji doma. Tolik se o ni bála, aby opět neutekla s kolotočáři.

Renata ale na svého Marka nezapomněla. Stále ho měla ráda a snila o jejich společné budoucnosti. Byla ale nezletilá a zatím nemohla nic dělat. Protože se během pouti nedostala z domu, poprosila mě, abych Marka vyhledala a předala mu od ní dopis. „Myslíš to vážně? Fakt ho chceš ještě vidět?“ ptala jsem se. Nakonec jsem se ale na pouť vydala.

U kolotočů jsem ho nenašla. Až pak jsem si ho všimla ve střelnici. Byl zde v doprovodu mladé slečny. Slečna svírala v rudých rtech papírovou růži a lákala ostatní, aby zkusili své střelecké štěstí. Všimla jsem si, že je v pokročilém stadiu těhotenství. Mohla být tak v sedmém měsíci. Pak se k ní přitočil právě Marek, mě si ani nevšiml, a vlepil jí pusu. Od slečny, co obsluhovala létající labutě, jsem se dozvěděla, že jsou spolu zasnoubeni. Dopis od Renaty jsem roztrhala.

„Dala jsi mu ho?“ ptala se mě, když pouť odjela a my se opět viděly ve škole.

„To víš, že dala. Moc na tebe vzpomíná, nemáš prý ale na něj čekat. Zasloužíš si lepšího, vzkazuje.“

A tak Renata přestala čekat. Nikdy jsem jí neřekla, kde její dopis skončil a nezmínila jsem se ani o dívce ze střelnice. Renata si našla po studiích novou lásku a dnes má spokojenou rodinu.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete