Na náš týdenní pobyt v Hořicích v Pošumaví jsme se těšili už dlouho. S manželem a tříletou dcerkou jsme si užívali krásného letního počasí a výletů do okolí. Protože jsme nikdy nebyli na Lipenské přehradě, rozhodli jsme se, že podnikneme jeden z našich výletů také právě tam. Vlastní auto jsme neměli, a tak jsme se spolehli na autobus. Jenže na zastávce nás čekalo nemilé překvapení – o víkendu jezdí jen dvakrát denně, časně ráno a v pozdním odpoledni.

Napadlo mě, že nám nezbývá nic jiného než autostop. A tak jsme se na málo frekventované silnici ocitli v trambusu (nákladním vozidle), do kterého jsme vystoupali po vysokých schůdkách, a byli šťastni, že se posuneme blíže k Lipenské přehradě. S manželem jsme se vmáčkli na jednu sedačku a dcerku posadili nad motor. Víc místa už tam nebylo, jen řidičova sedačka. Po šesti kilometrech jsme museli vystoupit, protože dál řidič nejel. Odkázal nás na blízkou zastávku autobusu, ale ani tam jsme neuspěli – žádný autobus nejel.

Nevzdali jsme to. S odhodláním pokračovat v autostopu jsme se vydali za vesnicí Černá v Pošumaví. Žádná auta ale nejezdila, i když byl v dohledu autoservis a hned vedle malý bufet u silnice. Když právě u něho najednou zastavilo auto typu Trabant kombi.

Se smělostí (byla jsem přece organizátorka našeho výletu) jsem odběhla k řidiči Trabantu a snažně ho prosila, zda by nás mohl vzít alespoň kousek blíž k přehradě. Ochoten byl a omlouval se, že nemá přidělaná zadní sedadla a navíc: „Vezu kozu“. To nám vůbec nevadilo – naopak, pro dcerku to byla radost. Byla nadšená, že pojede s kozou, a my jsme nasedli všichni tři ke koze do Trabantu a měli radost, že jedeme zas blíž k přehradě.

Pan řidič nás vysadil ve Frymburku, odkud prý můžeme jet po Lipenské přehradě parníkem. Ani tento způsob dopravy nám nevyšel. Podle jízdního řádu měl parník přijet, a i když jsme ho zahlédli v dálce, nakonec ale nepřiplul. Zklamaní jsme zašli do blízké krásné cukrárny na náměstí, kde jsme doplnili vyčerpanou energii. Protože už byl pokročilý čas, začali jsme plánovat zpáteční cestu, abychom stihli večeři v místě ubytování. Jenže ani na zastávce zpět žádný autobus nejel.

Následoval tak další autostop. A tehdy nám zastavilo auto značky Volha. Pan řidič byl velice ochotný – nabídl nám překrásnou, pohodlnou jízdu v přepychových sedadlech zpět do Černé v Pošumaví. A cestou nám vyprávěl zajímavosti o okolí a pozval nás dokonce i do své restaurace u cípu Lipenské přehrady.

Výlet, který měl být obyčejnou cestou k přehradě, se proměnil v dobrodružství plné nečekaných zvratů a zážitků, na které budeme vzpomínat ještě dlouho. Poznali jsme, že i když plány selžou, skutečné dobrodružství právě tehdy začíná. Symbolem našeho výletu – nečekaným, veselým, a nezapomenutelným momentem – se stala jízda v Trabantu s kozou. A nakonec jsme si z celodenního putování odnesli nejen vzpomínky na poodkryté krásy Lipna, ale i na ochotu a vstřícnost lidí, kteří nám cestu pomohli uskutečnit a zpříjemnili.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10