Je pěkné, podzimní odpoledne, sluneční paprsky dopadají na nádherně probarvenou podzimní krajinu a já sedím nad prázdným listem papíru s jedinou myšlenkou, která se mi už pět let honí hlavou  “Leukemie!“.

V sedmnácti jsem se zamilovala do kluka z naší vesnice. Byl o osm let starší a jmenoval se Marek. Po třech měsících takzvaného „oťukávání“ jsme spolu začali chodit. Byla z toho láska jako trám, už po necelém půlroce jsme bydleli spolu. Mojí rodiče si ho také zamilovali, ostatně jako všichni. Byl moc hodný, všem pomáhal a kolem sebe rozdával pohodu a optimismus. Život byl naprosto úžasný. Marek začal pracovat u civilní obrany jako voják z povolání, při jeho platu už nic nebránilo tomu, že bychom se po pěti letech vzali a založili rodinu. Na začátku listopadu ale onemocněl nemocí, která se zpočátku jevila jako angína, jelikož ale nikdy nebýval nemocný, a když už, tak se vypotil čajem se slivovicí, tak se to ani moc neřešilo. Jeho zdravotní stav se ale nelepšil, tak ho vojenský lékař poslal na pořádné vyšetření. Večer v nemocnici zněl výrok lékaře zcela nekompromisně: „Je mi líto,“ Váš přítel má rakovinu krve.“ Najednou se vše zhroutilo jak domeček z karet.

Akutní Lymfatická Leukémie typ -T (ALL-T ). Je to asi ten nejrychlejší zabiják ze všech druhů a typů leukémií. Zabíjí nejčastěji mladé lidi ve věku od patnácti do pětatřiceti. Ze všeho nejhorší je, že existuje pouze jeden druh léčby. Jsou to tři série chemoterapie, které v podstatě zabijí úplně vše, krevní hodnoty spadnou na nulu a pacient se náhle ocitá ve stavu, kdy ho může zabít úplně vše, i normálně neškodné potraviny. Po těchto kolech chemoterapií musí být organismus nějaký čas bez známek rakovinotvorných buněk, aby byla možnost podstoupit transplantaci kostní dřeně. A i tehdy nemá pacient vyhráno, protože se nejdřív musí vybít velmi silnou chemoterapií veškerá kostní dřeň a pak se čeká, jestli tělo příjme dřeň dárce, nechytne nějakou infekci, neselžou orgány. Obdivuji lékaře na hematologicko-onkologických klinikách, kteří bojují za život každého pacienta.

Marek měl při nástupu na oddělení v krvi devadesát procent nádorových buněk, doktoři nechápali, že ještě chodí, takže musel hned na JIP.  Od začátku léčby byly neustále nějaké problémy, první chemoterapie začala účinkovat o tři dny později, hodnoty klesly na nulu a Marek byl v izolaci, mohli jsme za ním pouze v ochranné roušce. Poprvé mi miláčka pustili domů až na Vánoce, ale kvůli špatným krevním výsledkům jen na Štědrý den. Marek miloval sidecarkross, můj taťka sehnal od mistrů republiky, v tomto úžasném sportu, jejich dresy a reklamní předměty, a když Marek své dárky začal rozbalovat, nikdy nezapomenu tu šťastnou jiskru, jak když dítě dostane ten nejúžasnější dárek. Večer musel bohužel zpátky do nemocnice, celou cestu zpět jsem probrečela. Brzy na to podstoupil druhé kolo léčby, opět se spoustou problémů jako naprostá izolace, a ke všemu napadené bílé krvinky neklesaly, tak jak by měly.

Najednou začala být „prognóza špatná“, ale já tahle dvě slova nechtěla slyšet. „Naděje umírá poslední,“ říkali všichni. Sehnali jsme lidového léčitele, který Marka dokázal alespoň psychicky podržet a přesvědčit, že tu nemoc porazí. Přišlo třetí kolo chemoterapie a s ním obavy, jestli tu zátež tělo ještě unese, ale miláček stále bojoval. Neustálé ležení způsobilo, že dostal zápal plic. Lékaři to vzdali a řekli nám: „zápal plic je u těchto nemocí konečná, a i kdyby se z toho dostal, prohrajeme boj s leukémií.“ Marek byl ale bojovník a zápal plic přemohl, za týden mohl domů. Ale to už nebyl žádný jiný druh léčby a nezbylo než doufat, že lékaři něco vymyslí. Týden na to se mu udělalo z ničeho nic zle. Zase rychle do nemocnice, výrok lékaře byl opět nekompromisní: „umírá!“ Tento výrok znamenal konec, jedním jediným slovem vynesl poslední ortel, zůstalo už jen zoufalství a beznaděj. Ten poslední den se vryl do paměti jako strašná noční můra, ze které se snažíme probudit a říct si, byl to jen hrozný sen, ale nebyl! Vždy jsem si myslela, že u takových nemocí se umírá v nějakém umělém spánku, že to člověk tak nějak nevnímá. A to bylo asi nejhorší, že Marek vnímal vše, co se kolem něj děje a když se ptal: „co říkali doktoři?“ nebyla jsem schopná odpovědět, slzy se draly do očí, řekla jsem jen: „Já nevím, s nikým jsem ještě nemluvila.“ Pohladila jsem ho po tváři se slovy „Miluji Tě!“

Poté mě poslali na chvíli pryč, aby mohli nasadit morfium a nějaké další léky. Seděla jsem ve společenské místnosti, plná beznaděje a možná taky vzteku, proč nikdo nic neudělá. Připadala jsem si jako sama v úplně cizím světě, kde nikdo neslyší mé volání o pomoc. Konečně přišel doktor a dovolil, že můžeme zase za ním, byl trochu omámený po lécích, ale vnímal. Jen jsem u něj seděla a hladila ho po tváři. Po chvíli jsem se zeptala: „Miláčku, nechceš napít čaje?“ on se usmál a umřel, jen tak, jakoby usnul.

Křičela jsem na doktory, ať něco udělají, dají mu krev, nebo tak něco! Jeho lékař, který se o něj celou tu dobu staral, sklopil oči a řekl jen: „Já nemůžu!“ a utekl pryč. Bylo přesně šest hodin večer, ale čas nabýval úplně jiný rozměr, zdálo se, že každá minuta je najednou nekonečná, nechtěla jsem uvěřit, že opravdu zemřel, protože já věřila, věřila jsem, že se uzdraví, věřila jsem do poslední chvíle.

Byla jsem zvyklá přijít domů z práce a vždy tam na mě čekal on. S krásným úsměvem a něžným polibkem na přivítanou, vášnivým objetím. To všechno bylo pryč. Najednou jsem se ocitla sama, sama v tichém pokoji. To hrozné ticho mi svíralo srdce, bylo mi zle, tak moc, že jsem se nemohla ani nadechnout. Chtěla jsem vyběhnout ven a zakřičet na celý svět: „Proč? Proč zrovna on…“ V myšlenkách jsem si to promítala všechno pořád dokola, znovu a znovu…! Mezitím naskakovaly myšlenky, co bude dál. V tu chvíli byla budoucnost jedna velká neznámá, které jsem se strašně bála. A nechtěla jsem jít dál. Sen o plánované svatbě a dětech se rozplynul. Ten krásný sen o nádherném životě s tou pravou láskou byl pryč a zůstal jen obrovský šrám na mé duši. Není vidět, ale je hluboko zarytý a navždy ukrytý v mém srdci.

Je krásný, podzimní večer a já sedím nad listem popsaného papíru, ve kterém se zrcadlí jedna etapa mého života. Je to ta část mého života, kdy se z krásně naplánované budoucnosti najednou stala cesta do neznáma. Celý život je vlastně boj a osud většinou protivník, který nám háže klacky pod nohy. Je to zvláštní, ale i přes veškeré útrapy stále bojujeme.

                     Sedím a zase naskakuje ta jediná myšlenka „Leukémie!“

Autor:pedolka1