Lidská výpomoc

Na vesnici, do které jsem se po svatbě přestěhovala, bydlel starý pán. Jmenoval se Kratina a já si dlouho myslela, že žije osaměle a nemá ani děti. Až můj manžel, který ve vesnici vyrůstal jako dítě, mi jednou prozradil, že muž má dospělou dceru. Manželka mu už zemřela.

Jak přibývaly roky, potkávala jsem pana Kratinu stále řidčeji. Pár let zpět jsem ho potkávala téměř denně v obchodě. Stárl, nemohl pořádně na nohy, a tak si chodil nakupovat jen, když už mu nic jiného nezbývalo a doma neměl nic k jídlu. Jeho dcera ho nenavštěvovala, alespoň jsem si jí nikdy nevšimla a vůbec jsem ji neznala. Myslela jsem si, že žije daleko. Až když můj muž zemřel, dozvěděla jsem se o panu Kratinovi trošku víc. To už jsem mu pravidelně nakupovala a začala jsem mu pomáhat i doma. Ten pán potřeboval občas uklidit, uvařit, ostříhat, oholit nebo umýt nádobí. Péči o sebe dost zanedbával. Brala jsem to jako sousedskou výpomoc a nic jsem za to nechtěla. Lidé si mají pomáhat.

V tu dobu jsem se zeptala pana Kratiny na jeho dceru. Překvapilo mě, že žila o pár vesnic dál a k vlastnímu tátovi to měla pár minut jízdy autem nebo dvě hodinky pěšky.

„To k vám vůbec nechodí? Ani na Vánoce, narozeniny a tak?“ zeptala jsem se. 

„Ale jo, párkrát za rok přijde,“ řekl muž.

Už jsem se raději neptala. Pán žil v domku na vesnici, ve kterém je potřeba stále něco dělat. Ač neměl velký pozemek kolem baráčku, i na něm bylo potřeba občas něco poupravit, pokosit, zamést, postříhat apod. To vše si dělal pan Kratina sám, později s mou malou pomocí. A dospělá dcera, která, jak jsem se dozvěděla, pracuje na zkrácený úvazek, mu nepomáhala vůbec. Nebyla to ale má věc, a tak jsem to pustila z hlavy.

Po nějakém čase jsem si všimla, že pan Kratina u sebe doma nesmyslně hromadí věci. Nosil krámy ze skládky nebo z ulice, které někde našel, schovával si je po domě a měl jich také plnou kůlnu. Byly to ale věci, které nebude nikdy potřebovat, například rozbité dětské kočárky, hračky, matrace ze starých křesel, popraskané květináče a podobné harampádí.

„Proč to nosíte domů?“ ptala jsem se starého pána. „Dají se vám do toho myši, a pokud by náhodou hořelo, bude problém to tu uhasit,“ domlouvala jsem starému pánovi. Ten měl ale svou hlavu.

Při další návštěvě mě vyděsila plastová hlavička z panenky naražená na kolíku u branky do zahrádky. Jindy to zase byl rozpáraný plyšový medvěd válející se na zápraží. Z domku a jeho okolí se pomalu, ale jistě stávalo smetiště.

Konečně jsem ji viděla. Jednoho dne přijela dcera pana Kratiny na návštěvu. Já nesla právě starému pánovi nákup, a tak jsem se s ní potkala. Připadala mi namyšlená a chladná.

Dlouho se u tatínka nezdržela. Jak mi později řekl sám pan Kratina, přijela si k tatínkovi nenápadně pro peníze. Prý měla nějaké výdaje, o kterých se na návštěvě nezapomněla zmínit, a tak jí hodný taťka dal nějakou tu korunu na přilepšenou.

„A dovezla vám aspoň něco dobrého? Že by vám třeba uvařila, napekla?“

Pán jen zavrtěl hlavou, a mně se sevřelo srdce. Tak jsem mu při další návštěvě přinesla alespoň bábovku, kterou jsem mu upekla. Ten byl rád. Děkoval mi, jako bych mu přinesla přinejmenším obří hroudu zlata. Hned mi nabízel kávu, že si dáme bábovku spolu. Kávu jsem neodmítla, ale bábovku jsem nechtěla, ta byla jen pro něj. Doma jsem měla upečenou druhou pro sebe a své děti.

Když pan Kratina onemocněl, bral antibiotika, chtěla jsem po něm kontakt na jeho dceru. „Když bere, tak musí i dávat,“ řekla jsem.

Pan Kratina mi nakonec dal její telefonní číslo a já jí zavolala. Podle tónu hlasu nebyla nadšená, druhý den ale přijela za svým otcem. Dokonce mu i navařila. Když jsme se pak potkaly v obchodě, upozornila jsem ji na to, že její táta stále shromažďuje v domě a kolem domu staré věci a harampádí.

 „Je to snad jeho věc?“ odsekla. 

„To ano, ale mohlo by to být nebezpečné. Nehledě na to, že jsem někde četla, že to může být příznakem nějaké nemoci. Váš otec poslední dobou hodně zapomíná. Dá si někam věci a pak ani neví, kam. Stále hledá peněženku, doklady a jiné věci.“

Mladou ženu to ale nezajímalo. Kývla a byla pryč. Později se mi pan Kratina svěřil s tím, že mu jeho dcera vynadala za to, že k němu chodím. Když jí řekl, že mu hodně pomáhám, byla ještě víc rozlícená. A prý, že to dělám za peníze.

„Měl jste jí říct, že za to nic nechci. Že vám pomáhám jako sousedka. Své rodiče mám daleko, nemám se o koho starat, tak vám občas vypomůžu. Vždyť mě to nic nestojí.“

„To jsem jí taky řekl,“ přikyvoval pan Kratina.

S mým sousedem to šlo ale z kopce. Harampádí se u něj hromadilo víc a víc a starý pán měl stále větší problémy s pamětí. Někdy se mi zdálo, když jsem k němu přišla, že má problém vybavit si, kdo jsem. A tak jsem opět zavolala jeho dceři a vyslovila své obavy.

 „Tatínkovi nic není. Byla jsem tam minulý týden, a byl úplně v pořádku. Přestaňte se o něj zajímat. To nemáte nic jiného na práci?“ zeptala se a zavěsila.

Já ale nechtěla, aby se stalo něco špatného. Starý pán žil v domě sám, topil si v kamnech a já měla zlé tušení. A tak jsem starého pána přemluvila, aby se mnou navštívil lékaře ve městě. Využila jsem jako záminku fakt, že jsem do města měla cestu a nešla jsem ten den do práce.

 „Můžeme tam jet spolu. Víte, že špatně slyšíte. Pan doktor se na vás podívá a jistě vám pomůže.“

Pán si dal říct. Na sluch si stěžoval už dlouho. Doprovodila jsem pana Kratinu do čekárny a ještě než si ho pan doktor zavolal, chtěla jsem s ním mluvit o samotě. Vysvětlila jsem mu, že se o pána občas starám a nelíbí se mi jeho zapomnětlivost a podivné chování spojené se shromažďováním nepotřebných předmětů.

Pan Kratina podstoupil další vyšetření, které odhalilo počínající Alzheimerovu nemoc. To jeho dceru nepotěšilo. Její táta potřeboval dohled a ona, ač nerada, musela k nám na vesnici častěji, než doposud. O tom, že by si tátu vzala k sobě, nechtěla ani slyšet. A přitom, jak jsem se dozvěděla, žila v domě sama.

Když se panu Kratinovi jeho zdravotní stav zhoršil a on už nemohl zůstat v domě sám, šoupla ho do ústavu. Já ho tam několikrát navštívila. Připadalo mi to samozřejmé, byl to přece můj bývalý soused.

Dcera pana Kratinu ani v ústavu moc nenavštěvovala. Kdykoli ho ale navštívila, zajímala se o to, aby náhodou na mě její otec něco nepřepsal. Šlo jí o dědictví víc, než o vlastního tátu.

 Pan Kratina v polovině loňského roku zemřel. Prý o mně na konci svého života často mluvil a chtěl skutečně na mě přepsat i část svého majetku. To mi řekl lékařský personál. Byla jsem ráda, že to neudělal. Možná mu v tom zabránila dcera, možná už to nestihl. Já bych ale stejně nic nechtěla. To, že jsem pánovi pomáhala, jsem nedělala ze zištných důvodů. Vedlo mě k tomu obyčejné člověčenství a fakt, že se o pána neměl až do jeho umístění v ústavu pořádně kdo starat. Tak jsem konečně pochopila ono úsloví, že někdy cizí pomůžou víc, než vlastní…