Má první výhra

Už od dětství jsem se ráda účastnila nejrůznějších soutěží. Protože v mém dětství ještě nebyl internet, soutěžila jsem hlavně v různých časopisech a v rádiu. Jednou jsem se dovolala jako první a správně zodpověděla soutěžní otázku. Bylo to asi dva měsíce před Vánoci a v soutěži vyhrávalo prvních sto soutěžících.

Všichni soutěžící, kteří se do určitého termínu dovolali a správně odpověděli na otázku, byli zařazeni do soutěže a ze všech soutěžích se pak mělo losovat sto, kteří získají výhru. Tenkrát byly ve hře krásné ceny jako elektronika, drahá kosmetika, domácí spotřebiče a jiné pěkné výhry. Asi tři týdny před Vánoci šla maminka z práce a šla kolem domu, kde byla vývěska výherců z rádia, kde jsem soutěžila. Jaká byla moje radost, když mi oznámila, že jsem vyhrála.

Radost byla pryč hned, jak mi řekla, co jsem vyhrála. Byla to poukázka na nákup vánočního stromečku. Za jiných okolností jsme nechávali nákup stromku na poslední chvíli, ale zrovna tento rok jsme už stromek měli doma asi měsíc před Vánoci. Tatínek ho tenkrát pořídil u myslivce přes známého v práci a stromek vyšel jen na pár korun. Říkali jsme si, že nebude těžké poukázku udat, že někoho podarujeme, ale jako na potvoru každý už buď stromek měl, anebo měl umělý.
 
Chodila jsem tenkrát na základní školu a s kamarádkami se bavila o výhře poukázky na nákup stromečku. Slyšel to náš třídní učitel a říkal, že stromek ještě nemá a že by za poukaz byl velice rád, že teď už živý stromek těžko sežene. Já měla radost, že poukaz udáme a někomu udělá radost. Hned druhý den jsem ho panu učiteli s radostí přinesla do školy. Pan učitel děkoval a byl moc rád. O několik dní později si mne zavolal do kabinetu a řekl mi, že mi chce za stromek ještě jednou poděkovat a že se mi chtěl nějak odvděčit a nevěděl jak, a že nejdřív chtěl koupit čokoládu, ale říkal si, co to je pro holku čokoláda, a tak z šuplíku vytáhl igelitový sáček se vzorky nejmenované kosmetiky s tím, že jeho paní tuto kosmetiku prodává a že věděl, že víc než nějaká čokoláda mi jistě udělají radost šminky. Ještě mne upozornil, ať si je nechám na doma.

Tenkrát jsem měla opravdu radost, ale jen do té doby, než jsem přišla domů. Když jsem to říkala mamince a z tašky vylovila upatlaný pytlík se vzorky rtěnek, mamka na mě koukala a zjistily jsme, že všechny rtěnky jsou použité, v některých dokonce nebylo vůbec nic. Obaly vzorků byly značně opotřebované a upatlané a vzorky zapáchaly, protože byly prošlé.

Vzorky jsme nakonec vyhodily, i když mi to bylo líto, protože v tu dobu jsem se právě o šminky začala zajímat. Mamka tenkrát říkala, že by pan učitel udělal mnohem lépe, kdyby jen poděkoval, což tedy udělal, ale tímto "dárkem" to úplně zkazil. Teď si říkám, že kdyby mi tenkrát raději koupil tu čokoládu, jak říkal, udělal by lépe, protože ač jsem tohoto učitele měla velice ráda, od této doby se mi celkem zprotivil, a to tím, že mi dal takový vlastně odpad, který by jeho paní nejspíše vyhodila. Ale i tak jsme tenkrát byli rádi, že poukázka nakonec nepropadla a někdo z ní měl užitek.