Malé a velké skály nám změnily život

Sedím si takto s Jáchymem, svým přítelem, u televize. Díváme se na srdceryvný příběh ochrnutého chlapce.

„Dokázala bys mě takto milovat?“ zeptal se náhle Jáchym.

Stírám si slzu a říkám: „Teď ano.“

„Jak teď?“

„No, teď, kdyby se ti něco stalo, bych to dokázala. Ale asi bych si záměrně nehledala někoho postiženého. Prostě bych se neseznamovala s někým postiženým,“ vysvětluji.

Jáchym se na mě zadívá: „A jaký v tom je rozdíl?“

„No, teď už tě miluji, tak tě neopustím, kdyby se stalo cokoli. Ale když jsme se poznali, tak bych s tebou nezačala chodit, kdybys byl tenkrát postižený,“ vysvětluji. Asi se to zdá být kruté. Ale jsem ještě mladá, zdravá a bez omezení. „Jistě bych tě neopustila, kdyby se ti něco stalo teď,“ dodávám, abych své tvrzení trochu zmírnila.

Film končí, Jáchym mě obejme a já jsem ráda, že je zdravý.

To bylo na jaře zhruba před čtyřmi lety. A přišly další roky. Pak přišlo léto a my odjeli na dovolenou. Nechtěla jsem do Chorvatska, ale ustoupila jsem Jáchymovi.

„Víš přece, jaké tam jsou skály. A já tak rád skáču,“ obrátil na mě ten svůj kukuč. A bylo rozhodnuto, jelo se do Chorvatska. Jáchym se věnoval skákání do vody a já mu nechtěla kazit radost.

„Půjdu si zaskákat,“ řekl Jáchym. „Půjdeš se mnou?“

„Víš přece, že neskáču. A když tě vidím, mám o tebe strach. Slib mi aspoň, že půjdeš tam, kde minule. Víš, na ty nižší skály.“

„Na vyšší nemůžu, maminko?“ smál se Jáchym.

„Buď hodný chlapec!“ zvedla jsem významně ukazováček a propustila ho. Je dospělý a, doufám, opatrný.

Já zůstala na naší hotelové pláži. Chvilku jsem se opalovala, pak si zaplavala, a Jáchym se nevracel. Určitě si užívá svého skákání…

Nad pláží přeletěl vrtulník. „Mami, mami, letadlo!“ křičel malý kluk a utíkal po pláži, až zakopl o něčí nohy a upadl. „To je záchranářský vrtulník,“ poučil kluka jeho tatínek. Nevěnovala jsem už klukovi pozornost, a šla si opět zaplavat. Blížil se večer a Jáchym se nevracel. Rozhodla jsem se ho jít hledat. Došla jsem k místu, kterému jsme říkali „malé skály“.

„Jáchyme!!! Kde jsi?“ Ozvěna mi vracela můj dotaz. Nikde jsem Jáchyma neviděla. Pomalu jsem se loudala k „velkým skalám“. Určitě zapomněl na čas a skáče tam. Ale ani tam Jáchym nebyl.

„Třeba se vrátil už na hotel. Šel cestou dál od pobřeží a jistě jsme se minuli,“ napadlo mě. Chtěla jsem se vrátit a najednou jsem zakopla o gumové žabky. Byly to Jáchymovy žabky. Co tady dělají? A kde je Jáchym? Krve by se ve mně nedořezal. Utíkala jsem k pobřeží a volala Jáchymovo jméno. Neutopil se? Pak jsem si vzpomněla na odpoledne na pláži, na malého kluka i na záchranářský vrtulník. Co budu dělat? S pláčem a předzvěstí něčeho zlého jsem se vrátila na hotel. Na recepci jsem horečně vyprávěla paní recepční, co se stalo. Nalila mi sklenici čisté vody a vyzvala mě, abych se posadila. Zapadla jsem do měkké sedačky. Slečna z recepce vzala do ruky telefon a chvilku s někým mluvila. „Jmenuje se váš přítel Jáchym Horáček?“ zeptala se pak směrem ke mně.

Ukápla mi slza. Jen jsem přikývla, protože hrdlo jsem měla sevřené. V následujících okamžicích jsem se dozvěděla, že měl Jáchym úraz. „Kde leží? Co je s ním? Můžu ho vidět?“ ptala jsem se.

Jáchym ležel v nemocnici vzdálené od našeho letoviska víc, než 300 kilometrů. Přesto mi hotelová služba zajistila dopravu do nemocnice a slíbila mi prodloužit rezervaci pokoje na nezbytně nutnou dobu.

V Chorvatsku jsem se nakonec zdržela celý měsíc. Jáchym měl velmi vážný úraz. Skákal v místech, kde to neznal, a zranil si páteř. Prodělal dvě operace, než ho mohli převézt k nám do země.

„Nejspíš nebude chodit. Možná bude sedět, ale od pasu dolů již nikdy nebude fungovat jako dřív,“ řekl mi opatrně náš lékař. „Co to znamená?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Ty nevíš, co to znamená? Jsem krypl!“ řval Jáchym.

„Ale já ti pomůžu, určitě se vyléčíš,“ brečela jsem.

„Vypadni!“ řval na mě.

Ani čas nic neřešil. Jáchym mě sice pustil k sobě, ale nedovolil ani, abych mu dala pusu.

„Řeklas, že by sis postiženého nikdy nehledala,“ opakoval tvrdošíjně.

„Ale taky jsem říkala, že bych tě nikdy neopustila, protože už tě miluji,“ chtěla jsem ho pohladit. Ucukl. „Jsem krypl, slyšíš!!! Už ani jako chlap nebudu fungovat,“ křičel a víc a víc mě od sebe odháněl.

Jáchym se se svým postižením nikdy nesmířil. Už jsou to dva roky a z nás jsou jen přátelé. Nutí mě, abych si našla někoho jiného, zdravého. „Jsi přece zdravá, zasloužíš si někoho podobného.“

Nechápe, že ho mám ráda. Stala jsem se dokonce jeho asistentkou a pomáhám mu s běžnými úkony. To dovolil jen proto, že v současné době hledám práci. „Tak budeš mít alespoň roky do důchodu. Ale jakmile si najdeš práci, s pomocí končíš. Nenechám tě, aby sis zkazila život,“ tvrdí.

Mám Jáchyma stále stejně ráda. Vidím, že po dvou letech se dokáže postavit na pár minut, aby opět usedl na invalidní vozík. Vidím, jak se trápí. Máme už jen profesionální vztah, přesto nadále zůstává v mém srdci. A to mi brání mi v tom, abych si našla někoho jiného, zdravého a, jak tvrdí, sobě rovného. Nevím, jaká bude má budoucnost. Jáchym ji má jistou. Zůstane invalidní, částečně odkázán na druhé. A sám, protože se tak rozhodl. Já nevím, ale zatím mám Jáchyma, i když už jen jako jeho ošetřovatelka. Jsem alespoň v jeho blízkosti, a to za to stojí…