Malý Ježíšek

Byly to první Vánoce od rozchodu. Nebo…měly to být první vánoční svátky od rozchodu. První osamělé.

Ten rok se toho moc nepovedlo. Až ten rok došlo k tomu, že jsme se začali…v úvodu hádat, pak si dělat naschvály, a nakonec jsme se po mnoha a mnoha útrapách s přítelem rozešli. Už jsme si neměli co říct. Vše, co jsme si dokázali říct a udělat, bylo jen v neprospěch druhého. Ani jeden nejsme zlí, vždyť jsme spolu strávili několik let, ale ten rok se to vše zkazilo. Přišel rozchod, tak jako končí spousta jiných vztahů.

V závěru roku jsem uvažovala, jestli mám vůbec svátky chystat, nebo je úplně vypustit. Dcera žijící v zahraničí nemohla ten rok přijet. Když mi vedoucí řekla, že potřebuje někoho na den před Štědrým dnem, s nadšením jsem souhlasila. To bude ono! Půjdu do práce, budu tam celý den, a den následující už nějak přečkám. Nemusím se tak chystat s nějakým salátem, který pro sebe už roky nedělám. Vždy jsem ho chystala jen pro přítele. Ne, nebudu mít kapra, ani řízky. Možná si otevřu sáček brambůrků a budu slzet u nějakého romantického filmu. Možná půjdu spát. Možná…Však ono to už nějak dopadne.

V práci byla toho dne spousta povinností. Zákazníci se usmívali, i ti dříve nevraživí vykouzlili letmý úšklebek vzdálený úsměvu. Všichni byli milí a litovali mě, že jsem to schytala a musím tu být, pár hodin před Ježíškem. Usmívala jsem se taky. Doma bych křupala buráky, nebo se cpala něčím sladkým. A asi i brečela… Tady si to nemůžu dovolit.

Domů jsem nejela obvyklou cestou. Rozhodla jsem se autem objet celé město a podívat se z okýnka mého autíčka na rozzářená světýlka. Nevím, co mě to popadlo, jestli jsem se chtěla tak mučit, nebo navodit lepší náladu. Málem jsem se ale rozplakala. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo před rokem. David stál v trenkách v obýváku a s nadšením zdobil stromeček. Jako obvykle ho přestrojil a stromek vypadal jako obří cukrová homole, na kterou někdo naplácal vše, co našel. Já v kuchyni dochucovala salát a chystala si zeleninu na salát, který mi nahradí ten bramborový. 

Letos nebude ani stromek, ani zelenina… Vánoce se vypouští. Najednou přede mnou prudce zabrzdila dodávka. Zabrzdila, a hned se opět rozjela. Řidič si ani nevšiml, že se vzadu otevřela dvířka a z prostoru uvnitř vypadlo několik balíčků. Bylo to osm umně zabalených krabic. Jednu jsem málem přejela. A tak jsem zastavila, abych odklidila z vozovky to, co po dodávce zbylo. 

Leželo tu osm krabic, na každé z nich cedulka. Na každé cedulce bylo buď „chlapec“ nebo „dívka“ a věkové rozmezí. Držela jsem v ruce krabici „dívka 5-8 let“ a odhadovala, že se uvnitř ukrývá panenka. Krabice jsem naložila do auta a chtěla dodávku dohonit. Přece tu ty dárky nemohu nechat? Byla to nejspíš nějaká charitativní akce, na kterou někdo čeká. Budou tam děti, které chtějí svůj dárek! Ač jsem se snažila, auto jsem už nedohonila. Nevím, kam zmizelo, ale nebylo tam a já měla vzadu na sedačkách osm barevných krabic. Ještě v noci jsem umístila na internet inzerát, že naléhavě hledám majitele, adresáta, zkrátka toho, kdo balíčky postrádá. Do příchodu Ježíška zbývalo jen pár hodin!

Druhý den jsem v pyžamu a s brambůrkami a arašídy čekala, jestli se někdo neozve. Nic. Večer se blížil, televize chrlila spoustu sladkých pohádek, v každém okně jsem viděla blikání televizoru. Bylo mi úzko. Nikdo se neozval. Zkoumala jsem balíčky na gauči. „Co s vámi?“, ptala jsem se směrem ke krabicím, jako bych čekala, že mi odpoví. Nakonec jsem k večeru konečně sundala ze sebe pyžamo a vyrazila. S taškou plnou krabic jsem nasedla do auta a jela na kraj našeho města. Tam stojí dětský domov. Chodívala jsem kolem na procházky s Davidem, mým bývalým přítelem. Bude lepší, když balíčky najdou uplatnění tady, než aby se válely u mě doma. Co když by se majitel nikdy neozval?

Otevřeli hned, jako by na mě čekali. Chvatně jsem pozdravila, omluvila se, že ruším v tento den a vysvětlila, co mám v autě. Snad jsem i doufala, že mi řeknou, že právě na tyto balíčky čekali.

Balíčky zůstaly tam. Prostě jsem se rozhodla je nechat tam, kde udělají radost. A co víc, milá paní ředitelka mi nabídla, jestli nemám nic v plánu, že se mohu zúčastnit slavnostního večera.

„Já na to nejsem oblečená,“ vysvětlovala jsem. Měla jsem rifle, co nosím běžně do práce, triko na doma a na něm bundu.

„Jako by na tom záleželo…“

Ten večer byl kouzelný. Jiný, než všechny Štědré dny předtím i po něm. Smutnění, které bylo v plánu, se nekonalo. Pozorovala jsem malý hlouček dětí, které tu zbyly. Byly tu děti, které nikdo nechtěl. Děti, které si ani na ten jeden den v roce nikdo nevzal domů. Všichni v domově se snažili, aby jim nic nechybělo, aby i ony měly Vánoce. Vánoce krásné, spokojené a šťastné. A i já dostala kupku bramborového salátu, který normálně nejím, a podkovičku z kapra, zobla jsem si cukroví a místo pohádek v televizi… se dívala na pár spokojených dětí. Mezi dárky, které si mohly rozbalit pod stromečkem, bylo i osm barevných krabic. Osm dárků, které jsem přivezla. A děti měly radost.  A zpívaly se koledy a skotačilo se a radovalo. Byl to opravdu krásný večer.

Když jsem se pozdě v noci vracela domů, kde mě nikdo nečekal, bylo mi to už jedno. Prožila jsem kouzelný Štědrý večer a odnášela si vzpomínku. Navíc jsem měla i záznam, video, které jsem si ten večer natočila, abych náhodou nezapomněla.

Až před Silvestrem se mi konečně ozval muž, který vezl tehdy balíčky pro děti. Vezl je do nějakého spolku, který pomáhá. Setkala jsem se s ním a vysvětlila mu, co se stalo. Pustila jsem mu i video. Nabídla jsem se, že mu dárky uhradím. Nijak mi nevadilo, že to bude něco stát. Tak udělám jednou něco pro děti sama. Muž mávl rukou: „Podívejte se, ty dárky byly určeny dětem, a děti je nakonec dostaly. Je přece jedno, jakým dětem a kdo je dostal. Důležité je, že udělaly radost. O to tu přece šlo?“

Od tohoto dne každým rokem kupuji několik dárků. Každý zabalím, opatřím cedulkou s pohlavím a věkovým rozmezím dítěte a vezu je na kraj města. A přestože už nejsem sama, děláme to s přítelem spolu. A od tohoto roku mám spoustu záznamů plných štěstí. Jsou na nich děti, které nikdo nechtěl ani v ten jeden jediný den v roce. Děti všech věkových skupin. Od tohoto roku si připadám jako malý Ježíšek. Dávám radost tam, kde mohu. Protože tehdy ten rok, který jsem byla na Vánoce poprvé sama, jsem vlastně měla kolem sebe spoustu malých lidí, spoustu hvězdiček v očích a dostala jsem tolik lásky, že mi ani ten jediný rok na Vánoce nic nechybělo…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10