Malý nákup

„Prosím tě, ty naděláš. Nikdo ti neradí, nehlídá tě, děláš si jen to, co chceš,“ vždy jsem oponovala.

Až docela nedávno… Manžel odjel služebně na měsíc na služební cestu, a zároveň mé dvě děti jely do lázní. Jezdí tam pravidelně po operaci srdíčka. Ale poprvé jsem zůstala měsíc bez všech třech.

Těšila jsem se, jak si budu užívat. Uklidím celý byt, a poté lehárko. Budu odpočívat, věnovat se sama sobě.

Jak jsem si předsevzala, tak se také stalo. Uklidila jsem a denně jsem si našla program, který mě těšil. Jednou to byl bazén, podruhé kino, jindy dlouhá procházka. První týden jsem ani nevařila. Buď jsem si na něco zašla do restaurace o polední pauze v práci, nebo jsem se odbyla rohlíkem s uzeninou, nebo sýrem. Po týdnu mi ale doma vařené jídlo, teplé a uvařené tak, jak mám ráda, začalo chybět. A tak jsem začala opět vyvařovat. Zvyklá vařit pro čtyři jsem udělala vždy celý kotel polévky, kterou jsem poté vylévala do záchodu. Stejné to bylo s masem a přílohami. Těžko se zvyká na to vařit jednu bramboru, když doposud bylo kilo brambor pomalu málo. Náš pejsek se měl dobře, i když by veterinář lomil rukama. Dostával kuře, guláš a další domácí dobroty.

Pomalu jsem začala dávat mamce za pravdu. Vytopit byt jsem musela stejně, abych nemrzla, televize brala stejně elektřiny, byť jsem před ní seděla jen já místo obvyklé osádky a ani lednička nebrala méně elektřiny. Z bochníku chleba se mi podařilo sníst jeden, nebo dva krajíce, než zplesnivěl.

Pomalu jsem si začala zvykat škrábat jen ten jeden brambůrek a polévku vařit v malém rendlíčku, když jsem přijela z práce a šla rovnou od autobusu koupit si svých deset deka salámu na svačinu na další den do práce. Do práce nenosím hotovost, protože se tam peníze občas ztrácejí. Beru si jen platební kartu, která je chráněná PINem. Ale v našem řeznictví berou i karty, běžně na ně nakupuji maso.

Slušně jsem pozdravila. Byla jsem v prodejně sama a dvě prodavačky vypadaly hodně znuděně. Ano, nával je zde především v dopoledních hodinách. A tak jsem si v klidu vybrala šunku, a aby toho nebylo málo, vzala jsem místo plánovaných deseti deka rovnou patnáct.

„A budu platit platební kartou,“ špitla jsem.

„To myslíte vážně?“ zatvářila se prodavačka kysele, jako bych ji žádala, aby mi vydala obsah kasy.

„Ano, berete tu přece karty?“

„No, to je drzost. Doufám, že brzy budeme brát karty jen na nákupy nad sto korun!“ mamrala prodavačka. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. V prodejně jsem byla sama, nikoho jsem nezdržovala, prodavačky neměly co na práci. Do zavíračky zbývala ještě hodina a půl, tudíž jsem je nerušila ani při úklidu prodejny.

„Snad máte bezkontaktní?“ zeptala se prodavačka.

Cítila jsem se jako zločinec. „Ne,“ oznámila jsem.

„No, to si dovolujete moc!“ řekla prodavačka.

„Já že si dovoluji? Berete tu karty, máte neomezený prodej. Já si kvůli vám nebudu kupovat kilo salámu, deset deka si nevezmu do práce a zbytek nevyhodím, protože jste líná vložit kartu do zařízení. Pokud chcete, dejte mi to, já to tam dám a platbu zadám. Dělala jsem prodavačku a k zákazníkům jsem se chovala mnohem uctivěji. Máte být ráda, že vám do krámu vůbec někdo přijde,“ vysvětlila jsem té náně. Jinak ji nazvat nemůžu.

„Víte, jaká je to práce?“ řekla prodavačka.

„Ano, vím. Já to také dělala. Ale na rozdíl od vás, já měla krám vždy plný. A byla jsem ráda i za nákup za desetikorunu. Protože jsem věděla, že se ten zákazník vždy rád vrátí. Já sem už nikdy nepřijdu!“ rozohnila jsem se. Unavená z práce, a takto se rozčilovat.

„Já vám tu šunku ani nemusela prodat!“ vřeštěla prodavačka.

Tak naštvaná jsem se z obchodu ještě nikdy nevrátila. Cítila jsem se, jako bych řeznictví vykradla, a ne jako bych řádně zaplatila. Večer jsem špatně usínala a ráno, když jsem si šla chystat snídani, jsem zjistila, že šunka nikde není. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ji v tom řeznictví zapomněla. Byla jsem tak rozrušená, že jsem balíček nechala ležet na pultě.

Chvilku jsem bojovala s tím, že si na prodavačku budu stěžovat u vedoucího, stejně tak jako s tím jít si pro šunku po práci. Nakonec jsem se vykašlala na obojí. Řeznictví od té doby obcházím obloukem a ve městě jsem si našla jinou prodejnu, kde mě vítá o sto procent laskavější prodavačka.

A mamince jsem dala za pravdu. Člověk, když je sám, se musí stydět i za malý nákup.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10