Máma a táta

Když se naši rozvedli, bylo mi sedm a bratr právě oslavil páté narozeniny. Byli jsme s bratrem svěřeni mámě, přestože to byla právě naše máma, kvůli které rozvod proběhl.

Byla tátovi nevěrná, našla si přítele, a kdyby jen jednoho, a o nás se také moc nestarala. Já už chodila do školy a s učením mi pomáhal jedině táta. Tatínek také vyzvedával brášku ze školky. Domluvil si to se svým zaměstnavatelem. Ten ho pustil odpoledne k nedaleké školce pro syna, a táta si pak hodinu, kterou byl mimo zaměstnání, dodělal po pracovní době. Dovedl brášku domů a myslel si, že se o bratra Tomáše postará naše máma. Ta ale vyčkala jen do chvíle, kdy táta s bráchou dorazí domů, a ihned po odchodu tatínka do práce odešla z domu. Tomáš mi zůstal na krku. A tak jsem se od malinka musela o brášku starat.

Máma nás často nechávala doma samotné do pozdního večera. Nebylo to proto, že by chodila do práce, ona běhala za jinými muži. To jsme ale v té době nevěděli. Ve skutečnosti naše máma pracovala jen několik hodin dopoledne, jako pomocná síla ve školce v kuchyni, a poté si svůj život zařídila po svém.

Když se ale naši rozvedli, neměli jsme s bráchou tolik rozumu a měli jsme oba naše rodiče stejně rádi.

Tatínek nám chyběl. Maminka nám ale vtloukala do hlaviček, jak se tatínek špatně stará, neplatí na nás a nemá o nás zájem. Ve skutečnosti ale táta platil královské alimenty, které máma roztočila většinou se svými šamstry. Zpočátku máma odcházela z bytu a nechávala nás doma samotné. Chodila po barech, hotelech a kdo ví, kde ještě dováděla a střídala partnery. Domů se vracela často pod vlivem alkoholu a já se musela postarat nejen o bratra, ale i o ni.

 „Za to může váš tatínek,“ škytala často, když oblečená a opilá pozdě v noci usínala. Tak jsem si ji pamatovala. Protože to ale byla naše máma, věřila jsem jí, že za rozvod může táta, který o nás přestal mít zájem. A věřil jí i Tomášek. Tatínek si nás ale pravidelně bral k sobě domů. Zpočátku žil v malé garsonce sám, poté se přestěhoval ke své nové přítelkyni. Teta Tamara, jak jsme jeho novou partnerku oslovovali, byla úplně jiná, než máma. Pracovala v kanceláři, byla vzdělaná, slušná, nepila a hovořila spisovně. Když jsme byli u táty, věnoval se nám on i teta Tamara. Brávali nás do zoo, na bazén a všude tam, kde jsme s mámou nikdy nebyli. Jako první jsem začala o tom, co nám máma celou dobu tvrdí, pochybovat právě já. Asi proto, že jsem byla starší a víc jsem si pamatovala. Mámě jsem ale radši neodporovala. Vždy jsem se k tátovi moc těšila. To Tomášek si na změny hůř zvykal a chtěl být s maminkou, ač byla jakákoli.

Později si už máma brala své milence k nám domů. Byly roky, kdy se u nás doma vystřídalo během roku víc, než deset mužů. Máma je upřednostňovala před námi a já s bratrem jsme se pro ni stávali přítěží. Její milence jsme nezajímali. Jednou jedinkrát si přivedla domů muže, který se o nás zajímal a snažil se nám nahradit tátu. Dokonce jako jediný nám přinesl i nějaké drobné dárky. S tím ale máma vydržela ani ne měsíc. Když jsme povyrostli, máma opakovaně žádala o vyšší a vyšší výživné na nás. A tak k nám chodily i sociální pracovnice a opatrně se ptaly, co nám schází a co bychom chtěli. Přestože máma docílila většinou svého a výživné na nás bylo téměř vždy zvýšeno, my s bratrem jsme se neměli ani o chloupek lépe. Naopak, vzpomínala jsem si, že nejlépe nám bylo právě v době, kdy jsme žili společně s tátou. Byla jsem ale příliš malá na to, abych to nějak změnila. Byli jsme oba svěřeni mámě, tak rozhodl soud, a museli jsme to tak brát. A tak jsem se snažila mámě stranit, a pokud to bylo možné, trávila jsem čas víc mimo domov. To bráška se za každou cenu chtěl vlichotit mamince.

Až když se jednou vrátila pozdě v noci domů opilá se stejně opilým tehdejším přítelem, který ho surově zmlátil, pochopil, že na tom, co nám máma doteď tvrdila, není ani kousek pravdy. Máma se ho tehdy ani slůvkem nezastala.  

Roky plynuly a my rostli, až jsem byla v pubertě. Už jsem odmítala žít dál u mámy, jejíž milenci často obtěžovali i mě. Chtěla jsem a musela jsem někomu říct, jak to u nás vypadá a že už s mámou odmítám žít v jednom domově. Chtěla jsem za tátou a věděla jsem dobře, že táta s Tamarou, kterou si po nějaké době vzal za ženu, by si mě i bratra klidně nechali. Jedinou překážkou byla naše vlastní máma. Ne, že by o nás tak stála, to právě naopak. Dostávala ale na nás měsíc co měsíc slušné výživné, bez kterého by se jí a jejím milencům nežilo tak dobře, jako nyní. Přitom kdyby mi táta často nekoupil učební pomůcky do školy, neměla bych je a školu bych stěží zvládala. To díky tátovi a jeho ženě jsme měli také několik kousků moderního oblečení a pár pěkných věcí, za které jsme se nemuseli před ostatními stydět. Kdyby zůstalo jen na mámě, máme jedny tepláky, dvě trička a jednu ošoupanou bundu, ve kterých bychom trávili čas doma, ve škole i venku. A přípravu do školy bychom také stěží zvládali doma, kde tekl alkohol proudem a neměli jsme tam klid. Učívali jsme se u táty, kde se nám věnoval on i jeho partnerka. Tomáš tehdy už také tušil, jak to všechno ve skutečnosti je. Kam ale jít, aby nám někdo pomohl? Táta opakovaně zkoušel podávat žádost o svěření nás dvou do své péče, soud ji ale vždy zamítl.

Musela jsem něco udělat. A tak jsem se jednoho dne vydala k naší školní psycholožce, která sloužila na škole. Pečlivě mě vyslechla a nechala si k sobě do kanceláře zavolat i mého brášku. Toho vyslechla zvlášť. A protože poznala, že to není pouhá dětská rozmazlenost, ale skutečné volání o pomoc, dostal se náš případ opět před soud.

Nebylo jednoduché, aby táta zvítězil a získal nás do vlastní péče, ale nakonec se to podařilo. Máma zuřila, musela začít víc pracovat, navíc měla náhle ona vyživovací povinnost vůči nám dvěma. Většinou tátovi nic neposlala. Táta ale se svou ženou vydělávali dost na to, aby se nemusel doprošovat a dokázal se o nás postarat. Později, když už jsem byla na střední škole, jsem sama začala pracovat na brigádách a alespoň malinko tátovi a jeho ženě vracet, co pro nás udělali. Až po vysoké škole jsem ale zjistila, že táta ani korunu z toho, co jsem mu kdy dala, nikdy nepoužil. Pečlivě mi tyto peníze ukládal, prý na pozdější čas, kdy se mi budou hodit.

Od doby, co nás soud svěřil tátovi, se o nás máma už nezajímala. Nikdy neposlala ani pohlednici, nezavolala, nepopřála nám k narozeninám. I to, že onemocněla a byla na tom zle, jsme se dozvěděli náhodou. Řekla mi o tom paní učitelka. Za její nemoc mohl především alkohol a nezřízený způsob života. Bratr sice chtěl svou mámu, když se o její nemoci dozvěděl, navštívit, ta ho však odmítla. Do očí mu vynadala, že už nemá děti. Byla z ní v té době už hotová troska. Muži, kterými byla celý život obklopena, ji opustili a ona zůstala sama, bez peněz, závislá na alkoholu. Před svou smrtí nám napsala dopis, jestli bychom jí finančně nepomohli. Těžko říct, jestli bychom to udělali, rozhodně jsme to ale nestihli. Krátce na to zemřela. Nezůstalo nám po ní vůbec nic, jen dluhy. Propila i byt.

Byla to máma, a tak jsme jí sice vystrojili chudý pohřeb, nijak jsme ale netruchlili. Po zbytek života totiž víme, že máme toho nejlepšího tátu pod sluncem, jakého bychom si kdy mohli přát, a kdyby záleželo jen na naší mámě, nikdy bychom nedokázali to, co jsme dosud dokázali a čím jsme. Oba jsme úspěšně ukončili vysokou školu, založili rodinu a přivedli našemu tátovi a jeho ženě na svět milovaná vnoučata. Vnoučata, o která se staráme mnohem lépe, než naše máma o nás a jsou pro nás vše.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10