Dneska jsem četla krásný článek v jednom časopise o problémech se zvířátkem a o tom, jak málo stačí k vyděšení majitele. A hned jsem si vzpomněla na svoji story s mamkou při jejím hlídání mých pejsků. Vzhledem k tomu, že jsem oba dva měla z útulku, tak jsem měla trošku problémy s tím, že nebyli rádi sami doma a občas zlobili.

Moje mamka neměla pejsky moc ráda a dost se jich bála. Ne že by jim ublížila, ale prostě si vždy držela určitý odstup. Ale poté, co jsem si je pořídila, se do nich zamilovala a tak byla ochotná je hlídat, když nebudeme doma. Nakonec to dospělo tak daleko, že seděla v křesle a bála se pohnout, jen aby nevzbudila pejska, který jí spal položený na noze nebo na klíně. Ale to nebyla ta nejhumornější historka, co jsem s mamkou zažila. Prostě pro pejsky vždy a všechno. Bylo krásné vidět, jak se mamčin přístup mění a jak ji psíčata milují a vyhledávají.

Byla jsem v práci a mamka hlídala. Vše bylo jak má být do té doby, než mi v práci zazvonil telefon. Volala mamka, že je Barney nemocný nebo se mu něco stalo a bude potřeba s ním zajít k veterinářovi. To mě strašně vyděsilo, ale zeptala jsem se, jak se ten problém projevuje nebo co přesně se děje. Mamka mi úplně celá vyděšená líčila, že má Barýsek na penisu růžovou špičku a vypadá to prý dost děsně. V ten moment jsem se začala strašně smát, až mi začaly téct slzy z očí. Mamka pořád naléhala, ať jí vysvětlím, co se děje a proč místo děsu slyší v mém hlase smích. Tak jsem jí musela vysvětlit, že mu nic není, jen je prostě nadržený. Pak se začala smát i ona.

Teď už tu historku vždy dáváme k lepšímu pro pobavení. A tak může někdy dojít k nedorozuměním a občas to pak řeší veterinář, ale zde naštěstí nemusel.