Marta

Než jsem šla do důchodu, pracovala jsem v PNS (Poštovní novinové službě), ve stánku jako vedoucí. Svou prací jsem se brzy vypracovala na post vedoucí, což byla práce prodavačky s více povinnostmi a veškerou zodpovědností. Mě ale má práce vždy bavila. Milovala jsem zákazníky i práci vonící tiskařskou barvou. Za ty roky, co jsem pro PNS pracovala, se v mém stánku vystřídalo několik prodavaček. Vždy jsem s každou prodavačkou vycházela dobře, i když některá byla více, jiná méně problematická. Vytvořila se ale také nerozlučná přátelství trvající dodnes.

Vždy jsem si věděla rady i s problémy, které nastaly, a nikdy jsem se nemusela obracet na vedení podniku. A že těch problémů bylo! Kasu jsme měly tehdy jednu jedinou. Byl jí vlastně šuplík s penězi. Žádná elektronika, která za vás napočítá a ukáže vám, kolik zákazníkovi vrátit. Navíc byly nejen desetihaléře, ale dokonce i pětníky! A mimo tisku byly v sortimentu také cigarety, tabák, jízdenky, pohlednice a poštovní známky. Trnula jsem každou inventuru, abychom neměly manko. A vždy jsme vycházely bez většího schodku. Snad také proto, že jsem peníze od cesty většinou nechávala v kase.

Ten rok šla má mladinká kolegyně na mateřskou a ke mně nastoupila Marta. Paní středních let vypadala zkušeně. Mockrát jsem se ale přesvědčila, že je s počty na štíru.

„Musíte si na peníze dávat pozor. Pokud se spletete v neprospěch, odnesu to s vámi i já,“ domlouvala jsem Martě.

„Když tady je tolik položek,“ smutnila.

„Máte kalkulačku. Nedívejte se, že já to počítám z hlavy. Nejste-li si jistá, klidně si to spočítejte na kalkulačce. Zákazník chvilku počká. Je to lepší, než kdybychom platily manko,“ domlouvala jsem jí.

S příchodem Marty na stánek jsem zjišťovala, že mi mizí věci. Kávu, kterou jsem si nechávala vzadu v miniaturní kuchyňce, jsem dosypávala častěji, i cukru jako by bylo méně a méně. Běžně jsem si nechávala na stánku rozpitou minerálku, abych z ní následující den našla polovinu.

Začala jsem se bát o osud inventury, která se kvapem blížila.

Marta tu dobu chystala veselku svého syna, tak byla víc a víc nervózní.

„Máme před sebou inventuru, snad nám vyjde,“ pronesla jsem jednou k Martě.

Nemohla jsem si nevšimnout, že se jí rozklepaly ruce.

„No tak, nebojte. Ještě se za ty roky nestalo, že by nám uzávěrka neseděla,“ usmála jsem se konejšivě.

Když jsem následující den po Martině odpolední směně už pouhým okem zjistila, že papírových bankovek je povážlivě méně, než kolik jich bylo už po mé ranní směně, roztřásly se ruce i mně.

„Paní Marto, vy jste rozměňovala peníze?“ ptala jsem se kolegyně, jakmile přišla na směnu.

„Ne, proč?“

„Protože včera tu bylo těch velkých víc,“ udeřila jsem na prodavačku.

„Jo, vlastně ano. Zašla jsem vyměnit do cukrárny naproti. Minule se mi stalo, že jsem neměla z čeho vydávat,“ koktala Marta.

Odpoledne cestou z práce jsem se stavila do cukrárny. Ne, že bych měla tak ukrutnou chuť na zákusek, chtěla jsem se hlavně přesvědčit, zda mi Marta nelže.

Při placení větrníku jsem utrousila: „Asi máte hodně drobných, že?“

„Proč myslíte?“ usmála se mladinká prodavačka.

„No, kolegyně říkala, že u vás včera měnila větší počet papírových bankovek.“

„Ale vaše kolegyně tu včera ani tento týden vůbec nebyla,“ řekla prodavačka rozpačitě.

Z cukrárny jsem zamířila rovnou na podnik.

„Upozorňuji, že pokud budeme mít manko, odmítám něco platit. Znáte mě, za podnik bych dýchala. Nikdy jsem neměla záporný schodek, právě naopak. Ale co mám nyní na stánku tu novou prodavačku, ztrácí se mi mé soukromé věci i peníze. Navíc jsem si všimla, že paní luští v časopisech křížovky, ty pak vygumuje a dál časopis prodává. Už jsem se setkala s nejednou stížností z řad zákazníků.“ Konečně jsem vyklopila na podniku vše, co jsem na Martu měla.

„Ano, i my jsme si všimli, že se nám vrací do remitendy i časopisy, které vůbec neprodáváme,“ řekla má nadřízená.

Zůstala jsem jako opařená. Remitenda slouží k návratu neprodaného tisku, a o tu je poté faktura snížena. A paní Marta nejspíš obíhala sousedy a známé, aby snížila schodek, který vznikl, nyní jsem si už byla jistá…krádeží!

Najednou jsem si uvědomila, že Marta právě žení syna. Nejednou si povzdychla, že na svatbu nemá peníze a banka jí nic nepůjčí. Dluží prý více lidem.

„Přece by se to dalo řešit jinak?“ povzdychla jsem si. „A co bude, když manko nastane? A to určitě nastane!“ informovala jsem vedoucí. Ta mě ubezpečila, že mají svou cestu a mám být klidná.

To se řekne, být klidná. Poté, co jsem si dělala rysku na minerálce a skutečně jsem paní Martě dokázala, že se neštítí ani ulívat mi z mého pití, jsem si nebyla tak jistá.

„Ta minerálka se asi vypařila,“ zdůvodnila Marta úbytek minerálky.

„Minerálka se vypařila, po kávě se slehla zem, a tady jsem měla ještě včera třináct rumových pralinek. A dnes je jich… deset!“ spustila jsem na Martu. Ta se rozbrečela, ale ke krádeži se nepřiznala.

Zatímco jsem poslední dobou spala špatně, dny před inventurou jsem nespala vůbec. Unavená, s temnými kruhy pod očima, jsem čekala na vedení. Marta stála nezúčastněně a hleděla na paní vedoucí pečlivě zapisující stav na stánku. Potila jsem se strachy. Jak budu vypadat, když budeme mít manko?

Manko bylo, a pořádné. Už tehdy překračovalo mé dvě měsíční výplaty.

„To já ne. Odmítám tentokrát poprvé svou zodpovědnost. Paní Marta krade!“ řekla jsem přímo k vedoucí.

„Já že kradu? Já? To si vyprošuji. Ještě se mně omluvíte!“ vztekala se prodavačka Marta.

Pokoušel se o mě infarkt, když se má nadřízená usmála.

„Ještě se uvidí, kdo se komu omluví,“ pronesla.

A pak nám oznámila, že po mé návštěvě na podniku nechala namontovat do stánku monitorovací zařízení.

„Není to sice asi košér,“ mrkla na mě, „ale nějak jsme museli tu straku dopadnout.“

Nyní se potila Marta, a mně spadl obrovský kámen ze srdce.

Na podniku nám potom přehrála záznam, na kterém Marta dopuje svou peněženku penězi ze společné kasy, aby si pak dala kávu z mé dózy, kterou si osladila mým cukrem.

„A je toho tam na záznamu víc, paní Hradilová,“ pronesla vedoucí k Martě.

Ta se rozbrečela. „Já žením syna, tak jsem si myslela….“, škytala. „Vše vrátím.“

„To je samozřejmé, že vše vrátíte. A my se postaráme, abyste už nikdy nezískala místo, kde se dělá s penězi,“ slíbilo jí na oplátku vedení.

 

Dnes přemýšlím, jak by to bylo nyní. Dnes sice máme „chytré“ kasy, které nám sdělí součet nákupu, dokonce nám napíší, kolik musíme vrátit, ale nejsou imunní proti nenechavým rukám zlodějů.

A kamerový systém bez oznámení? Neexistuje, nedovoluje ho zákon o ochraně osobnosti.

Dnes bych možná to manko musela zaplatit…