Vesnici bych už za žádné bohatství nevyměnila

„Můžu vás poprosit, prosím? Zapomněl jsem si brýle na čtení, můžete mi přečíst datum spotřeby?“ vrazil mi neznámý muž balíček uzenin do ruky. Přečetla jsem titěrné číslice a vrátila mu balíček.

„Moc děkuji,“ usmál se, a já se věnovala dál svému nákupu. Před obchodem jsem ho potkala znovu. Vysoký, urostlý muž vracel nákupní vozík na své místo. Když mě najednou oslovil: „Můžu vás pozvat na kávu? Že jste mi přečetla to datum,“ zdůvodnil své pozvání. „To vám ale vyjde draze. Není lepší nosit si ty brýle s sebou?“ usmála jsem se také. Měla jsem po práci a doma mě čekaly jen televize a počítač. Měla jsem chuť s někým strávit podvečer, a tak jsem kývla.

V nedaleké kavárně se náš hovor krásně rozvíjel. Začali jsme mluvit o dětech. Já mu vyprávěla o své dospělé dceři Hance.

„Bydlí daleko se svým mužem. Odstěhovala se za láskou, a já jí nemohla bránit. Její otec zemřel před pěti lety, a tak jsem zůstala sama,“ svěřila jsem se.

„Taky jsem vdovec. Jsou to teprve dva roky. Děti mám dvě, dceru a syna. Už také bydlí s partnery. A na podzim ze mě udělá dcera dědečka,“ usmál se Pavel.

Pak jsem se dozvěděla, že Pavel bydlí na ubytovně v našem městě, protože pracuje v místní fabrice, ale pochází ze vzdálenějšího kouta naší země.

„A možná tady i zůstanu. Byt doma jsem pronajal, a kdybych si tu našel nový smysl života, tak bych si tu koupil byt, nebo dům. Nic mě domů neláká. Připomínalo by mi to minulost a mou manželku,“ sklopil zrak. Věděla jsem, o čem mluví. I já si na svého muže vzpomněla od jeho úmrtí mnohokrát. I mně chyběl.

Druhý den mi zatelefonoval. Volal mi denně a denně jsme se scházeli. Cítila jsem se s ním v bezpečí. O deset let starší Pavel ve mně probouzel zvláštní klid. A tak se z pouhého přátelství vyklubal vztah.

Jezdívali jsme spolu na výlety a těšili se z přítomnosti toho druhého. Pavel jezdil ke mně, protože já na ubytovnu nechtěla. Já měla dostatečně velký byt, v kterém jsme trávili víkendy spolu.

Byl pozorný a nikdy nezapomněl přinést na návštěvu nějakou maličkost. Jednou to bylo víno, kytička, pak zase malovaný obrázek, který jsem si pověsila nad postel. Hýčkal mě a já byla šťastná. Začali jsme si plánovat společnou budoucnost a domlouvat se, že spolu začneme žít v mém bytě.

Jednou mi řekl, že mu onemocněl tatínek.

„Není to s ním dobré. Měl mozkovou příhodu a leží na jednotce intenzivní péče. O víkendu pojedu za ním,“ řekl, a já ho chápala. Vrátil se, a byl smutný. „Lékaři říkali, že se máme připravit na vše,“ odpověděl na můj dotaz.

Hladila jsem ho po vlasech a cítila se mizerně.

„A jak to snáší maminka?“ zeptala jsem se. Znali jsme se měsíc, ale Pavlovy rodiče jsem ještě nepoznala. A Pavel neznal ty mé. Byli jsme už dospělí a nepotřebovali jsme se chlubit.

„Právě z toho mám strach. Pokud to táta nepřežije, zůstane tam sama. Možná, že jí pomůže občas má dcera, ale syn bydlí daleko,“ zesmutněl.

Den šel za dnem a jednou o víkendu mi Pavel řekl: „Víš, že je v pátek svátek?“

Samozřejmě, že jsem to věděla. V pátek svátek, a následoval volný víkend.

„Napadlo mě, že něco vymyslím. Nějaký výlet, překvapení,“ usmál se.

„Miluji výlety, miluji překvapení,“ objala jsem svého vysněného prince. Usnuli jsme v objetí a druhý den se vydali každý do své práce. „Ve středu zavolám, co jsem vymyslel a co si máš nachystat,“ políbil mě, a byl pryč.

Těšila jsem se na konec týdne jako malá holka. Pavel volal v úterý, že jede pracovně do Prahy.

„Ale přijedu ve středu, už s plánem na výlet,“ řekl.

Ve středu nevolal, a já ho nechtěla uhánět. Ale Pavel nezavolal ani ve čtvrtek. A tak jsem ho ve čtvrtek večer prozvonila. Měli jsme to tak domluvené. Pavel měl na mě volání zdarma a já, kdykoli potřebovala, jsem jen prozvonila. Ale nezavolal. Usínala jsem naštvaná. Pátek bude už ráno, a já neměla nachystáno a Pavel se neozýval. Uběhl pátek i celý víkend, ale Pavel stále nevolal.

„Možná se zhoršil stav jeho tatínka,“ napadlo mě. A tak jsem mu volala. Ale nebral telefon. Napsala jsem mu zprávu, ať se mi ozve. Neodpověděl. Napsala jsem e-mail, a nedočkala se žádné odpovědi. Ve váze uvadala poslední kytička od Pavla, ale on se stále neozýval. Po víc jak měsíci jako by se po něm slehla zem. Začala jsem se bát, že se něco stalo jeho otci, nebo cestou na služební cestu. Telefon stále nikdo nebral. V práci jsem se nemohla soustředit. Jako vedoucí pracovník, měla jsem tehdy na starost celý sklad, jsem měla velkou zodpovědnost. A začala jsem dělat chyby. Tolik mě trápilo, že nevím, co je s Pavlem, a tolik mi chyběl. Ale uvědomila jsem si, že mimo telefonního čísla a e-mailové adresy nemám na Pavla jiné spojení. Neznala jsem ani adresu jeho rodičů.

Probrečela jsem několik nocí a chodila s opuchlýma očima. Začínala si toho všímat i má maminka.

„Prosím tě, copak ti je?“ ptala se, a já se vymlouvala na nachlazení, nebo na virózu.

Jeden den jsem napsala Pavlovi ošklivý e-mail, že mě zradil a našel si jinou. Jako bych byla vševědoucí. Druhý den jsem psala, že se omlouvám, a prosila o to, aby mi jen sdělil, že žije. Ale nikdy mi neodpověděl.

Hlavou se mi denně honilo tolik myšlenek… Trápila jsem se pocitem, že se Pavel objímá s jinou. Miluje, líbá, šeptá slůvka lásky… Ještě víc mě ale trápila představa, že by nežil. Mohl mít nehodu. Mohl mu zemřít tatínek. Nemohla jsem ale nic dělat. Jednoho dne jsem vymazala Pavlovo telefonní číslo z paměti telefonu, aby mě náhodou nenapadlo ho bombardovat zprávami. Nechtěla jsem působit jako stíhačka, která mu nedá pokoj. Přála jsem mu štěstí, ač by to znamenalo, že mě zradil. Měl právo na lásku a měl právo mě už i nemilovat. Proč mi to ale neřekl jako chlap?

Uvědomovala jsem si, že se asi pravdu nikdy nedozvím. Dlouhé týdny jsem sebou trhla při každém cinknutí nebo klepnutí u mých dveří s utkvělou představou, že to bude on, že se vrátil. Ohlížela jsem se, kdykoli jsem zaslechla auto za svými zády. Pavel se ale neukázal.

Věděla jsem, že mě nechtěl nikdy využít. Za ten měsíc společného vídání se, výletů a milování jsem poznala, že jsem pro něj nebyla jen laciná trofej. O to víc mě trápilo, že náhle zmizel z mého života.

Do práce jsem chodila jako tělo bez duše. Záliby, které jsem doposud měla, mě už nebavily. Čas léčí bolest, ale já měla pocit, že u mě to funguje přesně naopak. Polštář, na kterém Pavel tak rád uléhal, pomalu ztrácel vůni pánského parfému. Tiskla jsem si ho k tváři a ronila krokodýlí slzy. Stáhla jsem si desítky dojemných romantických filmů, u kterých jsem myslela na svého jediného kladného hrdinu, Pavla. Jenže můj romantický film s mým hrdinou Pavlem nekončil happy endem. Neměl žádný konec.

Uběhly téměř dva měsíce, a já četla přílohu místního deníku. Najednou jsem si všimla upoutávky, že malá firma na jižní Moravě hledá sezónní brigádníky a má také stálou nabídku práce pro středoškolsky vzdělané lidi. Vybavila jsem si, jak jsem coby studentka střední a posléze vysoké školy jezdila na brigády na jahody, brambory i na chmel. Zažila jsem tam tolik krásných a veselých příhod. Pak jsem dostudovala a ujala se funkce vedoucí skladu u nás ve městě. Najednou jsem sáhla po telefonu a vyťukala číslo z inzerátu…

„Mami, ty mě asi nepochopíš, ale já odjíždím na jižní Moravu,“ říkala jsem druhý den své mamince.

„Ty jedeš na výlet?“ zeptala se maminka.

„Ne, na trochu delší výlet,“ řekla jsem.

„Snad se nestěhuješ?“ usmál se táta dobrému vtipu.

„No, tak přímo ne, ale trochu napůl,“ řekla jsem zeširoka.

„Jak napůl? Máš tady práci. Jsi vedoucí. Co bude s prací? Kam chceš jít?“ zahrnula mě maminka otázkami.

„Nějak přišla doba, že bych měla změnit svůj život. Práce vedoucí je sice pěkná, ale já mám pocit, že bych mohla na čas na jižní Moravu,“ řekla jsem.

„Na jižní Moravu? A co tam budeš dělat? Kde tam chceš bydlet?“ ptali se rodiče.

„Ze začátku budu dělat na poli, ale mám slíbenou práci skladnice. Ta firma má v té vesničce i malý sklad. Vedoucího sice mají, ale budu tam dělat skladnici, na smlouvu,“ řekla jsem.

„Ty nemáš rozum, děvče! Tady máš svůj byt. Co s ním bude? Máš vysokou školu a budeš tahat nějaké balíky na vesnici?“ křižovala se maminka.

„Byt pronajmu kamarádce. Potřebuje ho pro dceru. Postará se mi o něj, byt bude v dobrých rukách. A já tam budu mít ubytování. Mají své ubytovací prostory. Takovou malou garsonku mám slíbenou,“ řekla jsem. „Půl roku budu dělat na dohodu na poli, pak se uvolní práce v tom skladu na smlouvu. Potřebuji změnu, víte? A pak se třeba vrátím,“ ujišťovala jsem rodiče.

„Třeba?“ plakala máma.

„Určitě,“ objala jsem ji.

„Co to dělám? Proč to dělám?“ kladla jsem si otázku ten večer před odjezdem. Stála jsem ve svém bytě uprostřed hromady zavazadel. Vše důležité už bylo zabaleno. Ráno přijede auto a odveze mě neznámo kam. Do malé vesničky, která mi měla zajistit, abych zapomněla na Pavla. Doma se na mě vše sypalo. Jako by vše vyzařovalo něco z Pavla – hrníček, z kterého pil, obrázek nad postelí, sklenka i orchidej na okně. Stále jsem na něj vzpomínala. Pavel se neukázal už čtvrt roku a já nevěděla, jestli je po smrti, nebo žije. Proto, abych na něj nemyslela tak často, jsem musela odcestovat. V práci mě uvolnili hned, nechtěli mi dělat problémy. A už zítra nastoupím v neznámé vesničce za poloviční plat. To ale nebylo důležité. Pro mě bylo nejdůležitější změnit prostředí.

Po půlnoci jsem sice začala přemítat o tom, že vše zruším. Do skladu mě zase vezmou, vždyť jsem tam roky dělala vedoucí. Byt mám, a místo na vesnici zruším. Ráno jsem ale nastoupila do vozu, který pro mě poslali, a odjela do neznáma.

Vesnička na jižní Moravě byla jak malovaná. V celé vesnici byla jen jedna malá prodejnička, kostel, škola, hřbitov a hospoda. Babičky na návsi měly uvázané typické malované šátky a za domky se pásly husy, kozy a krávy. Ubytovali mě v maličké, ale čistě vymalované bytové jednotce, kterou firma vlastnila. Hned druhý den ještě před rozbřeskem jsem nastoupila do práce.

Práce na poli byla těžká. Byla jsem zvyklá z města na přepych a pohodlí. Nyní jsem lodičky a šminky vyměnila za tepláky, montérky, holínky a další vesnické propriety. Lak na nehty jsem už druhý den zavrhla. Místo něj se na mých upracovaných rukách objevily mozoly a puchýře.

Těžká fyzická práce mi ale pomáhala nemyslet tolik na Pavla. Navíc jsem brzy poznala pracovní kolektiv plný prima ženských i chlapů.

Po pár týdnech se mi zlepšila fyzická kondice a ruce si na práci zvykly. A když se mi zastesklo po městě, mohla jsem si občas zajet do nedalekého městečka třeba do kina, divadla, nebo se projít po obchodech. Čistý vesnický vzduch dělal dobře mému zdraví. Časté rýmy, kterými jsem trpěla ve městě, byly minulostí. Občas jsem si vzpomněla na Pavla, ale noví přátelé a práce mě nabíjeli zcela novou energií. Často jsem volávala rodičům, aby věděli, jak se mi daří.

Po zhruba šesti měsících jsem nastoupila na slíbené místo ve skladě, kde jsem měla samé kolegy, muže. Práce mezi nimi byla zajímavá a mně vůbec nevadilo, že tam jsem jediná žena. Poznala jsem tam také Honzu. Vdovec Honza bydlel na konci vesnice v malém domečku. Byl to domácí kutil. Choval dva malé čuníky jako domácí mazlíčky, dva psy, a králíky.

Když se mi Honza začal dvořit a párkrát mě pozval do kina, nebrala jsem to nijak vážně. Pozvání jsem přijala, ale nic víc jsem v tom nehledala. O pár týdnů později jsem přijala i jeho pozvání na oslavu jeho narozenin. Jak šel čas, zjišťovala jsem, že Honza je hodný a pečlivý člověk. O domácnost pečoval s láskou a měl doma uklizeno snad lépe, než kdejaká hospodyně. Protože měl ženu velmi nemocnou, trpěla rakovinou hodně let, neměl žádné potomky. A tak mu společnost vynahrazovala zvířátka. A později i já. Náš vztah nedoprovázelo žádné velké jiskření, jaké jsem poznala hned od počátku s Pavlem. Byl to pro mě jen hodný člověk. Ale přátelství přešlo v mnohem pevnější vztah. Na Honzu se dalo ve všem spolehnout. Znala jsem jeho domov, od kterého jsem poměrně brzy dostala i klíč. Po roce vzájemného poznávání jsem mohla firmě odevzdat bytovou jednotku, ve které jsem našla prozatímní domov. Mé srdce se zabydlelo na konci vesnice.

Honza mě po dvou letech požádal o ruku. A přestože jsem se zařekla, že se po smrti svého muže už nikdy nevdám, řekli jsme si své ano na malé vesničce na jižní Moravě. Maminka s tatínkem i dcera se svým mužem přijeli a museli přiznat, že se jim mé nové doma také líbí.

Dnes jsem já, holka z města, vesnickou paní. Za plotem mi kvetou každé léto slunečnice, za domem bublá potůček, pasou se koně, nebo husy, v chlívku chrochtají dva čuníci a dům hlídají dva psi. Místo laku mám na nehtech často hlínu ze zahrádky, ale jsem šťastná.

Občas si vzpomenu na Pavla. Co asi dělá? Žije? Život jde ale dál, nezastavil se. Vím, že po mém boku je nyní nový princ. Není urostlý a prince zdaleka nepřipomíná. Umí ale uvařit voňavou bramboračku, vyřezat poličku z lipového dřeva, naštípat dříví na zimu, postarat se o hospodářství i o svou ženu.

Jsem šťastná a svého rozhodnutí odejít na vesnici nelituji. Až zde jsem opět našla své štěstí…