Mateřská láska

Myslela jsem si, že příběh, který se mi stal, můžu vidět jen v televizi, nebo si o něm přečíst knihu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ho můžu prožít na vlastní kůži.

Když se mi narodil můj syn a já s ním zůstala sama, protože jeho táta od nás po měsíci odešel, nebyla jsem ani nešťastná, ani smutná, ale právě naopak. Každý den byl pro mě svátek a já se těšila ze svého zdravého a nádherného miminka. Zatímco Petříkův otec prohlásil, že je na otcovství příliš mladý, (zvláštní, že si to neuvědomil v momentě, kdy svůj genetický materiál předával mému tělu), já se cítila na mateřské povinnosti stará právě akorát. Bylo mi dvacet čtyři let a můj malý syn se stal mým pokladem. Škoda, že jediným. Rodiče mi zahynuli při autonehodě, když jsem byla na střední škole a má jediná sestra žila od svého narození v ústavu pro postižené. Narodila se s těžkou vrozenou vadou a rodiče se rozhodli dát svou péči dalším, zdravým dětem. Ale ukázalo se, že maminka už po mně nemohla mít další děti, a tak jsem zůstala vlastně sama. A najednou tu bylo voňavé, zdravé a krásné miminko, můj syn.

Bydlení jsme měli zajištěné, protože mi zbyl byt po rodičích. Ovšem příjem byl nyní jen mateřská a příspěvek na bydlení, které mi město poskytovalo. Ale i s tím se dá vyjít, jen musíte víc šetřit, než jiní.

Od začátku se o mě, a hlavně o Petříčka, zajímala spolužačka z vysoké školy, Kateřina.

„Ten je tak sladký. Takové miminko bych hned brala taky,“ rozplývala se nad postýlkou, v které Petřík spinkal. Věděla jsem, že se s manželem pokoušela otěhotnět několik let, dvakrát se jí to dokonce podařilo, ale nebyla schopná dítě donosit. Pak jí lékaři další těhotenství ze zdravotních důvodů zakázali. Chvíli přemýšleli dokonce o adopci, ale Katčin manžel nechce dítě, které by nemělo jejich genetické znaky.

„A to už nemáte žádnou šanci?“ Zeptala jsem se Katky na rovinu, a ihned jsem toho začala litovat. Katka se rozplakala. Pak mi vyprávěla, že jediné řešení by bylo najít náhradní matku, která by dítě donosila.

„Ale to se u nás asi nesmí, že?“ Skutečně jsem se ptala jen z čisté zvědavosti.

„Jde to v jiných zemích,“ ukončila Katka rozhovor, a tím i svou návštěvu u mě doma.

Celý večer jsem o Katce přemýšlela. Měla naprosto všechno. Její otec byl vlivný podnikatel a znalo ho celé město. Nebylo proto divu, když se před pěti lety provdala za bohatého majitele několika restaurací a přestěhovala se do luxusního domu ve čtvrti, kde bydleli jen zámožní občané našeho města. Se svým mužem pak procestovala celý svět a za jejich vozový park by se nemusela stydět ani hollywoodská hvězda. Ovšem dítě neměli, a to oba trápilo.

Měsíc nato se na mě obrátila Katka i její muž s prosbou, která mi vyrazila dech.

„Chtěli bychom dítě, a ty dobře víš, že to není jen tak možné. A proto tě chceme poprosit, jestli bys nám dítě neodnosila.“ Katka recitovala své přání, jako by se ho učila celý den.

Polkla jsem. Jak bych jim asi mohla odnosit jejich dítě? Tady u nás? A i kdyby to šlo, bylo to vyloučené.

„Neexistuje! Dítě, které bych devět měsíců nosila v sobě, bych nikomu za nic na světě nedala!“ Když jsem to říkala, přitiskla jsem si Petříčka ke svému tělu, jako by mi ho chtěli ti dva ukrást.

Katka s manželem mi nabídli milion a půl za to, že bych odjela do Švýcarska, kde si domluvili celou proceduru s aplikací jejich embrya.

„Vše, cestovní náklady, stravu, ubytování tam ti hradíme navíc. Pak se vrátíš, budeš tady normálně osm měsíců a na ten poslední, pro jistotu, zase zajistíme pobyt ve Švýcarsku. Máme tam k pronajmutí velký dům, budeme tam s tebou. Porodíš tam a vrátíš se zpět do republiky bez dítěte. To je vše.“

Toto mi slibovali a já chvílemi myslela, že sleduji nějaký sci-fi film.

„A co vy? Jak se pak dostanete s mým dítětem do republiky?“ ptala jsem se.

„Nijak, zůstaneme tam. A nebude to tvoje dítě, ale naše dítě. Rozumíš? Už nás nikdy neuvidíš, ani miminko, když nebudeš chtít.“

„Nezlobte se, nejde to. Dítě, které bych odnosila, bych nikdy nikomu nedala. Milovala bych ho. Bylo by to mé dítě, vyrůstalo by v mém těle.“

„Ale mělo by naše geny!“ připomněl mi Katčin muž.

„Nejde to, najděte si někoho jiného.“

Ti dva mě od této chvíle otravovali den co den. Vysvětlovali mi, že mě znají, vědí, že zdravě jím, nikdy jsem nekouřila, nepila, věnuji se zdravému životnímu stylu, cvičím a jsem naprosto zdravá. Navíc bych je nikdy nepráskla. A právě proto potřebují mě!

Vídala jsem je v čekárně u dětské lékařky, když jsem s Petříčkem šla na pravidelnou periodickou prohlídku, v parku, když jsem vyjela s kočárkem na procházku, i v supermarketu mezi regály. Jeden čas jsem dokonce měla strach, že by mi mohli unést mého již narozeného syna.

„Ty jsi sladký chlapeček. Přesně takového bychom také chtěli mít. Nebo holčičku.“ Katka se culila v nestřeženém okamžiku na mé dítě ležící v kočárku, když jsem před obchodem ukládala nákup do prostoru pod kočárkem. Zdálo se dokonce, že chce Petříčka vyzdvihnout do výšky. Prudce jsem cukla s kočárkem a Petříčka uchopila do náruče.

„Nech nás! Slyšíš? Nech mě i mé dítě na pokoji!“ Křičela jsem před supermarketem na Katku, až se lidé zastavovali a pozorovali nás. Petříček rostl jako z vody a ve mně stále více klíčilo podezření, že mi ho chce Katka s manželem ukrást. Začali mi psát dokonce výhrůžné dopisy. Na policii jsem jít nechtěla. Katčin manžel měl známosti i tam a já nijak nemohla dokázat, že mi chtějí mé dítě ukrást nebo mě přimět, abych jim porodila dítě, které bude jen jejich.

Doma v naší zemi to pro mě a mého syna začalo být nebezpečné. Když jednou Petřík onemocněl a já s ním musela pozdě večer na pohotovost, cestou zpět mi zatarasili cestu dva muži. Jeden z nich se mě snažil zabavit, zatímco druhý mi sahal do kočárku a nechybělo málo, už by mi z něj mé dítě vytáhl. Spustila jsem tehdy šílený povyk a kopla toho u kočárku do rozkroku tak silně, až se schoulil v křeči. I s kočárkem jsem poté utekla do bezpečí chirurgické čekárny plné lidí. Domů jsem jela taxíkem a krátce nato jsem si vyřídila přes známé odjezd do Německa. Můj bratranec mě odvezl až před práh malé vilky, která patřila jeho kamarádovi ze studií. Ten byl pracovně rok v Americe a vilku mi na tuto dobu přenechal s tím, že se budu o jeho domácnost starat.

Rok jsem žila i se synem v Německu, kde jsem nikoho neznala. A, bohužel, neznala jsem ani řeč. První měsíce pro mě byly velice obtížné. Když už jsem se dokázala domluvit a částečně si zvykla a v sousedství jsem si našla i přátele, musela jsem se vrátit zpět do naší země.

„Co ale Katka a její manžel?“ ptala jsem se s obavou bratrance po telefonu krátce před návratem do vlasti.

„Jo, ty to nevíš. Tak Katka se po tvém odjezdu do Německa snažila zjistit, kam jsi zmizela. Ale víš, že já nic neprozradím. Poté našla jinou ženu, která jí dítě ochotně za peníze porodila. Co jsem slyšel naposledy, skutečně zůstala s manželem ve Švýcarsku a starají se o malou holčičku. Takže, sestřenko, zázraky se dějí,“ culil se bratranec, díky kterému jsem mohla zmizet ze země. To on mě po celou dobu finančně podporoval a pomáhal mi.

Synovi byl rok a půl, když jsme se mohli vrátit domů. A tak se mé dítě mohlo učit svůj rodný jazyk a vyrůstat ve své zemi. Každá máma dobře ví, že její dítě je ten největší poklad, jaký má. Ale já se o tom mohla přesvědčit i z této životní zkoušky, která naštěstí dopadla dobře.