Mé setkání s bezdomovcem

Prosím o přečtení článku až do konce! Možná se bude zdát úvod nepřátelský, až diskriminující, rázem se ale Vaše mínění změní.

Mé setkání s bezdomovcem

Nikdy jsem je neměla ráda. Poslední dobou je bezdomovců všude moc. Nepracují, znečišťují své okolí a za vyžebrané peníze si kupují alkohol a cigarety. A ještě k tomu kradou. Ani můj pes je nemá rád. Smrdí!... Tak toto byl do nedávna můj názor na lidi bez domova. Jistě, uznávala jsem, že ne každý se dostal do své situace svou vinou. Někdy mi jich bylo i líto, zvláště v zimě. Přesto jsem nehleděla na minoritu a soustředila jsem se na majoritu. 

Ten den jsem se vracela z města. Byla jsem dost unavená, protože jsem celé dopoledne vyřizovala různé nezbytnosti po úřadech, a to, jak známo, unaví mnohdy víc, než fyzická práce. Šourala jsem se po chodníku směrem k obchodnímu centru. Musela jsem ještě nakoupit pečivo a taky měli vajíčka v akci. Najednou mi cestu zastoupí ošuntělý muž. Patřil mezi ně, mezi bezdomovce. Zápach mě přesvědčil o tom, že se nemůžu mýlit. Instinktivně jsem ucouvla.

„Dobrý den. Nebojte, nejsem zloděj. Opravdu se nemusíte bát. Chtěl jsem se zeptat, zda mi nemůžete dát nějaké drobné, jsem bez práce,“ zkoumal mě modrýma očima.

„Ne, nemůžu. Já žiji sama s dítětem a taky nemám práci,“ řekla jsem mírněji, než jindy.

„Je to těžké, že? Já zůstal po rozvodu sám, přišel jsem o práci, a teď nemůžu žádnou sehnat,“ řekl.

„Já taky nemám. A v tomto kraji se jen tak nenajde,“ dala jsem se s ním, kupodivu, do hovoru. Asi to bylo zapříčiněno tím, že jsem měla Bena, svého psa, doma. Ten na bezdomovce štěká a nedovolí jim ani se přiblížit.

„Vy aspoň vypadáte slušně,“ řekl. „Já jsem špinavý a…smrdím. Ač se snažím mýt se, kde se dá, odevšud nás vyhazují. Jsem na ulici, chci dělat a vůbec nepiju, ani nekouřím. Všichni mě posílají pracovat a nikdo si neuvědomí, že práci takto neseženu.“

„A máte vůbec podané žádosti?“ zželelo se mi ho. Opravdu nevypadal jako alkoholik.

„Prosím vás, kdo by mě takto přijal? Vždyť by si ani životopis ode mne nikdo nevzal,“ řekl smířlivým, tichým hlasem.

„Ale to se mýlíte! Na průmyslové zóně za městem, víte jistě, kde to je, si podáte žádost na vrátnici, nebo tam mají připravené boxy. Nikdo z vedení vás neuvidí,“ oponovala jsem. „Chce to jen dobře sepsat, nevynechat pracovní zkušenosti, a třeba byste měl štěstí.“

„Propiskou?“ podíval se na mě.

No jo, on vlastně nemá počítač, ani možnost životopis a žádost si slušně sepsat. V tom bych mu přece mohla pomoci?

S Vaškem, jak se můj „klient“ z ulice jmenoval, jsem se dohodla, že se pokusí tou propiskou sepsat všechny základní informace, jako je jméno, vzdělání a další údaje, a přinese mi je druhý den k obchodnímu centru. „Sepíšu vám to a vy to zkusíte. Slibujete? Zítra v deset na tomto místě,“ řekla jsem, a šla pro ta vajíčka. Nevěřila jsem, že tam Vašek bude. Ale slib je slib, já jsem hodně spravedlivá. A tak jsem druhý den klusala k obchoďáku. Vašek tam byl. Přešlapoval a v ruce držel papír.

„Máte tu jméno, příjmení, vše důležité. Chce to ale nějaké telefonní spojení. Nemáte někoho, jehož číslo můžete uvést a ke komu byste mohl denně přijít a zeptat se, zda vás nechtějí na výběrové řízení?“ Nemohla jsem si nevšimnout, že má maturitu a v minulosti dělal i na dosti významných místech. Jak hluboko může člověk klesnout…

„Nemám nikoho,“ řekl smutně.

„Mohla bych uvést své telefonní číslo, stejně těch ohlasů asi moc nebude. Je velká nezaměstnanost. Ale jak bych vám dala vědět, kdyby se náhodou ozvali?“ uvažovala jsem nahlas.

„Já bych byl každý den v deset tady,“ zahlédla jsem jiskřičku v jeho očích. Ten člověk chce skutečně pracovat!

„Dobře, dám tam svůj telefon a vy si zítra přijdete pro žádosti a životopisy. Pro začátek to vytisknu dvacetkrát. Roznesete si to po celé průmyslové zóně a ostatních podnicích, a budeme čekat,“ rozhodla jsem. Poděkoval, a byl pryč.

Doma jsem měla radost, že můžu něco dělat. Sepsala jsem velmi zdařilý životopis a k němu jsem složila emotivní, ale profesionálně laděný motivační dopis. Chvilku jsem váhala, zda mám skutečně dát všanc své telefonní spojení. Dala jsem.

Druhý den jsem opět spěchala k obchoďáku. Vašek tam stál a v rukách držel kytičku fialek. Tu mi předal jako své díky. „Kde jste je sebral?“ ptala jsem se.

„V parku. Rostou tam pár metrů za branou,“ usmál se. „Máte radost?“

„Mám. A víte co? Vy jste Vašek, já Pavla, klidně si můžeme tykat.“

Napřáhla jsem ruku a štítila jsem se. Kdo ví, na co předtím šahal? Vyrazil s rukou proti mně, pak se zarazil a řekl: „Ruku vám raději nepodám. Nejsem tak čistý, jako vy, ještě bych vás, vlastně tebe, zašpinil.“ Byla jsem mu za to vděčná.

Pomalu jsem na Vaška zapomínala. K obchodnímu centru moc často nechodím, vypadl mi z hlavy. Po víc než měsíci se mi ozvali z jednoho podniku. Zvali Vaška na pohovor. Slíbila jsem, že vše vyřídím, a trnula, zda ho seženu. Do pohovoru zbývaly jen tři dny. Druhý den jsem opět klusala k centru ještě před desátou. Stál tam! Pohled modrých očí jako by se rozzářil, když mě viděl. Zamávala jsem z dálky a usmála se. V tu chvíli jsem si všimla kamarádky Ivony. „Ahoj, na koho máváš? Snad ne na toho bezdomovce?“ ptala se. Styděla jsem se. Zase ty předsudky! Ale pak jsem stud hodila za hlavu a šla za Vaškem. Pozdravili jsme se a já mu sdělila tu novinu.

„Jsi moc hodná,“ usmál se. „Ale jak můžu jít takto na pohovor?“

Měl pravdu. Takto oblečeného a páchnoucího by ho nepřijali ani k technickým službám, natož na pozici inspektora kvality ve velké firmě, o kterou se měl ucházet. „Počkej tady, něco vymyslím. Hned jsem zpátky,“ řekla jsem a utíkala do obchodu, kde před chvilkou zmizela Ivona. Našla jsem ji mezi regály s jogurty. Tam jsem jí ve stručnosti vysvětlila, že se snažím najít práci tomu bezdomovci, kterého jsem zdravila. „Druhého má mít pohovor a takto tam nemůže. Máš ještě doma něco slušného po manželovi?“ „Mám. Ale on potřebuje i vykoupat, ostříhat a učesat, a celkově zlidštit,“ řekla.

„To vím taky. Já jsem sama, domů si ho nevezmu, tak jak to mám udělat?“ Zeptala jsem se a začínala litovat, že jsem se do problému vůbec vložila.

„Víš co? Petr má druhého ranní. Ať přijde před pohovorem, minimálně tři hodiny předem, ke mně, ale jenom s tebou. Zkusíme z něj udělat štramáka,“ mrkla na mě.

„Dobře, budeme u tebe v osm. Pohovor má až v 11:30,“ vydechla jsem si úlevou a letěla za Vaškem.

Stál tam a s napětím na mě čekal. „Vašku, máš pohovor v 11:30, ale buď už v 7:30 tady na tomto místě. Vem si, prosím, to nejlepší, co máš: boty, případně jiné, a tašku a další důležitosti. Trochu se opláchni třeba na benzince. Půjdeme k mé kamarádce a tam tě zkusíme upravit,“ poručila jsem mu. Přikývl a já zase šla. 

Druhého v tom měsíci jsem časně z rána šla opět k obchodnímu centru. Stál tam! Trochu čistší, nedbale oblečený v ošuntělém sáčku. S úlevou jsem mu mrkla na boty. Ty byly úžasné! Jako by je včera koupil. Zbytek byl ale v žalostném stavu. A co ty jeho mastné a dlouhé vlasy, nestříhané nehty?

Ivona nás přivítala rázně: „Jsem Ivona, ty Vašek, viď? Vše sundej, mazej do koupelny. Celý se tam pořádně odmoč, vykoupej a vydrhni kartáčem. A umyj si taky vlasy! Tady máš svůj kartáček, aby sis mohl vyčistit zuby. Neoblíkej se do těch špinavých hadrů. Dej je tady do toho pytle, vezmeš si je pak s sebou. Tady máš župan. Do něj se obleč a přijď sem,“ kázala. Vašek udělal, co po něm chtěla. Stydlivě vylezl z koupelny. „No, úplně jiný chlap!“ rozkročila se Ivona. Já jsem se dívala na Vaška s úžasem. „A teď ho ostříháme!“ kázala Ivona.

„My?“ ptala jsem se.

Ivona to myslela vážně. Přinesla dvoje nůžky a daly jsme se do práce. Když byl můj syn malý, stříhala jsem ho strojkem. Vaškovi jsme ale chtěli nechat malinko delší vlasy.

„Nemůžeme nic zkazit, vše bude lepší, než toto,“ nabrala Ivona vlasy na hřeben.

S úlevou jsem se dívala na ostříhaného Vaška. Slušelo mu to. Ivona si vzala manikúrní nůžky a chtěla Vaška popadnout za ruku. „Já sám, nejsem děcko!“ ohradil se Vašek. Sám si pak nehty ostříhal. Společně jsme Vaškovi vybraly oblečení ze šatníku Ivonina bývalého muže. „To oblečení si můžeš nechat. Láďa měřil, jako ty, skoro dva metry, a Petr, můj současný partner, by z toho vypadl.“

Vašek se opět zavřel do koupelny. I na ponožky Ivona myslela! Z koupelny vylezl úplně jiný muž. Oblečený do kalhot s puky, bílé košile a sáčka. Čisťounký a voňavý, čerstvě ostříhaný.

Ivona mu ještě půjčila příruční taštičku. „Tu mi ale vrátíš!“ přikázala.

Vašek se nezmohl na slovo. Obě jsme mu popřály hodně štěstí, já ho ještě, pro umocnění dojmu, postříkala parfémem svého dospívajícího syna. „To máš, abys je okouzlil a zaujal,“ řekla jsem.

„Já pak přinesu tu tašku, ano?“ řekl.

„To si piš!“ řekla Ivona.

Vašek odešel na pohovor a já zůstala u kamarádky. „Myslíš, že ti tašku vrátí?“ zapochybovala jsem.

„Musí, dala jsem mu tam štěnici,“ pokusila se Ivona o vtip a obě jsme se zasmály. 

Vašek tašku skutečně vrátil hned po pohovoru. Ivona mi volala večer, že jí moc děkoval a přinesl jí kytičku fialek. Vida, cestou se stavil v parku.

A zase se nic nedělo. Občas jsem schválně šla nakoupit do obchodního centra, schválně v deset. Vašek tam vždy byl. „Máme přece domluvu,“ mával na mě.

Po zhruba měsíci a půl mi někdo telefonoval z neznámého čísla.

„Ahoj, tady Vašek,“ ozvalo se, když jsem hovor přijala.

„Jaký Vašek?“

„No, ten od obchodního centra, vzpomínáš? Můžu přijít k tobě? Něco pro tebe mám. Neboj, nemusíš se stydět, neudělám ti ostudu.“

„Vždyť neznáš adresu,“ vyhrkla jsem. Na to, že by mi udělal ostudu, jsem nemyslela. Věděla jsem, že je slušný a není hloupý, jen si s ním osud škaredě zahrál.

„Ale znám. Nesl jsem něco Ivoně a ta mi ji dala,“ řekl.

„A kdy se chceš stavit?“ zeptala jsem se a očima přehlédla rozházenou kuchyň, jak jsem právě pekla bábovku.

„Během půl hodiny bych mohl být u tebe,“ řekl a já přikývla.

„Vyslechnu ho a rychle vyprovodím,“ táhlo mi hlavou.

Za půl hodiny, přesně na minutu, jsem zaslechla zvonek. Když jsem otvírala dveře svého bytu, trnula jsem hrůzou. Ben byl doma, a ten bezdomovce nenávidí. Já si sice poopravila o nich mínění, můj pes ale zatím ne. Otevřela jsem a Ben se vrhnul k muži. Skákal, vrtěl ocasem a dožadoval se drbání. Nebyl to ale Vašek, byl to dobře oblečený elegán s kyticí.

„Dobrý den, copak chcete?“ zeptala jsem se, nervózní, že za chvilku dorazí bezdomovec Václav.

„My už si netykáme?“ napřáhl ke mně ruku muž a poodhalil tvář, kterou zakrýval pugétem kytek.

„Vašku, to není možné!!!?“ emotivně jsem vykřikla.

Byl to on. Vystrojený, voňavý, a nesl mi kytici. Nezůstalo jen u ní. Z elegantní příruční tašky vytáhl, to už u mě doma u šálku voňavé kávy a bábovky, také bonboniéru a malý stříbrný sáček. Předal mi vše a já ze sáčku vylovila krásný náramek.

„To je pro mě? To přeci nemůžu přijmout?“ ukápla mi slza.

„Ne nemůžeš, musíš,“ zavelel. „A ještě něco tu pro tebe, pro nás, mám.“ Podával mi lístek do kina. „Koupil jsem tři – jeden pro tebe, jeden pro Ivonu a jeden pro mě. Budu vám dělat garde a pozvu vás pak na pohár. Bez vás bych šanci nikdy nedostal a umřel bych na ulici.“

…Tak jsem s tím „bezdomovcem“ do kina šla. Tam jsem se dozvěděla, že ho skutečně na základě pohovoru přijali za inspektora kvality. Vydržel tam dva týdny, než si všimli, že je ho na pozici škoda. Dnes sedí v kanceláři a má pod sebou spoustu podřízených.

…A je to krasavec…