Místňákem za hranice všedních dní i bez cestovky

Ve studentských dobách jsem měla možnost udělat si řidičák za „hubičku“, ale mě tato nabídka neoslovila, a tak se celý život nechávám vozit jako spolujezdec, k přesunům využívám vlak, letadlo, autobusy a občas i taxislužbu...

V posledních desetiletích jednoznačně vede MHD. Je to doprava, která žije svým vlastním životem, fandí setkáním, lze v ní prožít bezpočet laskavých nebo naopak drsných setkání a já jí „miluji“. Dnes již jezdím na ODIS-ku, ale byly doby, kdy „busy“ vypadaly trošku jinak, platilo se třeba do kasičky u řidiče apod.

Já ještě pamatuji i ty, které tahaly za sebou vlečku. Jet tam s kočárkem s miminem, vydalo za jízdu na kolotočové atrakci. Kolem to šumělo, horníci, s ještě s parádním černým make-upem, spěchali buď domů nebo do hospody, smýt uhelný prach a špatnou náladu...

Ovšem nejvýživnější byly trapasy z pozdější doby. Často jsem jezdila na nákupy. Jednou jsem stála na zastávce obtěžkána taškami s nákupy, a když přijel můj spoj, zatmělo se mi před očima. Nechutně napráskaný, lidé stáli i na schůdcích. Zabrala jsem a dostala se na prostřední schod. Když se autobus rozjel, zavrávorala jsem. V pudu sebezáchovy jsem se zachytila toho prvního, co bylo po ruce. Objekt sebou cuknul a já zahlédla dlouhé nohy v džínách. Bylo mi zcela jasné, čeho jsem se chytla... Muž byl jistě šokován a já ostatně neméně. Na další zastávce, kdy ubylo lidí, jsem se chytla té správné tyče a nenápadně se pochechtávala. Věřím, že mi ten neznámý z busu č.2 odpustil a historku dává k dobru třeba na výročních akcích pro důchodce.

Nepatřím k lidem, co na sebe strhávají pozornost, ale také nemám ráda, když mi někdo chce „nabourat“ plány. Jela jsem na druhý konec města, když přistoupil muž a začal se hlasitě dohadovat s řidičem. Ze své pozice jsem neslyšela oč jde, ale když se řidič vysoukal spoza volantu a začal třást cestujícím, zpozorněla jsem. Lidé tiše seděli a pozorovali, co bude dál. A když rozčilený muž chytl řidiče pod krk, nevydržela jsem. Postavila jsem se a na celý autobus zařvala: „No tak, pánové, a hned toho nechte, my chceme dojet do cíle!“ Muži se na mě podívali, složili „zbraně“, cestující se posadil a řidič usedl k volantu a pokračoval v jízdě. Jen naštvaní důchodci kolem mě propichovali nenávistnými pohledy, sic jsem je ochudila o zábavu.

Nejvýživnější bylo putování s vnučkou. Ta byla velmi akční, od malička si prozpěvovala a tančila. V ranním autobusu už bylo dost lidí. Většinou zasmušile hleděli z okna nebo podřimovali. Sárinka na mě koukla a špitla: „Můžu, babí?“ A potichu si začala pobrukovat školkové hity. Když si jí nikdo nevšímal, přidala na hlasitosti a busem se nesla chytlavá melodie. Lidé se začali otáčet, usmívali se a jedna paní pronesla: „No, super, pěničko, vždyť je to lepší než ta Superstar z televize.“ Když jsme se chystaly vystoupit, cestující zatleskali, Sárinka se uklonila a dobře naladěné jsme pádily do školky. Dnes je vnučce 13 let, navštěvuje ZUŠ, hraje v divadle například malou lišku Bystroušku, v muzikálu Oliver apod. Na první obecenstvo v MHD dodnes nezapomněla.

Nejsmutnější cestování bylo v době epidemie Covidu. Poloprázdné autobusy, strach v očích, anonymní tváře s rouškami. V sociální sféře se normálně pracovalo, protože potřební potřebovali pomoc s ještě větší razancí než před nákazou.

Naštěstí tato zlá doba pominula, jen jediná rouška získala místo v naší rodinné kronice, jako památka na roky, kdy se člověk člověku odcizil, z důvodu obavy o své zdraví a život.

Teď už je mé cestování v MHD zase příjemné, občas i veselé a dobrodružné. Před pár měsíci jsem jela s přítelem nakupovat. Nedívala jsem se kolem, usedli jsme a když se bus rozjel, ozvalo se hlasité: „Dobrý den, paní Jaruško, jakpak se daří a kdy mě zase přijdete navštívit?“ Cestující lokalizovali nejdříve promluvšího a pak i mě. Byl to můj klient, ke kterému pravidelně chodívám na sociální šetření. V té chvíli jsem cítila takovou zvláštní sounáležitost a hrdost na svou práci.

Kolegyně se také většinou přepravují MHD v rámci našeho města i blízkého okolí. Při jedné cestě za klientem do MHD přistoupila mladá žena. Evidentně ustaraná a uplakaná. Sedla si naproti seniorce s hůlčičkou a ta nelenila a postupně cílenými otázkami vyzvěděla, co ji trápí. Mladá paní si nevěděla rady se svým životem, chtěla se vzdát své malé holčičky, jelikož neměla finance jí zajistit vše potřebné. Opět byl jejich hovor stále hlasitější, a tak všichni kolem věděli, oč jde. A světe div se, i ti zamlklí a nekontaktní najednou roztáli. Kdo mohl a věděl, poskytl radu, kam a na koho se obrátit o pomoc. Bylo vidět, jak dobře padlo mladé ženě toto „virtuální objetí“ od zcela cizích a neznámých lidí. Když žena vystupovala, byla si jistější a já věřím, že se pokusí o své dítko zabojovat. Možná si vzpomene na hlasitá přání všeho nejlepšího od spolucestujících z autobusu. Ne vždy je člověk člověku vlkem, ba naopak. V MHD to opravdu žije, mnoho osudů se zde splétá, dochází k nabití pozitivní energií, lze nalézt rozhřešení i světýlko na konci smutných vyhlídek.

Já jsem si jistá, že řidičák už ve svém věku absolvovat nebudu. Nevidím důvod, mým dopravním „favoritem“ zůstane MHD. Přepravím se kam potřebuji, dozvím se novinky z celého města, pozdravím se s kolegyněmi a známými, mohu sledovat z okna probouzející se město, nebo si jen v klidu, v ranním šeru, snít...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete