Mobilní sci-fi

Pamatujete ještě, jak vypadaly mobily v roce 1995? Stál v průměru 35 000 Kč a vážil kolem 300 g. Tarif se 150 volnými minutami vyšel na 2 830 Kč, poplatky se neplatily jen za příchozí, ale taky za odchozí hovory,  za aktivaci jsme dali přes 10 000 Kč a počet lidí, kteří s mobily volali, byl necelých 30 tisíc.  To snad už ani není pravda, co?

A dneska - volání je skoro čtyřikrát levnější v porovnání s rokem 1995. Platíme jenom za příchozí hovory, mobil koupíme už pod 1 000 Kč a váží méně než  90 g. Za aktivaci neplatíme, navíc můžeme vybírat z fůry výhodných balíčků služeb. Jenom u nás je přes 13 milionů mobilních telefonů, to je jeden a čtvrt mobilu na každého občana včetně novorozenců, kteří nedovedou sami ani napsat SMSku, že jsou na světě! Tohle všechno jsem si našla na internetu. A to je další vymoženost, o které se nám tehdy ani nesnilo. Vždyť si jenom představte, že byste s každým e-mailem, který napíšete, museli běžet aspoň do schránky, dávat ho do obálky, lepit známku… a to nemluvím ani o tom, jak „prima“ by bylo stát ty fronty na poště. Kdybychom tohle před těmi 13 lety tušili, určitě by nám to přišlo jako děsné sci-fi.

Proč o tom všem píšu? Protože v roce 1995 jsem přišla z malé moravské vesničky do Prahy studovat. Bydlela jsem na koleji a když jsem chtěla mluvit s našima, běhala jsem do budky na ulici. Domluvit se s kamarádkami na večerním kafi byl problém. Domluvit si rande? Jedině na koleji v klubu. Prostě jsem nežili zdaleka tak on-line jako dneska.

Nedávno jsem si koupila takový ten inteligentní mobil, který umí všechno a ještě něco na víc. Kamarádka, která mi ho skoro vnutila, mi říkala: „Neboj, bude se ti to líbit. Uvidíš, co všechno, dovede.“ A měla pravdu. Tuhle jsem jela na pohovor. Hledám si nové místo. Říkala jsem si, není problém, to najdu. Když jsem ale bloudila po ulicích kolem už pěknou chvíli, začala jsem se proklínat, že jsem si, káča pitomá, aspoň nevytiskla e-mail, který mi z té firmy poslali. Volala jsem kamarádce.

„Tak proč se do toho mailu nekoukneš?“ odpověděla udiveně.

„A jak asi?“ Kámoška mi pak se smíchem popsala, jak na to. Za chvíli jsem měla přesnou adresu a zadala si ji do navigace, kterou můj mobil taky zvládá. Trochu jsem se zastyděla, když se ukázalo, že adresa, kam jsem spěchala, je za rohem, ale to už tak chodí.

Tak jsem si pak na to doma sedla, protože tohle se musím pořádně naučit, to se bude hodit. Koukla jsem na www.internetdomobilu.cz, a teď si užívám rychlé stahování dat stejně jako to, že se všechny stránky v pohodě přizpůsobí obrazovce mého mobilu, takže je brouzdání po webu opravdu příjemné.

Možná namítnete, že se stačilo na cestu zeptat. Ale to nejde vždycky a mobil u sebe nosím v jednom kuse.