Moje první výdělky

Myslím, že každý z nás už v dětství narazí na to, že peníze svým způsobem vládnou světu, že se je víc hodí mít než nemít. Znáte to, jako dítě moc peněz nemáte a máte také potřeby, např. nanuka, kolotoč, … U spousty dalších věcí (např. jídlo, pití, bydlení, ošacení) nevnímáte, že jsou také za peníze. Koneckonců od toho má většina dětí rodiče. Potřeba peněz se objeví ve chvíli, kdy chcete něco navíc. Obvykle je to něco, co rodiče vyhodnotili jako nepodstatné.

Jako děti jsme s bráchou mohli přijít k penězům velmi malým množstvím způsobů. Ano, bylo tu kapesné. Pak jsme si mohli zkusit říct rodičům. Babičky s dědečkem také občas něco podstrčili. Ale kde vzít, když nic z toho nešlo využít.

První vzpomínka, kdy jsem zoufale potřebovala peníze, je zhruba asi z mých pěti možná šesti let. Mám pocit, že jsem ještě ani nechodila do školy. Potřebovala jsem nutně papírovou vystřihovánku panenky, stála pár halířů a já je neměla. Rodiče v práci a tak jsem utíkala za babičkou. Připadalo mi vhodnější říct babičce než dědečkovi. Ovšem babička byla na nákupu a já zastihla jen dědečka. Děda viděl, že jsem smutná a tak ze mě vytáhl proč. Když jsem mu to vysvětlila, začal se smát, dal mi korunu a poslal pro vystřihovánku. Ještě mi i zbylo.

Od té doby jsem věděla, že je dobré mít nějaký výdělek, který bude jenom můj. V podstatě jediný přípustný způsob, jak si přivydělat, bylo odnést něco do sběru. Téměř vždy to byl starý papír. Byla to dřina. Ale stálo to za to. Uznávám, že jsme tohle s bráchou dělali nepravidelně. Obvykle v době, kdy se objevil ve městě kolotoč a my si chtěli užít víc, než na kolik nám dali rodiče. Tento způsob výdělku byl velmi pozitivně hodnocený i ve škole. Nosili jsme sběrovému referentovi lístečky a ten je lepil do sešitu, třída ve sběru soutěžila. Pomáhali jsme národnímu hospodářství.

Ani nevím, kdo z nás dvou, já nebo bratr, přišel na to, že výdělku lze dosáhnout mnohem snáze. Přes silnici před domem tekl potok a lidé do něj z mostu házeli drobné. Vzali jsme gumáky a šli ty drobné vybírat. Za chvilku jsme nasbírali dostatek na nanuk a pár sladkostí. Gumáky jsme odnesli domů a šli utrácet. Užili jsme si to suprově a tak nás napadlo, proč si to neužít ještě více.

Když jsme šli podruhé pro gumáky, tak maminku zjevně zajímalo, co budeme dělat. Stačilo se kouknout z okna a bylo to jasné. Asi tušíte, že jsme dostali zákaz „našeho podnikání“. Přeci děti ze slušné rodiny nebudou dělat ostudu. A přitom to byl tak skvělý podnikatelský záměr a bez nákladu, časově nenáročný. Vrátili jsme se ke společensky přijatelnému sběru papíru.

V osmé třídě základky jsem náhodně objevila mnohem lukrativnější sběr než starý papír. Čekali jsme s maminkou ve frontě v lékárně na léky pro babičku. Na stolečku se tam válely letáčky. V té době to byla velmi neobvyklá věc. Možná jsem dokonce viděla leták poprvé v životě. A tak jsem si to z nudy přečetla. Ona to byla reklama na sběr léčivých rostlin. Probíhalo to tak, že usušené byliny byly poslány do sběrny, kde je zvážili, vyhodnotili jakost a poštovní poukázkou poslali peníze. Při prohlédnutí ceníku za první jakost bylin mě hned zaujal lipový květ 100 Kč za kilo. To byla bomba. Ostatní rostliny byly oproti lipovému květu za pár šupů. A tak jsme začaly s kamarádkami sbírat a sušit. Poštovné bylo pár peněz a člověk se na výdělek načekal. Výdělky byly ovšem slušné. Taky jsme pochopily, že je vhodnější sušit pampeliškový kořen než sbírat lipový květ. Kamarádky to po čase přestalo bavit a já ještě nějakou dobu pokračovala. A pak jsem přestala taky. Když jsem to dělala sama, nebyla to taková legrace.

Myslím, že bylo fajn poznat už v dětství, že když se člověk snaží, může mít něco víc než ti ostatní. A občas jsem si jako dítě při vydělávání peněz užila i legraci.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10