Můj mozek nemohl vybrat

Vždycky jsem byla takový typ dívky, co si stále vybírala za partnery, co si o sobě moc mysleli a měli za každou cenu ve všem pravdu. Často jsem si říkávala, že už nikdy v životě podobného nechci, že přeci žiji jen jeden život a že bych si ho měla náležitě užít a ne se jen trápit. Proto jsem si dala raději delší pauzu od mužů a věnovala jsem se sama sobě, dokud mě nepřepadlo náhodné krásné štěstí v podobě lásky, i když tak trochu trochu zvláštní. Ale ze začátku všechno vypadalo úplně jinak, než skončilo.

Poprvé jsem ho potkala v kavárně, kam jsem pokaždé chodila, když mi skončila lekce jógy. Milovala jsem ji a bylo mi jedno, že žádná z kamarádek se mnou chodit nechtěla. Ale občas jsme si daly sraz právě v té kavárně blízko sportovního centra. Kamarádky pokaždé přišly krásně upravené a objednaly si víno, já jsem tam pokaždé přišla zpocená, neupravená a objednala jsem si pokaždé neperlivou vodu a někdy k ní ještě džus.

A zrovna když jsem tam před pár lety byla zrovna sama, všimla jsem si, že naproti mně sedí sám jeden kluk, který měl svěšenou hlavu a tvářil se smutně. Chvíli jsem na něj koukala a hádala jsem, nad čím asi tak přemýšlí a co se mu tak smutného stalo. Stále mě něco nutilo, abych si za ním přisedla a zeptala jsem se ho, co se stalo. Nevím proč, ale odjakživa jsem byla hodně soucitná a chtěla jsem znát jeho příběh. Nakonec mi to nedalo, zvedla jsem se a mířila jsem si to k němu. Ani si nevšiml, když jsem se zastavila u jeho stolu. Proto jsem si odkašlala a usmívala jsem se, dokud ke mně nezvedl svůj pohled.

„Dám si ještě kafe, děkuju,“ řekl mi a já se na něj ještě více usmála a řekla jsem mu, že číšnice nejsem. „A tak co tedy chcete, prodáváte něco nebo nabízíte? Já o nic zájem nemám.“ „No, víte, nějakou dobu vás pozoruji a všimla jsem si, že jste smutný, tak jsem vás chtěla nějak rozveselit. Přisednout si a dát si kávu. Ale jestli to vadí...“ Ani jsem nedořekla větu a hned mi odsouval židli a pokynul mi, ať si přisednu. „Děkuju,“ poděkovala jsem a on se hned pustil do vyprávění. „Víte, já jsem dva roky měl přítelkyni, byl jsem do ní hodně zamilovaný, ale před dvěma dny mi dala košem. Já vlastně ani nevím proč, ve všem jsem jí vyhověl, kupoval jsem jí kytice a dárky. A vidíte, takhle se mi odvděčila. Vůbec mi neřekla důvod, proč vlastně odešla.“ Bylo mi ho moc líto. Když mluvil, nekoukal se mi do očí, ale stále upíral svůj zrak na stůl, kde měl položenou kávu, která už musela být studená.

Povídali jsme si asi hodinu, když mi zapípal mobil, že mi přišla textová zpráva. Skoro jsem se lekla, jak jsem byla zaujatá jeho dojemným vyprávěním o jeho nevděčné expartnerce. I když se mi nechtělo odejít, tak jsem už bohužel musela. „Víte, moc se omlouvám, ale už mě někdo nahání, musím už jít. Teď jsem si uvědomila, že jsem se ani nepředstavila. Jsem Lucka.“ A potom jsem mu podala na seznámení ruku. On se na mě konečně podíval, oči měl smutné, ale i přesto vykouzlil krásný úsměv. „Já jsem Petr,“ a taky mi podal ruku. Ani se mi tomu nechtělo věřit, ale cítila jsem, že když jsme si podali ruce, tak jsem pocítila takovou zvláštní energii nebo auru. Ani nevím, co to vlastně bylo, ale věděla jsem jen, že je to nějaké znamení. Ale jaké znamení to bylo, jsem se dozvěděla až o pár měsíců později. Ještě než jsem odešla, poprosil mě o telefonní číslo a já jsem mu ho s radostí dala. S krásným pocitem, že jsem potkala skvělého člověka, kterému jsem trochu zvedla náladu, jsem odcházela šťastná. Venku už byla tma a studené ulice osvětlovaly pouliční lampy. Říkala jsem si, že kdyby ještě začalo chumelit, tak by to byla nádherná romantická chvilka jako vystřižená z telenovely či romantického starého filmu.

A jak jsem se tak procházela pomalu ulicemi, nemohla jsem si nevšimnout, že za mnou někdo jde. Ze začátku jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost, ale když se kroky za mnou zrychlovaly a přibližovaly se ke mně a navíc zahnuly i za stejný roh, kam já, dostala jsem strach. Proto jsem se raději zastavila a chtěla jsem dělat, jakože s někým telefonuji. Jenže jsem se mohla snažit sebevíc, mobil jsem nikde nenašla. Šmátrala jsem v kapsách i v kabelce, ale mobil nebyl nikde. Začala jsem panikařit, dokud mě nevyrušil jeden muž a já strachy málem dostala infarkt. „Slečno, tohle je určitě váš mobil, viděl jsem, jak vám vypadl z kapsy, když jste šla přes ten malý park. Byl v trávě, tak jste ani neslyšela, že vám spadl.“ Když jsem slyšela jeho důvod, proč za mnou stále šel, úplně se mi ulevilo. Takže to nebyl žádný násilník, jak jsem si myslela, ale poctivý člověk, co vrací nalezenou věc. „Ach, moc vám děkuji, zrovna jsem chtěla někomu volat a mobil nikde. Jste moc hodný, že jste ho vrátil,“ poděkovala jsem mu a mobil si od něj vzala. „Ale slečno, to by snad udělal každý. Na světě jsou jiné důležitější věci než mobil. Nepřijala byste mé pozvání na teplý čaj? Je docela zima,“ navrhl mi a já chvíli váhala. Vždyť právě před chvílí jsem od jednoho mladého muže odešla a proto jsem přemýšlela, jestli to nebude divné. Nakonec jsem si řekla, že na tom přeci nic špatného není, že si jenom dáme čaj a potom půjdeme každý svou cestou. Ale to jsem se moc mýlila.

S Michalem, jak se mi ten záhadný muž přestavil, jsme si sedli do restaurace, kde skoro nikdo nebyl. Dali jsme si plánovaný čaj a on mi navrhl, že si budeme tykat. „Dobře, jestli vám to nevadí, bude to lepší.“ „Jestli si, Lucko, myslíš, že mi bude vadit tykání od krásné mladé dívky, jako jsi ty, tak mi to určitě nevadí. Ani když jsi skoro o generaci mladší.“ Tento fakt mi vůbec nedošel. Jakmile to řekl, upřela jsem svůj zrak na Michala lépe. Vážně vypadal starší, tipovala jsem ho tak na čtyřicet pět let, ale mně to vůbec nevadilo. I když jsem raději dávala přednost mladším, s Michalem jsem se cítila skvěle. Zrovna když mi vyprávěl o své práci, tak mi zapípal mobil. Přišla mi SMS z cizího čísla. V SMS stálo: Ahoj, doufám, ze jsi dobře došla domů. Měj se krásně a třeba se ještě jednou potkáme. Petr. Když jsem si uvědomila, že mi píše Petr, se kterým jsem před hodinou seděla v mé oblíbené kavárně, málem se mi zastavil dech. Michal poznal, že jsem nějak znervózněla. „Copak, píše ti už tvůj přítel?“ zeptal se mě a já se nejistě usmála. „Ale ne, jen jeden známý, kterého jsem nedávno potkala,“ zalhala jsem trochu, protože jsem se nechtěla přiznávat, že ještě tuto noc jsem byla s jiným mužem. Nevím, jak by si to celé vyložil. Navíc mi Michal přišel jako výborný společník a měli jsme toho hodně společného. On miloval tenis a já taky. On měl doma dva psy a já jednoho. Nevím, jestli to byla náhoda, ale chtěla jsem mít za partnera vždy nějakého milovníka zvířat. Už jen kvůli tomu, že jsem vyrůstala na vesnici a tak trochu jsem snila o malém statku. Jenže abych se s Michalem sblížila nějak víc, na to bylo ještě moc brzy a navíc už jsem se cítila hodně unavená a přála jsem si horkou koupel plnou pěny. Na okamžik mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby v té vaně se mnou ležel Michal. Hmm, anebo Petr? Zvláštní myšlenky jsem se snažila rychle zahnat, ale moc se mi to nedařilo. Nakonec jsem se raději s Michalem rychle rozloučila a šla jsem domů. Předtím jsme si ale taky vyměnili telefonní čísla a já si připadala jako sběratelka čísel.

Nyní už jsem nešla pomalým a zasněným krokem jako předtím, ale šla jsem svižně, abych byla doma co nejdříve. A ani jsem si skoro nevšimla, že začalo trochu chumelit.

Když jsem došla domů, tak jsem si ihned napustila vanu a roztomile jsem se do ní uložila. Chtěla jsem relaxovat a odpočinout si, ale nějak to nešlo. Mé myšlenky mě stále hnaly, abych myslela na Petra a Michala. Ale proč jsem musela myslet zrovna na oba? To si můj mozek nemohl vybrat jenom jednoho, abych nemusela dělat vyřazovací kolo? Potom jsem si uvědomila, že jsem s Michalem na čaj neměla vůbec chodit a ve vaně si mohla přemýšlet jen o Petrovi, který byl milý a sympatický.

Druhý den ráno, když jsem dorazila do práce, se na mě všechny kolegyně tajemně usmívaly. Bylo mi to divné a já jsem se modlila, že mě snad nějaká neviděla, jak jsem si dávala dvě náhodná rande během hodiny. To bych vážně nepřežila. Jenže jejich úsměvy měly jiný důvod.

Když jsem přišla do své kanceláře, tak můj pohled spočinul na mém pracovní stole. Koukala jsem na něj zkoprněle pár vteřin, než mi to všechno došlo. Na stole se vyjímala krásná velká kytice rudých růží. „Od koho jsou? Přišly dnes ráno...“ řekla mi Lenka, má kolegyně a zvědavě se na mě usmívala. Já jsem ani nevěděla, co jí mám vlastně povědět. Že jsem měla včera večer dvě rande a že nevím, jestli jsou od toho prvního nebo druhého nápadníka? To ani náhodou! „Já vlastně ani nevím, od koho by mohly kytky být. Nikdo mě nenapadá,“ zalhala jsem. Když Lenka odešla, uchopila jsem kytici do rukou a prohlížela jsem si ji detailně a přemýšlela jsem, jestli je v růžích nějaké vodítko, od koho by vlastně mohly z těch dvou mužů být. Bohužel mohla jsem se snažit sebevíc, nic zvláštního jsem nenašla. To je vážně skvělé, protože teď ani nevím, komu mám napsat děkovnou SMS, abych slušně poděkovala. Ten den jsem byla v práci jako na trní. Chvíli jsem sama se sebou vtipkovala, že za to můžou asi ty růže, mají přeci trny. Proto jsem se mírně usmála a toho si všimla Lenka, která zrovna za mnou šla. „No zase se usmíváš. Pozoruju tě a stále se směješ, jsi nějaká moc šťastná,“ řekla mi provokativně a hned ze mě chtěla dostat nějaké informace. Chvíli jsem váhala, jestli jí mám říct pravdu nebo ne, protože jsem chtěla mít aspoň jednu spojenkyni, se kterou bych to malé tajemství sdílela. Nakonec jsem se rozhodla, že jí všechno řeknu. Vždyť přeci vůbec o nic nešlo. S Petrem jsem měla kávu a chtěla jsem ho rozveselit a s Michalem jsme si dali čaj, což jsem brala jako poděkování za vrácený mobil. Aspoň takhle jsem to Lence řekla. Ta se na mě nevěřícně koukala. „Teda, Luci, ty máš štěstí. Taky bych to chtěla zažít, aby měli o mě dva pánové zájem a já bych si mohla vybrat jednoho, jakého chci.“    I když Lenka měla pravdu, tak jednoduché to ale vůbec nebylo. „Lenko, jenže jak si mám vybrat jednoho, když oba znám stejnou dobu a vlastně o nich nic nevím?“

Lenka se chvíli zamyslela a potom přišla s geniálním nápadem. „Tak to uděláme tak, že si vybereš toho, kdo ti poslal ty květiny. Vždyť si dal tu práci, aby si zjistil, kde pracuješ. To už něco znamená. Má zájem, chápeš?“ Ona vlastně měla opět pravdu. Ještěže jsem se jí se vším svěřila, ona vždy něco skvělého vymyslí. „No ale jak zjistíme, kdo kytici poslal?“ Zeptala jsem se nechápavě, ale Lenka měla zase eso v rukávu. „No to je jednoduchý. Telefon na oba máš. Tak já každému z mého pracovního telefonu zavolám jako majitelka květinářství a řeknu, že dělám dotazník. Zeptám se jich, jestli a kdy naposledy poslali dívce květiny a jaké byly a taky se zeptám na důvod. To je dobrý, ne?“ Musela jsem se nahlas smát, protože tak geniální nápady má jenom naše Lenka a proto ji mám tak ráda. Je skvělé kamarádka i kolegyně dohromady.

A jak řekla, tak také udělala. Odběhla si do své kanceláře a zavolala Petrovi a potom Michalovi.   Za deset minut se za mnou vrátila a já ji netrpělivě a zvědavě čekala. „Tak mám pro tebe výbornou zprávu a jednu zvláštní, jakou chceš vědět dřív?“ Podivila jsem se a řekla jsem jí, že chci slyšet prvně tu lepší zprávu. „Ta lepší zpráva je, že vím, kdo tu kytici dnes poslal a ta zvláštní zpráva je, že jeden z tvých nápadníků posílal kytku předevčírem. Takže to znamená, že jeden z nich přítelkyni má. Chceš vědět, jakej to je?“ „No samozřejmě, vyklop to!“ Byla jsem nedočkavá a tak trochu jsem si přála, aby tu kytku poslal Petr. Přeci jen mi přišel lepší a víc citlivý, kdežto Michal takový sebevědomý elegán, ale také se mi s ním dobře povídalo, to ano. „Tak tu kytici ti poslal Petr, jsi ráda? A ten Michal posílá kytky často, jak se do mého imaginárního dotazníku svěřil. Buď má ženu, co tak moc miluje nebo několik milenek.“ Tomu jsme se musely smát obě, protože takové typy mužů nejsou nic pro nás. Když jsem už měla jistotu, že kytici poslal Petr, neváhala jsem ani minutu a psala jsem mu krásnou děkovnou SMS a zároveň jsem se ho zeptala, jestli by se dnes večer nechtěl sejít. K mému štěstí po tom toužil, mě dnes vidět a mě to moc potěšilo, až mi z toho poskočilo srdíčko.

A já tehdy věděla, že mezi námi přeskočila ona pomyslná jiskra. Cítila jsem to, když jsme si podávali při seznámení ruce. Byl to asi vážně osud, protože dnes jsem s Petrem už dva roky a já jsem ve druhém měsíci těhotenství. Oba dva se na svět našeho prvního potomka těšíme. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10