Můj nos... (:

Vím, že každý člověk je originál a že každý má svůj problém, který mu nějak ovlivňuje život. A taky vím, že každý si myslí, že ten jeho problém je ten nejhorší a že si právě on zaslouží ho změnit, zbavit se ho. Do této skupiny bohužel patřím i já.

Nechci se podobat žádné celebritě ani být nejkrásnější. Toužím po normálním a pohodovém životě, ale s mým nedostatkem to bohužel není tak snadné. Kdo žádnou vadu nemá a má souměrný obličej, tak nepochopí, co je to žít s vadou nosu.

Dodnes mám v živé paměti to, jak mě v sedmé třídě pár spolužaček šikanovalo kvůli mému nosu. Dokonce se mě jednou zeptaly, jaký budeme mít vánoční stromeček a když jsem jim řekla, že nevím, tak se rozesmály a řekly, že ani žádný nepotřebujeme, že na můj nos se všechny vánoční ozdobičky vejdou. Jindy na mě pokřikovaly, ať se vrátím zpět do zoo k velbloudům. Prý k nim mám blízko, díky mým hrbolkům na nose. Ani nevíte, jak to bolí na duši a zamrzí, když vám to řekne někdo, koho považujete za kamaráda. Jenže když je převaha posměváčků a já měla jen dvě kamarádky, brzy se přidaly k té větší skupině a já zůstala sama. Častokrát jsem si potají doma a na školních záchodech zkoušela prstama hrbolky zamačkávat. Vím, že to nemělo žádný smysl, ale člověk v nouzi udělá opravdu všechno.

Můj nos Byla jsem zrovna v osmé třídě, když učitelka vybírala někoho, koho vyzkouší u tabule. Seděla jsem vepředu a náhle ze zadních lavic se ozvalo, ať paní učitelka vybere toho nosorožce. A víte, co bylo nejhorší? Že učitelka ani netápala, kdo by to mohl být nebo co je to za vtip, ale rovnou se podívala na mě. Pak jí to došlo a rychle odvrátila zrak, ale celá třída si toho všimla a já už byla po zbytek základní školy ta nejhorší a terčem posměchu.

Po nástupu na střední školu jsem si myslela, že budu mít konečně klid a taky si možná najdu nějaké kamarádky. Ovšem omyl. Po dvou měsících, kdy se všichni oťukali, si pár spolužaček „všimlo“, že mám velký a divný nos. Myslela jsem si, že si snad dělají srandu nebo že je to sen, ale bohužel to byla krutá realita. A tak jsem se nanovo stala tou černou ovcí třídy a já jsem s tím nic nezmohla. Jak hodně lidí ví, děti dokáží být opravdu kruté.

Ani na školní ples mě nikdo nepozval. A proč taky? Přece si nikdo nechtěl dělat ostudu s nějakou holkou, co má věšák místo nosu. Věřte, že jsem toho slyšela opravdu hodně a pokaždé mě z toho píchlo u srdce a litovala jsem samu sebe. Proč zrovna já? A proč se mi musí každý smát? Chovali se ke mně, jako kdyby to snad bylo nakažlivé a někdo mohl chytit můj nedostatek.

Nyní už jsem nějaký rok ze školy a chodím do práce. Tam se naštěstí všichni k sobě chovají slušně, ale když mi potom domů přišla pozvánka na třídní sraz deváté třídy, řekla jsem si, že půjdu. Myslela jsem si, že všichni už dospěli a třeba se mi i někdo omluví. Jak já se ale spletla! Jakmile jsem vešla do dveří restaurace, tak se mě bývalá spolužačka zeptala, kdo mě vůbec pozval. Popravdě jsem nevěděla, kdo to byl. Spolužačka jen povytáhla obočí a zeptala se mě, kde tedy pracuji a ať jí něco o sobě povím. Než jsem stačila cokoli říct, za jejími zády jeden spolužák, bývalý třídní šašek, řekl, že určitě někde svým rypákem ryju v zemi brambory! Přísahám Bohu, že tohle už byla pro mě poslední kapka. S pláčem jsem utíkala domů. Máma ihned věděla, o co se jedná a co se mi přihodilo. Slíbila mi, že jednou se všechno určitě spraví, že musím věřit a že každého čeká taková budoucnost, jakou si zaslouží. Já jsem prý v životě nic špatného neudělala a tak mě prý čeká krásný život. Stále doufám, že mamka má pravdu a já se konečně projdu městem se vztyčenou hlavou a pořádně se nadechnu. Ano, i dýchání mi dělá problém, ale ne zase takový, jako je jeho vzhled. Každý ví, že psychická bolest bolí mnohonásobně víc, než ta fyzická.

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete