Můj první let

To bylo v srpnu 2006. Měla jsem 2 měsíce po maturitě a za odměnu jsem letěla se sestrou, jejím manželem a jejich 6letou dcerou na dovolenou na řecký ostrov Korfu. Moc jsem se těšila, ale zároveň jsem měla trochu strach z letu.

To, že jsme zazmatkovali na letišti a letadlo málem nestihli, byl zážitek sám o sobě. Dnes se tomu už smějeme. Naštěstí jsme ale nakonec úspěšně vstoupili na palubu letadla, našli svá místa a už jsme se jen těšili a zároveň byli napnutí na to, co se bude dít. Hlavně já a moje sestra, protože pro nás obě to byl první let. Švagr už měl „premiéru“ dávno za sebou a moje malá neteř - no, ani nevím, co té se honilo hlavou. Možná únava, protože jsme odlétali ve 3 hodiny ráno. Také jsem si plánovala, že se pokusím usnout, ale únava mě přešla hned, jak jsem se posadila na své místo. Na opěradle sedadla přede mnou jsem si totiž přečetla informaci, že pod sedadly nalezneme plovací vestu. Jen jsem polkla a doufala, že ty vesty nebudeme potřebovat. Ale úplně klidná jsem nebyla.

Seděla jsem na kraji řady, hned vedle uličky, s párem cizích lidí a dívala jsem se přes uličku na svoji sestru, která se usmívala a něco si tam špitala s manželem. Zasyčela jsem na ni, abych upoutala její pozornost. Otočila se na mě, stále úsměv na tváři. Tak jsem se na ni také usmála a ukázala jsem prstem na onen nápis o plovacích vestách a sledovala jsem její výraz. Jistě, věděla jsem přesně, jak zareaguje. Úsměv jí spadl a místo toho měla vytřeštěné oči. Nejspíš jí v tu chvíli napadaly stejné katastrofické myšlenky jako mě. Nicméně jsme obě mávly rukou, letadla jsou přece nejbezpečnější dopravní prostředky.

Za pár okamžiků se ozval hlas kapitána, který nás přivítal na palubě a upozornil nás, že naše mobilní telefony musí být vypnuté po celou dobu letu. Do uličky se postavilo několik letušek a začala bezpečnostní instruktáž ohledně použití mých „oblíbených“ plovacích vest, kyslíkových masek a nouzových východů. Znáte to jistě téměř všechny, že. Naprosto nic jsem si z toho nezapamatovala, takže jsem všechno hodila za hlavu a prostě jsem si řekla, že „nějak to dopadne, vždyť jsou tu někde i příručky, kde si to můžu přečíst, vždyť to teď říkali.“

Rozjížděli jsme se a já čekala, co bude dál. Trochu nepříjemné pocity, když se letadlo odlepilo od země a můj mozek opět pracoval: „Á, tak už letíme, no hnus, nic příjemného... ták a teď už to snad bude lepší, jdu spát“. Jenže to se zase ozval kapitán letadla, aby nám sdělil, že jakmile dosáhneme plánované výšky 13 kilometrů, tak nám letušky nabídnou občerstvení. V duchu jsem si říkala: „Fajn, jídlo bodne, mám celkem hlad. Co to asi bude dobrého? Počkat - co to říkal o těch 13 kilometrech? Proč nám letušky ukazovaly, jak se zachází s plovacími vestami, když pád z téhle výšky bychom stejně nepřežili, takže vesty by nám byly k ničemu?! A co když budeme padat? To už můžu zapnout mobil, to už bude všechno jedno a zavolám domů, abych se rozloučila. No jo, ale jak rychle takové letadlo padá, stihla bych to vůbec?“ Sama sobě jsem pak musela zase říct: „Dost. Klid. Nebuď blázen, letadla přece nepadají denně. Užívej si to, odpoledne se budeš koupat v moři a na tuhle bláznivou cestu budeš už jenom vzpomínat.“

Tu přišly letušky s jídlem. Nic moc jsem nesnědla, hlad mě přešel díky těm předešlým myšlenkám. A tak jsem pozorovala dění na palubě. Lidé jedli, někteří se přímo cpali, jakoby se nechumelilo. No, ono se fakt nechumelilo, ale zato byla bouřka. Počkala jsem, až letušky obejdou všechny cestující, sklidí zbytky po jídle a pak jsem našla první pozitivní věc na tom, že sedím v letadle. Protože jsem prvně v životě viděla blesky shora, pod sebou. Úžasná podívaná. Natáhla jsem se přes uličku a šťouchla do sestry, aby ten pohled neprošvihla. No jo, jenže zatímco sestra se nahnula k okénku na své straně pouze přes svoji malou dceru, neboť seděla uprostřed, tak mně ve výhledu bránili dva cizí lidé, tedy spíše slečna sedící u okénka. Pokaždé, když jsem se podívala do okénka na naší straně, tak se na sedadle napřímila, odlepila záda od opěradla a pozorovala svého přítele, který se na mě pořád usmíval. Po chvíli, když se s naštvaným výrazem dívala střídavě na mě a na svého drahého, tak mi to došlo. Měla totiž na očích dost silné brýle, ale nejspíš ani s nimi neviděla moc dobře. Ona totiž netušila, že se koukám do okénka, protože chci vidět, jak se pod námi blýská. Ona si myslela, že se dívám na jejího přítele! Určitě ani nevěděla, že tam venku vůbec nějaká bouřka je, když mě pořád hlídala. „Pááááni, taková stíhačka“, pomyslela jsem si a pro jistotu jsem se už do okénka nedívala.

A tak jsem se znovu rozhlížela po letadle. Většina cestujících spala. Někteří s otevřenou pusou. Někdo někde za mnou dokonce „chrápal“ nahlas. Ale asi toho moc nenaspali, protože díky té bouřce s námi kapku doslova otřásly turbulence. Malá první turbulence. To bylo v pohodě, jen takové menší zachvění, dokonce jsem neměla ani žádné negativní myšlenky - kupodivu. Ale pak přišla další, silnější. V letadle ticho, jen moje sestra vyjekla tak, že probudila všechny spící spolucestující v dosahu asi tak 7 řad. Ti, co seděli na krajních sedadlech v řadách před námi, se dokonce otočili, aby se rozespalýma očima podívali, „co to tam ječí za hysterku“. Jenom já jsem se smála. Ani nevím, jestli víc k smíchu bylo sestry ječení nebo ty pohledy zvědavých lidí. No, aspoň jsem se pobavila a přešel mě strach.

Blížilo se přistání. Další nervozita...ale to už bylo v pohodě. A když si letadlo konečně sedlo a my jsme zatleskali, věděla jsem, že tímto okamžikem nám začíná skvělá dovolená na ostrově, který se zrovna probouzel do chladného rána po dešti...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10