Můj souboj s pamětí

Tak například - projevy déjàvu /nejsem si jist správností napsaného/, prý je to dojem, že prožíváme něco, co vlastně víme předem, že se stane.

U mne takto: Kutím něco v kuchyni, chystám jídlo, umývám nádobí - nějakou dobu jsem na to bohužel sám. Řeknu si třeba: „Teď se opařím, nebo, teď mi ten hrnek upadne, případně, teď to rozleju...“ A bác ho, ruka opařená, hrnek na zemi, mléko rozlité. Přivolal jsem to, nebo mi to mysl naservírovala až poté, co se skutek stal?

Špatně spávám, sny mívám někdy hororové - o snech jsem také kdysi pár odstavců zplodil. V mezičase, době do dalšího usnutí mi na mysli cos tane /to je z veršíku - snad Erben?/. Občas si vybavuji nějaký film a v něm herce - častěji herečky - na jméno ne a ne si vzpomenout, přeříkávám si abecedu. Pak melodie, většinou také z filmu či muzikálu, nejčastěji z filmového muzikálu, abych to měl komplet. Nebo také návrat ke Cortézovi, písničkám pánů V+W, operetám, které jsem shlédl v Ostravě v letech 1950-54. Bylo to zadarmo, moc zájmu o volňásky na učňáku a průmce mezi vrstevníky nebylo, ti raději na baníkovský fotbal a vítkovický hokej...

Nedávno, kolem páté ráno, změna.

Kde se vzala, tu se vzala - ukolébavka: „Černé oči, jděte spát...“, račte znát. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby...

Vybavila se mi chvíle, kdy jsem ji zpíval poprvé, vlastně kdy jsem se ji učil zpívat. V roce 1941, první třída poličenské obecné, paní učitelka Justová, vedle v lavici kamarád Tonda Š. /nedávno nás ve svých sedmaosmdesáti  opustil jako mnozí před ním/, spolužačky, do kterých jsem byl permanentně zamilován. Tu písničku jsem si téměř bezchybně v polospánku snad přezpíval, snad přerecitoval celou. Pochybuji, že bych ji zpívával mimo tu první třídu a ten minulý týden.

Máte pro to vysvětlení?

Já tedy ne. A navíc - zmíněná paní učitelka, starší paní, pro svou kolébavou chůzi láskyplně zvaná „Kačenka“ je jediná, kterou si z učitelů obecné školy vybavuji. Tedy až na velebného pána, pátera Střelce, zvaného Kovboj. Tady ale díky tomu, že je s námi na fotografii ze Svatého přijímání, pořízené asi ve třiačtyřicátém v zahradě  pod „líďákem“ nad břehem Bečvy.

Ani na krasenskou měšťanku se mi moc vzpomínek nezachovalo, učitele si pamatuju pouze tři, také jsem je na řádcích v Chytré ženě vzpomenul. Zmíněná Bečva mne po přestěhování do města po páté obecné oddělila od spolužáků, ti chodili nad mostem do školy mezříčské, já pod  mostem, již také zmíněné krasenské.  Se spolužáky jsem se až snad po padesáti letech začal scházet na ročních srazech, pokud mi to zdraví dovolilo.

Pokud se, drahé přítelkyně, milí přátelé, také potýkáte s pamětí, či nepamětí stejně jako já, nic si z toho nedělejte. Nevýhodou je, že si, bohužel, nemůžeme vybrat, co se nám z hloubi paměti vynoří. Pokud je to zapomenutá písnička, je to dobré, pokud je to podraz, křivda, neštěstí či zlo, kterého jsme se stali objektem, stalo se, je to pryč. Pokud jsme tím, kdo zlé způsobil, pokud to jde a je na to čas, omluva je na místě. Pokud je na omluvu pozdě - tady je každá rada drahá - musíme s tím asi dožít.

Co  říci závěrem? Vidíte - už je to tady, to jsem právě zapomněl...

Snad jen dotaz: „Taky zápasíte s pamětí?“

      

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz