Jana měla ve stejném věku dvě dcery, já syna a dceru a jeli také naši manželé. Na srazu byli všichni, mimo Tomáše. Ten se odstěhoval do zahraničí. Pak ještě chyběla Monika. Věděli jsme, že jí v tom období zemřel tatínek, a tak jsme její nepřítomnost chápali.

Rok na to jsme sraz chtěli zopakovat, ale nepodařilo se. Několik z nás nemohlo. A tak se sraz přesunul na další rok. To už jsem doufala, že uvidím i Moniku. Jenže ta opět nebyla mezi ostatními.

Jana, která se přestěhovala, spala tenkrát u nás. Nemohla po srazu v brzkých ranních hodinách cestovat domů, nic jí nejelo a ani bychom ji domů nepustili. Večer jsme si povídaly. Manžel a děti už spali, tak jsme mluvily především o škole. O spolužácích, co kdo dokázal, jak se kdo má a jak se změnil. 

„Jen jsem doufala, že tentokrát tam bude i Monika,“ řekla jsem.

Věděla jsem, že Jana měla vždy s Monikou nejužší vztah. Byly to nejlepší kamarádky už od první třídy. Navíc se, co vím, Monika se svou maminkou po úmrtí tatínka přestěhovaly někam poblíž Janina bydliště.

Monika se nikdy nevdala, neměla děti. Maminka se po úmrtí svého manžela zhroutila a Monika se o ni starala.

„Já ti řeknu, co je s Monikou. Nesmíš to ale nikomu říct. Ona si to nepřála,“ řekla náhle Jana a tvářila se moc vážně. Tak vážně, že jsem na chvilku zapochybovala, jestli to vůbec chci vědět.

„Když pochovali tatínka, hned následující den se Monika dozvěděla od lékaře strašnou diagnózu. Měla rakovinu, metastázy v kostech. Ve chvíli, kdy se rozloučila s tátou a máma na ní byla úplně závislá, jí řekli, že nepřežije. Nedalo se nic dělat.“

Pak mi Jana vše povyprávěla dopodrobna. Monika chodila dlouho k lékaři a ten ji léčil na artrózu. Posílal ji na rehabilitace. Monika jedla různé preparáty na klouby, ale stav se jí stále zhoršoval. Začala být unavená, slabá a spavá. Měla tehdy přítele. Pak jí zemřel tatínek a ona se dozvěděla svou diagnózu. Přítel, když se dozvěděl, jak vážně je nemocná, ji opustil. Zůstala jen s maminkou. Té nejdřív svou diagnózu tajila. Starala se o mámu a překonávala se každým dnem. Každý krok byl pro ni vysilující, máma ji ale potřebovala. Doprovázela ji k lékaři, chodila jí nakupovat, a ona sama potřebovala pomoc a zastání. Až po několika měsících, kdy už na ní nemoc byla vidět, se mámě přiznala. Pro maminku to byl šok. Přišla o manžela, s kterým byla spoustu let, a nyní ztrácela i svou dceru. Vnoučata neměla. Monika nemoci čelila rok a dva měsíce. Nechtěla ale, aby se o ní povídalo jako o chudince. Nechtěla nás zatěžovat, trápit.

 „To je strašné!“

Měla jsem Moniku vždy ráda. Byla to skromná holka, dobře se učila. Vždyť se nedožila ani padesáti! A co teprve její maminka? Něco jiného je pohřbít manžela. Ale vlastní dítě? Nedokázala bych si představit, že bych měla ztratit dceru nebo syna, kteří spokojeně spali ve vedlejším pokoji.

„A kde je teď Moničina maminka?“ zeptala jsem se.

Po těle mi naskákala husí kůže. Proboha, proč mi to Jana říkala? Mohla jsem žít s pocitem, že Monika někde spokojeně žije, má rodinu a nic jí nechybí.

„Její maminka je v domově seniorů v našem městě. Slíbila jsem Monice, že ji občas navštívím. Poslední dobou ale moc nekomunikuje. Ani se jí nedivím.“

„A teď navíc za ní ani nemůžeš, že?“

„No právě, když je ten covid,“ přitakala.

Bylo mi náhle zle. Tak už se kácí i v našem lese. Ztratili jsme spolužačku, a nikdo z nás, až na Janu a nyní mě, o tom ani neví. Musím si víc vážit své rodiny. Musím být hodnější na své děti. Jsou sice už dospělé, žijí ale ještě s námi. Zůstanou mými dětmi napořád. A musím být hodnější na manžela. Také jsem k němu nebyla vždy nejmilejší. Musím si vážit toho, že tady ještě jsem. Musím.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10