Může za to Sněhurka?

Vzpomněla jsem na jednu historku z mého mládí, které jsem se stala nečekaným a nechtěným aktérem. A sehrála jsem tam díky své sečtělosti drobnou a bezvýznamnou roli v příběhu své kamarádky.

Měli jsme v práci kolegu, který se netajil tím, že má extrémní zálibu v ženách, konkrétně v drobnějších, světlovlasých, které rády čtou. Až na to čtení, jsem nikdy jeho další oblíbená kritéria nesplňovala. Zato moje kolegyně a kamarádka ano a nebyla s touto charakteristikou jediná. 

Dotyčný pán měl velké ego, které před ostatními neskrýval. Velmi těžko se s ním vycházelo, protože on musel mít vždy pravdu, dosáhnout svého a byl neskutečně vytrvalý. Přestože nevykonával umělecké povolání, tak se svými slovy a celkovým laděním vzhledu prezentoval jako umělec. Dlouhé umělecky rozcuchané vlasy a k tomu adekvátní oblečení. Velmi zřídka jsme ho viděli v jiném oblečení než v tom prezentujícím jeho uměleckou duši. Jezdil rád na kole, tak byl výjimečně viděn ve sportovním.

V té době, o které píšu, začal zároveň balit na své „umění“ nejen moji kamarádku, ale zároveň i naši sekretářku a obě věděly o tom, že balí i tu druhou. Zároveň to asi oběma lichotilo, že je balí oslnivý umělecky založený muž. 

Sekretářka byla vdaná, měla ráda svého manžela a nehodlala mu být nevěrná, což opakovaně před dotyčným pánem zdůrazňovala. Ten jí zase na oplátku vysvětloval, že je vdaná není na závadu, naopak, že je to vítáno, protože jde jen o pobavení (pravděpodobně míněno hlavně sex). Na své kamarádce, která byla svobodná a nezadaná jsem viděla, že začíná podléhat jeho kouzlu. Ale taky se dost zdráhala, tušila, že to nemůže prostě klapat. Nehledala jen pobavení, chtěla vážný vztah.

Obě dámy odolávaly, tak bylo potřeba vytáhnout vrcholnou finesu. Každé z nich půjčil knihu, kterou sám napsal a vydal za své peníze. Už to bylo samo o sobě v té době neobvyklé. Zároveň se v nich snažil vzbudit pocit výlučnosti a tajemna. Takže jim (každé zvlášť) vysvětlil, že nedává tu knihu k přečtení ledaskomu a je to určeno jen pro jejich zraky, hlavně ať to nikomu dalšímu nepůjčují. Obě knihu přečetly, řekly si mezi sebou, že ji obě dostaly půjčenou a popovídaly si obsahu.

Byla to doba, kdy erotická literatura ještě moc nevycházela a o „odstínech šedi“ nikdo nebyl informovaný. Jak jste asi všichni pochopili, šlo o erotickou literaturu. Jednalo se o zpracování několika notoricky známých pohádek v tomto duchu. Obě začaly básnit, jak je ta kniha skvělá a že dotyčný kolega je opravdový umělec. Hlavně na té Sněhurce je vidět jeho nezměrný talent a jeho ve skrytu duše romantická povaha. Okomentovala jsem to, že nemůžu kolegův talent posoudit, protože jsem knihu nečetla.

Dopadlo to tak, že jsem ji od kamarádky dostala k přečtení s krátkým časovým limitem, protože ji už brzy musela vrátit. Knihu jsem přečetla poměrně rychle, byla útlá a pohádek tam nebylo mnoho. Četlo se to dobře, ale žádný extrémní talent a výjimečnost z toho nečišela. Výjimkou byla Sněhurka, přesněji část této povídky. Sněhurku autor přetransformoval v příběh krále a macechy. Král přestal dbát o svou dceru Sněhurku, protože byl posednutý svou novou ženou. Sněhurka je rušila při jejich hrátkách, tak se jí zbavili. Ta výjimečná část byl králův popis macechy. Ten byl opravdu excelentní a byla z něj cítit obrovská přitažlivost, láska a zároveň jakýsi zmar a nedosažitelnost a taky horko, chlad, mrazivé a pálivé doteky. Tento text nebyl ani tak erotický, byl hlavně romantický.

Popis macechy jsem musela přečíst několikrát, protože mi to tam nějak nesedělo. Ten duch popisu vůbec neseděl do linky příběhu. A hlavně jsem měla pocit něčeho známého. Pak mi to sepnulo, tuhle konkrétní část textu jsem už někde četla. Jenže kde?

Se svými pochybnostmi o originalitě textu jsem se svěřila kamarádce, která v té době už byla velmi nakloněná tomu, že se s tím pánem začne sbližovat a už se nechala nalákat na výlet na kole, který se měl odehrávat zhruba za 14 dní. Myslím, že mi nevěřila, přesto mi řekla, že kdybych si vzpomněla, kde jsem to četla, ať jí to řeknu. Kamarádka prostě toho pána chtěla vidět jinak, jako láskyplného romantika, kterým ve skutečnosti nebyl. Nemohla jsem si vzpomenout, tak jsem to pustila z hlavy.

Zákon schválnosti je ovšem neúprosný. Ještě před plánovaným kamarádčiným výletem na kolech jsem prohrabávala svou knihovnu a hledala něco na rychlé přečtení. Objevila jsem číslo časopisu Sovětská literatura, které jsem už dost dávno koupila v antikvariátu, protože bylo věnováno autorům sci-fi.

Pročítala jsem jednotlivé povídky, až jsem narazila na povídku s názvem Sněhurka od Kira Bulyčova. Byla to romantická povídka o nenaplněné lásce pozemšťana k mimozemšťance. Každý z nich měl jiné životní podmínky. Mimozemšťanka byla z planety z extrémně nízkými teplotami. Kdyby spolu chtěli být, museli být žít v takové teplotě, že on by mrznul a ona byla v příšerném horku. Jeho dotyky by jí pálily na kůži a její dotyky by byly mrazivé.

V pohádce o Sněhurce byla přesně přepsána část z této sci-fi povídky, proto se taky vymykala a vypadala, jako by ji napsal skvělý a talentovaný autor na rozdíl od zbytku. On ji totiž takový autor napsal, ovšem to nebyl náš kolega.

Vzala jsem časopis a ukázala kamarádce. Když jsem ji viděla, docela mě mrzelo, jak byla zklamaná.  A teď u ní nastalo dilema. Co s tím výletem na kolech? Ráda jezdí na kole, tak se rozhodla, že si prostě užije kolo. V době, kdy se zrovna domlouvali na podrobnostech o zítřejším výletu, přišel na návštěvu do práce náš bývalý kolega. A hned, že taky rád jezdí na kole a jestli se může přidat. Myslím, že se kamarádce trošku ulevilo, že tam nebudou sami. Na výlet se jim přidal další pán, netušíc, nebo možná právě tušíc, že na tomto výletě mělo dojít konečně ke sbalení této mladé ženy.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10