Na perfektní lásku jsem si počkala…

Odjakživa usiluju o dokonalost. Nevím, zda jsem to měla vrozené, nebo to byla touha co nejvíc napodobit maminku. Ona byla vždycky krásná dáma a její manželství s taťkou je úsměvné.

Už nad mým dětským kočárkem se také lidé usmívali a říkali rodičům, že mají kouzelné dítě.

Vypadalo to, že celý svět mě má rád a všichni mě obdivují.

Bylo to tak i ve škole. Nejvíc mě okukovalo bledé děvčátko, které nosilo všechno oblečení po starší sestře. Alena se taky slušně učila. Ale její šatstvo, boty, a vůbec celý způsob života pořád pokulhávaly za tím, co bylo pro mě samozřejmostí. Pořád jako by něco doháněla: tu něco důležitého zapomněla doma, tu málem přišla pozdě.

Mě taky nikdo nevypravoval do školy. Ale ji to nikdo nenaučil. Když jsem si zas jednou všimla jejího obdivného pohledu, nabídla jsem jí, aby se ráno pro mě zastavila. Mohly bychom do školy spolu. Vyptávala se, v kolik hodin má na mě zazvonit. Dojednaly jsme se na půl osmou.

V sedm ráno jsem natřepala polštáře a otevřela okno. Vyhlédnu na ulici, moje spolužačka stojí před domem. „Ty už jsi tady?“ podivila jsem se. „No tak pojď nahoru!“ „A nebude to vadit?“ zeptala se nesměle. „Ale ne,“ ujistila jsem ji. Nedovedla jsem si představit, že by ještě půl hodiny stála před domem.

Ona byla opravdu legrační. Tak třeba se ptala: „Jindřiško, ty si opravdu každé ráno čistíš zuby?" Povídám, že jsem si to tak zvykla. Obdivovala mě za každou samozřejmost.

Viděla jsem na ní cestou do školy, jak jí záleží na tom, aby nás co nejvíc dětí vidělo spolu. A jak je na to hrdá.

Druhý den se ke mně ve třídě přihrnula a hlásila, že si zuby vyčistila a že na to už nikdy nezapomene. Strašně mě tím přivedla do rozpaků. Takové věci říkají malé děti mamince, ne velká holka spolužačce.

Byla prvním člověkem, jehož obdiv mi byl na obtíž. Začala jsem se jí vyhýbat. Kamarádila jsem s tlustou Věrou. Tajně se jí posmívali za nepěknou postavu, ale každý se jí bál. A já měla pocit, že mě Věra chrání. Ani jsem zprvu nepozorovala, že si mě Věra zabrala pro sebe. Nebo mi to nevadilo, nevím.

Seděly jsme spolu v lavici, společně jsme chodily do školy a ze školy. Alena nás zpovzdálí smutně pozorovala. Ale neodvážila se vetřít do party.

Tak to šlo několik let. Jednou – to už nám bylo šestnáct – jsme měly ve škole taneční večírek. Kolem nás Věrou postávalo několik chlapců. S Věrou nikdo tančit nechtěl, nepřišel pro ni dokonce ani její o dva roky starší bratr Ondra. Měla stále nadváhu. Moje kamarádka se ovšem tvářila tak odmítavě, jako by chtěla říci: „Jen si zkuste někdo pro nás přijít!“

Žádný z těch kluků se mi nijak zvlášť nelíbil, nevadilo mi tedy, že si pro mě netroufají přijít kvůli Věře.

Pak se však přece jeden odvážil – a nebyl to nikdo jiný než maturant Ondra, Věřin bratr. Nedbal Věřina pobouřeného pohledu a vyzval mě k tanci. Ondra byl na rozdíl od své sestry docela pěkný mládenec. Jenže já jsem věděla, že je do něj už dlouho zakoukaná Alena. A tak mu povídám: „Vidíš, že netančím s nikým. Bavíme se tu s Věrou. Vyber si jinou holku.“

Ondra zesmutněl. Jako by mu v očích pohasla světýlka. „Chtěl bych tančit s tebou. Přece bys mi nedala košem?“

Byla jsem slušně vychovaná. K slušnosti patří neubližovat člověku, který mi nic zlého neprovedl. Tak jsem řekla: „Promiň, Věro, zatančím si s Ondrou.“ „Nemusíš s ním tančit, když nechceš,“ hrozivě se na Ondru podívala. „Jeden tanec,“ povídám, „konečně jsme na taneční zábavě.“

Docela hezky nám to s Ondrou šlo. Ale myslela jsem na Alenu a poprosila jsem svého tanečníka, aby šel pak pro ni.

Ondra se na mě nešťastně podíval. „Proč zrovna pro ni?“ „A proč ne?“ podivila jsem se. „Protože mě uhání.“

Chvíli jsem přemýšlela, a pak jsem řekla: „Já jsem s tebou původně taky nechtěla tančit. Proč bys jí neudělal radost?“

Ondra se odmlčel. Valčík dozněl a on mě odvedl k Věře. Na polku šel požádat o tanec Alenu. Já jsem teď nemohla odmítat ostatní chlapce. Věra mě od našeho stolku zamračeně pozorovala, ale já jsem se snažila to nevidět. Ani mi to nedalo moc práce. Uvědomila jsem si, že tančit se spolužáky je lepší než sedět s Věrou.

Ondra k mému překvapení začal chodit s Alenou. Okázale se s ní vodil za ruku ke škole. Alena zářila tak jako tenkrát, když jsme byly malé holky a ona pro mne přišla k nám domů.

V Ondrových očích jsem však viděla furiantství a truc. Cítila jsem v tom hodně nedobrého. Obviňovala jsem se, že jsem ho do tohoto vztahu „navezla“. Styděla jsem se za něj a litovala jsem Alenu, i když ta byla zatím šťastná.

Mě už zas okupovala Věra. K něčemu to bylo dobré. Nerozptylovaly jsme se chlapci, usilovně jsme se připravovaly k maturitě. Věra byla cílevědomá, vytrvalá dívka, ve všem měla systém. Ve škole jsme obě excelovaly, blížící se zkoušky nám připadaly snadné.

Jednou přišla Alena do třídy na poslední chvíli a měla zarudlé oči. Ondra diskutoval s kluky a okázale ji ignoroval. Alena se očividně přemáhala. Došlo mi, že se pohádali. Zas mě zavalil pocit provinění.

Zvonilo. Učitel zkoušel obtížné slovní úlohy z matematiky. Vyvolal Hlaváčkovou. Alenu. Viděla jsem, jak Alena zbledla. Já byla Havlíčková. Vyskočila jsem a hnala se k tabuli, jako bych se přeslechla. Učitel mávl rukou a zadal příklad mně. Dostala jsem jedničku a Alena byla zachráněna.

Ten den jsem přemluvila Věru, abychom Alenu vzaly do party. Věra souhlasila už z opozice vůči  bratrovi. Byla výrazně dominantní osobnost a dělalo jí dobře, že může Aleně vysvětlovat a poučovat ji. Pro Alenu to byla záchrana – nejen před strachem z maturit, ale i ze stresu z Ondrova nevysvětlitelného ochladnutí.

Jenže pak se mi podařil husarský kousek. Dodnes ho nedokážu jednoznačně zhodnotit. Aleně totiž při písemné maturitní zkoušce „nesedlo“ ani jedno téma – a já – protože v tomhle jsem byla dobrá – jsem napsala nejdřív pro ni tahák s kompletním zpracováním jednoho zadání – a úspěšně jsem jí ho poslala – a pak jsem ještě stačila vypracovat koncept i čistopis pro sebe. Do těch čtyř hodin mi to vyšlo, a nejvíc jsem se vlastně zapotila strachy z toho, aby Alenu někdo nepřistihl při opisování textu psaného mým rukopisem.

Věra věděla samozřejmě hned, co se děje. Jen nad tím pokrčila rameny. Její rozhořčení propuklo teprve při zveřejnění výsledků.  My s Alenou jsme totiž dostaly jedničku – Věra dvojku. To nemohla  snést. Dokonce se už ve třídě rozplakala a domů odešla sama.

Nejdříve se mě to její rozhořčení dotklo. Jestliže jí vadil podvod, měla protestovat hned. Pak jsem ale pochopila: vždyť ona nemá téměř nic než ty svoje nejlepší známky! A teď taková potupa.

Opravdu jsem se hodně přemáhala a snažila jsem se kamarádku usmířit. Ale ta mě se sevřenými rty přehlížela. Až jednou řekla: „Podvody prostě nesnáším, nemůžu si pomoct!“

Teď bylo věcí cti, aby Alena u maturity uspěla. Učily jsme se spolu. Věra o samotě určitě dřela jako ďas.

U maturity jsme dopadly skvěle všechny tři. Na náš maturitní večírek přišel i Ondra. S Alenou se tam zase sblížili a začali znova spolu chodit. Divila jsem se oběma, ale řekla jsem si, že to je konečně jejich věc.

Šokovala mě ovšem i Věra. Přivedla tam s sebou asi třicetiletého muže, který se v naší společnosti zvlášť dobře necítil. Ale ona nám ho představila jako svého snoubence – a ten člověk neprotestoval.

Brzy nato měla Věra svatbu – jako první ze třídy. Pozvali i mě a Alenu. Vůbec se mi ta oslava nelíbila – obřad mi připadal strojený, a rozladilo mě, že mezi Věřiným bratrem Ondrou a Alenou už to zase začalo skřípat. Ondra něco vypil, začal Alenu urážet a ponižovat. Alena nejdřív předstírala, že to nevnímá, že je všechno v pořádku. Pak se ale stáhla do sebe a vypadala jako duchem nepřítomná.

Ondra si přesedl ke mně a chtěl mě začít bavit. „Nech toho!“ napomenula jsem ho důrazně. Protože jsem už taky vypila pár skleniček vína, vyhrkla jsem najednou: „Proč tohle děláš? Proč ji trápíš?“ Ondra se na mě zadíval opilým, rádoby zamilovaným pohledem a zeptal se podbízivě: „Ty vážně nevíš?“

Položil mi ruku na rameno. Rázem jsem vystřízlivěla. „Jsi mi odporný,“ řekla jsem tiše. Nelíbíš se mi ani ty, ani celá tahle svatba.“

"Copak máš proti vdávání?“ vysmíval se Ondra. „Věra je pod čepcem a ženich dostal partii. Cožpak nevíš, že náš táta je starostou města? My jsme užitečné příbuzenstvo.“

„Děkuji, nechci,“ otřásla jsem se. "To já až se jedou vdám, tak jedině z lásky. Můj muž bude čestný a poctivý, bude mě mít doopravdy rád… a na takového si počkám!“

Zachovala jsem se vyloženě neslušně: opustila jsem jejich dům dřív než ženich s nevěstou. Alenu jsem přiměla, aby šla se mnou.

Ale na toho pravého jsem už dlouho nečekala. Za půl roku jsem se na filozofické fakultě sblížila se spolužákem, který byl pilný student jako já a na mnoho věcí projevil překvapivě stejné názory se mnou. Naši ho schválili a dokonce nám sehnali garsonku. Vzali jsme se ještě před dokončením studia.

Alena k nám pravidelně dochází. Musím se přiznat, že mi to někdy i trochu vadí. Ale jsem velmi šťastná, a tak nesmím být sobecká, Ke mně se život přece od samého začátku zachoval daleko lépe než k ní.