Na svou první práci nevzpomínám ráda

Byla jsem ještě hodně mladá, když jsem hledala po vyučení práci. Bohužel, bylo to v době, kdy už bylo po revoluci, které se říká „sametová“, takže práci už bylo těžké sehnat, a firmy chtěly ihned jazykově zdatné jedince. Já se ovšem začala učit v době, kdy jazyky prostě nebyly in a jediné, co mě provázelo jak na základní škole, tak na učilišti, byla ruština. Do dospělosti mě ale život vyplivl v době, kdy ten, kdo neuměl jazyky, nebyl ve firmách žádaný. A tak jsem musela poopravit svůj sen pracovat ve městě, kde žiji, a přijala jsem práci na okraji krajského města.

Což o to, do města jsem se dostala za hodinu a čtvrt. Pak jsem ale musela přestoupit na autobus do průmyslové zóny a po dvaceti minutách vystoupit. Nepracovala jsem přímo v zóně plné fabrik, ale v soukromé firmičce, ke které jsem musela každý den chodit téměř pět kilometrů pěšky.

„Jsi blázen,“ říkaly mi kamarádky.

Ano, byla jsem. V té době jsem si ovšem pořídila svůj první byt. Musela jsem platit nájem i služby, k tomu jsem se chtěla také pěkně oblékat. I když mi rodiče chtěli pomáhat, já chtěla být samostatná a nezávislá. A tak jsem podepsala svou první pracovní smlouvu.

Pracovala jsem na dvě směny, ranní a odpolední. Ranní směna obnášela velmi brzké vstávání. Už ve čtyři hodiny ráno jsem musela vyjíždět do krajského města. Při odpolední jsem byla doma až po půlnoci.

„Nebojíš se, chodit pět kilometrů pěšky brzy ráno, nebo naopak v noci?“ ptali se mě přátelé.

„Kdepak. Všichni jezdí autem, nebo bydlí opodál. Já se už do auta nevlezu, jsou plní, a tak chodím naprosto sama. Nikdo tam tak brzy ráno, nebo pozdě v noci, není. Nebojím se. Musel by to být blázen, aby se v ten čas chodil procházet za město,“ tvrdila jsem.

Byla sice pravda, že první měsíc jsem se cítila stísněně. Pak jsem si ale zvykla. Jedna z kolegyň otěhotněla a já se hrozně těšila, že až nastoupí na mateřskou, bude v autě místo a já budu moct jezdit s ostatními.

Ten den jsem šla z poslední odpolední šichty toho týdne. Byla tma, ani hvězdy na nebi nebyly. Už jsem se těšila domů do postele. Měla jsem ale před sebou ještě asi dva kilometry na první autobus. Pak přestup na druhý, který mě doveze do našeho města.

Najednou přede mnou stál snědý muž. „Paní moje, pomožte mi. Kamarád se zranil, teče mu krev.“

Ve stejnou chvíli jsem slyšela nářek z křoví opodál. Nenapadlo mě tehdy se zeptat, co v křoví dělal. Nenapadlo mě ani vzít nohy na ramena a utíkat pryč.

„Moc krvácí, musíte mu pomoct,“ kňoural chlap.

A mě nenapadlo nic jiného, než jít po hlase. Za keři skutečně ležel muž a držel se za ruku. Sklonila jsem se k němu, abych se podívala, co mu je. V tu chvíli mě druhý muž povalil na toho ležícího. „Bude se ti to líbit,“ sykl ten ležící a ten nade mnou se jen smál. Začali ze mě rvát oblečení. Strhli mi bundu z těla. Chtěla jsem křičet, ale v těch končinách bych se pomoci nedovolala. Jediné, co mi zbylo, bylo se rvát. Kopala jsem kolem sebe, jak jen to šlo. Ono to moc nešlo, protože dva chlapi měli větší sílu než já.

„Pokud se něco nestane, znásilní mě,“ proběhlo mi hlavou. Kousla jsem toho dole do tváře, jak jen to šlo.

„Ta mrcha mě kousla!“ zaskučel a držel se za tvář, z které mu tekla krev. Pak najednou vytáhl nůž. Ten nade mnou se jen smál. Plivla jsem mu do tváře, a on mě srazil na toho dole. V momentě, kdy ze mě chtěli servat halenku, zazvonil najednou mobilní telefon v mé kapse. Muži se na okamžik lekli a ztratili pozornost. Vymrštila jsem se, kopla jsem toho nahoře do rozkroku a začala utíkat. Cestou mi vypadl mobil z kapsy. Zvonil stále, ale já už jeho služeb nemohla využít. Utíkala jsem jako o život.

Byla jsem zvyklá z práce na fyzickou zátěž, navíc jsem kdysi hodně sportovala. Teď se mi dobrá fyzička hodila. Utíkala jsem, co mi nohy stačily. Nevím, jestli ti dva utíkali za mnou, nebo radši zmizeli. Jeden byl malý, baculatý, a ten druhý taky nebyl nejštíhlejší. Když mě drželi, neměla jsem šanci. Ale nyní byla má vytrénovaná štíhlá postava výhodou.

Z posledních sil jsem doběhla k autobusu, který se právě chystal odjet. Řidič se po mně díval, jako bych přišla z nějakého drogového doupěte, pak ale znovu otevřel dveře a já nastoupila.

Neřekla jsem nikomu ani slovo, nepožádala o pomoc. Měla jsem na sobě jen halenku, bunda zůstala v křoví. Telefon jsem taky neměla. Naštěstí jsem všechny doklady, peníze a klíče nosívala tenkrát v ledvince přímo na těle.

„To se ti může hodit,“ říkala mi maminka. „Kabelku ti strhnou z ramene, batoh rozříznou, ale ledvinku na těle ti jen tak někdo neukradne.“ Měla pravdu.

Domů jsem tu noc dorazila rozcuchaná, bez bundy a bez telefonu. Až ve sprše jsem si všimla, že mi krvácí ruka. Jeden z těch lumpů mě asi škrábl. Nedokázala jsem ale krvácení zastavit. Rána mokvala i druhý den. Tak jsem se vydala na chirurgii.

„Jak se vám to stalo?“ ptal se mě lékař.

Vymyslela jsem si pohádku o tom, jak jsem otvírala krabici s pracím práškem pomocí nože, který mi sjel a pořezal mě. Nedávno se tak skutečně zranila má kolegyně z práce. Tehdy jsem byla hloupá a strašně jsem se styděla. Ač se mi nic nestalo, nechtěla jsem vypovídat na policii a vzpomínat na hrozný zážitek. Nenapadlo mě tehdy, že ti dva to možná opět zkusí a tentokrát budou mít víc štěstí.

Lékař mi uvěřil, ránu zašil a já ihned v pondělí podala výpověď.

„Proč tak najednou?“ ptali se v kanceláři.

„Je to daleko,“ řekla jsem. Doprovázel mě ten den můj kamarád, který mi volal tu noc, kdy jsem vytratila telefon z kapsy. Ten jediný znal celou pravdu a tlačil na mě, ať přepadení oznámím.

„Pracujete tu už dva měsíce. To se vám předtím daleko nezdálo?“

Firma měla nouzi o zaměstnance právě kvůli lokalitě, kde sídlí. Držet mě ale násilím nemohli. A tak jsem zůstala na dlouhou dobu nezaměstnaná. Bála jsem se nastoupit opět do práce v jiném městě a hledala jsem práci nedaleko domova.

Když jsem ji konečně našla, nikdy jsem už nešla domů z práce sama.

Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je vlastní zdraví. Pracuji za malý plat, mám to ale kousek a chodím bezpečně domů jen pár metrů. Přesto jsem se svou prací spokojena.